Článek
Ještě z paluby lodi je vidět, že připlouváme do jiného světa: vítají nás malebné nízké budovy (protkané úzkými uličkami) v čele se sultánovým palácem. Naše rybářská loďka kotví na okraji přístavu a my netrpělivě míříme k celníkům, abychom si rychle vyřídili víza a mohli konečně vstoupit na rajský ostrov »Zanzibar«.
Úřednická pruda, byrokracie, šikana. Víza, razítka, úsměv, Stone Town. Ocitáme se na ulici plné lidí – zahalené ženy obcházejí obchůdky s nádhernými šaty a stylovými africkými šperky, černí muži v dlouhých světlých dželábiích posedávají v kavárnách a pokuřují, další se hlasitě překřikují, aby nabídli své zboží potenciálním zákazníkům.
Chlapci v bílých dželábiích s bílými čapkami na hlavách radostně utíkají ze školy, zahalené dívky za nimi spořádaně kráčí a ukazují si vzájemně nové obrazce malované henou na svých rukou, starci s dlouhými vousy se nerušeně baví na rohu, kde nás právě chytá prodavač šťávy z cukrové třtiny. Rádi se necháváme zlákat jeho skvěle vypadajícím nápojem a objednáváme si dvě sklenice. Mladý černoch bere s úsměvem do ruky čtyři pruty cukrové třtiny a vkládá je postupně do velkého kovového stroje mezi dvě ozubená kola, která z prutů vymačkávají sladkou šťávu. Za pár minut nám podává hustý žlutozelený nápoj. Už první lok jasně prozrazuje, že toto je přesně ten nápoj, který si zaslouží být na každém rohu v tomto rajském místě. Jeho vynikající sladká chuť je prostě dokonalá. Okamžitě si objednáváme další dvě sklenice, sedáme si na batohy a sledujeme ruch kolem nás.
Muezín ve žlutém rouchu v mešitě před námi začíná svolávat věřící k modlitbě. Náboženské rovině života na Zanzibaru dominuje islám, k němuž se podle statistiky hlásí 99% obyvatel. K sunnitskému islámu přináleží 90% obyvatel, následující Šáfiovskou právní školu, tzv. Šáfiovský madhab. Dále je na Zanzibaru menšina nekonfesních muslimů, další menšina šíitů, nikoli nevýznamně jsou na Zanzibaru zastoupeni také ibádiové, lze se setkat i se súfijskými bratrstvy (Kádiríja, Šadhilíja). Koncem 20. století se na Zanzibaru prosadila i salafistická hnutí. Islám je na Zanzibaru prokazatelně přítomen přinejmenším od 10. století. Na Zanzibaru žije též nepočetná menšina křesťanů (římskokatolická církev, anglikánská církev, tanzanské letniční církve). V hlavním městě Stone Town se nachází několik kostelů různých církví. Na ostrově žije rovněž minorita lidí s indickými kořeny a hinduistickým, sikhským nebo džinistickým vyznáním. Ve Stone Townu je hinduistický chrám i menší svatyně, jejíž barvy v nás vyvolávají vzpomínky na dvě předchozí cesty do Indie.
„Alláhu akbar,“ ozývá se ze štíhlého minaretu a zdáli se přidávají další a další muezínové. Celý Stone Town najednou prostupuje modlitba. Většina mužů na ulici rozhazuje koberečky a přidává se ke společnému chválení Stvořitele. (Z hlouby mysli útočí dávné introjekty. Jak moc nás v dětství deformovalo nábožensky nevzdělané okolí. Odkládám osmdesátkovým komunistickým dialektickým materialismem nucenou skepsi – která mi stejně nikdy nekonvenovala – a vnímám realitu.) Do horkého odpoledne na Zanzibaru nenásilně vstoupil duchovní rozměr života. Mysl lidí se pozvedá od běžných záležitostí vzhůru k Bohu. Také naše mysl se pozvedá vertikálním směrem ve snaze dotýkat se božích tajemství, získat vhled a nazřít skutečnou podstatu života. Společná modlitba muslimů je pro mne inspirativní. Není to něco pouze individuálního, skrytého zrakům ostatních – je to jak osobní, tak komunitní záležitost. Společná duchovní cesta životem. Sleduji se zájmem muslimskou modlitbu, a protože jsem přesvědčen, že Bůh, stvořitel světa a nás všech, je nad námi a zkušenost nám v Africe mnohokrát ukázala, že nad námi drží svou mocnou ochrannou ruku, pokouším se o improvizovanou modlitbu vlastními slovy, neboť dosud nejsem, lépe řečeno nejsme, neboť to platí pro oba, ukotvení v žádném náboženství a stále hledáme.
