Článek
V Pembě jsme potápěním a zaslouženým odpočinkem (po předchozím probíjení se náročnou etapou cesty i hluboce černou chandrou) strávili dva týdny. Mosambik si tady významně napravil svou pokřivenou reputaci, i když na místa, která jsme v Mosambiku před Pembou navštívili, raději nevzpomínáme. Je čas vyrazit dál.
Před námi je 350 kilometrů náročné cesty na tanzanskou hranici. Máme dvě mapy Afriky, ale každá uvádí něco úplně jiného. (Připomínám, že se píší nultá léta – přesné mapy na netu jsou zatím předmětem divokých spekulací nejšílenějších vizionářů v garážích jejich rodičů. Žádnou paniku, hoši, brzy budete miliardáři.) Jedna mapa tvrdí, že z Pemby vede hlavní silnice na sever až na tanzanskou hranici, kde je značen most a oficiální hraniční přechod; na druhé mapě ovšem cesta vede pouze 100 kilometrů na sever, kde v jakési vesnici končí. Na této mapě není značený ani most přes řeku Rovuma, ani hraniční přechod. Babo, raď! Kdyby tam ale hraniční přechod nebyl, znamenalo by to podle této mapy, že neexistuje žádný hraniční přechod mezi Mosambikem a Tanzanií, což je na 550 kilometrů dlouhou hranici obou států hodně podivné. (Přinejmenším tedy pro evropské oči, pro evropsky naprogramované chápání světa.) Z mapy také vyplývá, že téměř celá dlouhá hranice prochází národním parkem Niassa, který je vyhlášený množstvím divoké zvěře, za kterou sem přijíždí lovci z celého světa. Právě tady si mohou střelit, co chtějí. Divoký Mosambik jim to za pár stovek dolarů rád umožňuje. Není mi to ani trochu sympatické, nahánět zvířata v rychlých terénních vozech, střílet je a potom se s hrdinným výrazem ve tváři fotit nad jejich bezvládnými těly. Ale to je jiná… Schizofrenie obou map je těžce konfuzní. Musíme se k některé přiklonit, o tom žádná…
Pokud by tam opravdu přechod nebyl, museli bychom se vrátit tou hroznou cestou zpátky do Malawi, objet celé jezero Malawi a do Tanzanie vstoupit z druhé strany. Zajížďka odhadem 1 500 kilometrů po Afrických (ne)cestách. Z předchozích zkušeností už víme, že ani jedna mapa rozhodně není přesná. Mosty, které mapy uvádí, buď vůbec neexistují a nikdy neexistovaly, přestože byly v koloniálním období plánovány, nebo sice existovaly, ale už jsou rozpadlé. Jinde ale mosty stojí, zatímco mapy je přehlížejí. (Počkat… mohou mapy přehlížet? Rozhodně ano!) Vzdálenosti uváděné na mapách se leckdy liší o desítky procent a trasy se málokdy přesně shodují. Afrika je prostě stále divoká a žádná mapa ji nemůže zcela zkrotit.
Budeme věřit mapě, která uvádí hraniční přechod severně od nás. Nic jiného nám ani nezbývá, vracet se rozhodně nechceme. – Stopování severně od Pemby jde s každým dalším kilometrem hůř a hůř. Během dvou dnů jsme urazili pouhých osmdesát kilometrů. Nejezdí tudy prakticky žádná auta. Nevím, čím to je, ale přihlížeči na stopu jsou daleko pohodovější než ve