Po modlitbě se život vrací do svého obvyklého tempa. I prodavač nápojů z cukrové třtiny má dalšího zákazníka. Kráčíme dál. Vstupujeme do uzoučkých uliček starého města. Na každém rohu je cítit jiná vůně. Otevřené dveře a okenice dávají nahlédnout do života zdejších lidí. Jsou to pouhé záblesky, pouhé vteřiny pohledů do jejich světa, které se střídají rychle jako snímky ve filmu, ale dostačují k rozehrání her v našich fantaziích. Domýšlím, co je to asi za lidi, kteří právě sedí na koberci kolem hrnce s rýží a sledují jakousi ukřičenou arabskou komedii, obklopeni svatými obrázky Mekky a islámských světců. V tu chvíli už ale rozjímám o starém muži, který spí na zemi ve svém obchůdku s kávou a do obrazu mi vstupuje skupinka chlapců hrajících v dlouhých dželábiích fotbal. Za nimi se v rohu povaluje žebrák, kterého právě překračuje mladý černoch, za nímž se line vůně konopí. V jedné z uliček se nad vchodem do domu houpe plechová cedulka Guest House King Crazy, kterou právě přeskočila kočka prchající před kocourem. Vstupujeme a ihned si bereme pokoj v prvním patře s výhledem do uličky.
Nazítří pomalu procházíme celé město. Zjišťujeme, že zanzibarské umělkyně jsou neobyčejně kreativní při kresbách henou na ruce a nohy. Zastavujeme se u jedné z dívek, která právě maluje ruce barevně oděné dámě. Jak tak sledujeme umělkyni při tvorbě, přistupuje k nám mladík a nabízí weed za pozoruhodně přijatelnou cenu. Tvrdí, že nemáme mít žádné obavy, protože koření všeho druhu k Zanzibaru neodmyslitelně patří a žádný postih nikomu nehrozí. (Není to pravda, jak uvidíme v další epizodě.) Zaslechla nás dívka malující henou a s úsměvem potvrzuje mladíkova slova.
U přístavu je rozsáhlý trh, kde lze najít spoustu dobrot od krabů a ryb přes ovoce a zeleninu až po grilované maso. Ochutnáváme mnohé a celé to zaléváme kokosovým mlékem.
Nazítří odcházíme za město na stopa, abychom pokračovali v cestě na severní pobřeží, které by mělo být na celém ostrově nejkrásnější. Stopování jde celkem snadno. Na čtyři stopy se na korbách nejrůznějších vehiklů za pár hodin dostáváme do nejsevernějšího místa Zanzibaru, do Nungwi. Netrpělivě kráčíme rovnou na pláž. Slyšeli jsme toho už hodně a chceme rychle ověřit, zda legendy nepřeháněly. Přeci jen už jsme pár krásných pláží na světě viděli. Validace bude přísná!
Svižně procházíme mezi palmami, proskakujeme hustými keři a mezi haluzemi hřebíčkovce se nám otevírá fantastický výhled. Neschopni slova hledíme na dokonalou bílou pláž lemovanou bujnou džunglí, svlažovanou úžasně tyrkysovou vodou a rozléhající se kam oko dohlédne. Cestovatelská satisfakce. Na celé mnohakilometrové pláži není jediný člověk. Ovládla nás euforie. Pro taková místa se trmácíme tisíce kilometrů po nesjízdných cestách. To je to místo, kvůli kterému stojí za to opustit domov a vyrazit do světa. Beze slov přicházíme blíž k vodě. Ta je tak průzračná, že je v ní ze břehu vidět několik krásných perutýnů a v písku ležící trnucha modroskvrnná. Marně bychom hledali chybu, našli jsme ráj. Píší se nultá léta a zanzibarské pláže ještě neznají hotely a turisty. To se ale brzy změní.
Do tohoto nádherného pohledu přichází skupinka asi tuctu žen v krásných barevných šatech (některé) s hrnci na hlavách. Nechápavě si je prohlížíme. Už jsme v Africe viděli na hlavách nosit i boty, ale hrnce nasazené místo klobouků ještě ne. Ženy se na něčem domlouvají a tak se zájmem čekáme, co se bude dít. Za chvilku skupinka roztahuje rybářskou síť a všechny ženy vstupují po pás do vody. Pomalu kráčí podél pláže a chytají tak ryby.
Zdáli se k nám blíží vysoká černá postava. Jakmile je natolik blízko, že rozeznáváme oblečení, s údivem zjišťujeme, že je to »Masaj«. Nevěříme vlastním očím. Nejdříve ženy s hrnci na hlavách a teď Masaj. Tady? (Jistě, za dvacet let tady budou masově pozóvat hromadným zájezdům, ale nyní se to teprve rodí.) Masajové přeci žijí v severní Tanzanii a jižní Keni v okolí Kilimandžára. Co by dělal Masaj, živící se pastevectvím, na Zanzibaru? Přichází až k nám a s úsměvem zdraví. Podáváme si ruce. Masaj přisedá a svahilsky se ptá, jak se máme. Směsicí svahilštiny a angličtiny se snažíme dorozumět. Dozvídáme se, že se jmenuje Kwujeje a je to opravdu Masaj ze severní Tanzanie. Na Zanzibar přišel za výdělkem. Zahraničním turistům tady prodává tradiční masajské výrobky a se ziskem je velmi spokojen. Říká, že jsou tady celé skupiny Masajů. V lese mají svůj tábor a nikomu tady nevadí. Procházejí se po plážích, pokojně prodávají své výrobky a pokuřují konopí. Do svých domovských vesnic se vrací na pár měsíců v období dešťů, kdy je tady málo turistů.
Až v podvečer se jdeme porozhlédnout po nějakém ubytování. Zastavujeme se ve vesnici u potápěčského centra. Vede ho bílý Jihoafričan, kterému tady nikdo neřekne jinak než Brú. Domlouváme se na dvaceti ponorech a ptáme se na nějaký příjemný kemp. Brú namítá, že kemp na celém Zanzibaru nenajdeme, protože stanování je zakázáno, ale jestli prý máme stan, můžeme si ho postavit na jeho zahradě u nedalekého domku. Říká, že na soukromé zahradě mu nikdo nemůže nic zakázat. Jeho domek stojí jen pár stovek metrů od pláže a jsme tam za pár minut. Je to skromné stavení s nevelkou zahradou. Přímo pod velkou palmou je vhodné místo pro náš stan. Hned vedle jsou tři obrovské rostliny s hrozivě fialovými palicemi. Přijímáme pozvání do domku.
„Kde ses tady vzal, Brú? Jak dlouho už žiješ na Zanzibaru?“ ptám se.
„Žiju tady deset let, kámo, a stěhovat se už nehodlám. Jsem z Jihoafrické republiky, z Johannesburgu. Vystudoval jsem, stal jsem se pilotem a létal jsem jak vnitrostátní, tak i dlouhé lety. Pak jsem se oženil a měli jsme dvě dcery. Ale po pár letech mě to všechno začalo svírat, kámo,“ – Brú se odmlčel, aby mocně potáhl z fajfky – „svíralo mě to čím dál víc, byl jsem úplně bez chuti do dalšího života. Jednoho dne jsem si řekl dost, takhle to dál nejde. Nechal jsem ženě dům a peníze, vzal jsem batoh a vyrazil jsem po pobřeží.
Když jsem došel až sem, pokusil jsem se založit potápěčské centrum a ono to vyšlo. Vydělávám mnohonásobně míň peněz než jako pilot v Jihoafrické republice, ale jsem konečně v pohodě. Všeho je tady dost, krásný ženský, opravdu nádherný – to víte, já nejsem žádný misogyn, naopak, já miluju černošky – a žádný velký stresy. Jediný, co tady jako bílej musíš, je pravidelně krmit černochy, nezbytná anuita, jinak tě zlikvidujou. Jakmile tady bílej vydělává, musí se dělit, kámo, jinak je zle. Ty lajdáci se tady válej a nehnou brvou, ale jednou za čas se zastaví a musíš je vyplatit. To je jediná daň, kterou tady mám. A když ji platím, jsem v bezpečí a nemám problém.“
Brú dokončil větu a už znovu pěchuje fajfku. Jak je vidět, je to opravdu náruživý kuřák. Kromě kouření a potápění má ještě jednu vášeň: sleduje dokumenty o katastrofách. Právě žasne nad dvacetipodlažní budovou, která v Číně spadla při menším zemětřesení. Brú je úplně fascinován. Zapomněl, že má rozkouřenou fajfku a zapálil si ještě cigaretu. Na stolku před sebou má papírky, tabák a nějaké to zanzibarské koření…
Dalšího rána míříme za Brúem do potápěčského centra. Čeká nás první ponor na Zanzibaru. Připravujeme si výstroj, nakládáme láhve do dřevěné loďky, naskakujeme a vyplouváme. Pohled na pobřeží z několikasetmetrové dálky z moře je překrásný. Brú shazuje kotvu a dává povel ke skoku do vody.
Vyfukujeme vzduch ze žaketu a zanořujeme se do světa podvodní fantazie. Bílý písek na dně bliká slunečními paprsky rozehrávanými vlnkami na hladině. Barevné korály jsou obklopené hejny ryb. Brú nás vede k velké propadlině, odkud najednou vyplouvá trnucha mauricijská. Měří přes dva metry a vlní se přímo pod námi. Zanořujeme se hlouběji do propadliny. Z děr tady vykují murény černoskvrnné a jedna síťkovaná. V polovině ponoru potkáváme nádherného perutýna očkatého. Vrcholem ponoru je setkání s pyskounem obrovským, který připlul na dotek blízko. Náš potápěčský entuziazmus stále sílí.
Po skončení prvního ponoru si na lodi dáváme hodinový odpočinek poblíž malého ostrůvku asi tři kilometry od hlavního ostrova a následuje druhý ponor.
Tentokrát se zanořujeme dál od pobřeží, abychom při troše štěstí spatřili manty. Potápíme se do tmavě modrého prostoru a driftujeme směrem ke korálovým homolím. Proplouvá kolem nás hejno velkých barevných kaniců a všímáme si také barakudy. Ale vrchol ponoru přichází hned po patnácti minutách, kdy se objevují čtyři manty atlantské. Jsou nádherné.
Nemají z nás absolutně žádné obavy, právě naopak. Krouží kolem nás, jako by pózovaly pro náš foťák. Proplouvají vždy jen několik desítek centimetrů od nás, ale při pokusu dotknout se jich vždy mrštně zmizí. Připadám si jako ve snu. Užíváme si nepopsatelné okamžiky se čtyřmi obrovskými mantami, které mohou mít rozpětí asi šest metrů. Manty nás opouští až po třiceti minutách. Zbytek ponoru se kocháme drobnými obyvateli korálů v menších hloubkách.
Celé dva následující týdny jsou ve znamení potápění, prozkoumávání pobřeží a chillování s Masaji, Brúem a pouličními malíři, se kterými jsme se také spřátelili. Koření těchto malířů je skutečnou branou do jiné dimenze – ráj v ráji, sem tam blesková paranoia –, takže se kolikrát stane, že strávíme i několik hodin sledováním malíře při práci. Deformace času je až zarážející.
Čím víc poznáváme Brúa, tím jasněji si uvědomujeme, že se patrně rozhodl ukouřit se až k smrti, neboť prakticky není okamžik, kdy by neměl v ruce cigáro, fajfku nebo brko. Vtipné situace nastávají při ponorech. Brú kouří do posledního okamžiku před zanořením, ještě ve vodě. Naposledy natahuje těsně nad hladinou, přičemž kouř vydechuje už do regulátoru pod hladinou. Po třiceti minutách ponoru začíná být nesvůj. Jakmile kapitán na lodi spatří naše bubliny při bezpečnostní zastávce v pěti metrech, zapaluje fajfku a čeká, až se Brú vynoří. Jakmile Brú nad hladinou vytahuje z úst regulátor, už je tady kapitánova natažená ruka s fajfkou a první nádech, který Brú nad hladinou udělá, je z ní.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz) Praha, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Radio Wave. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
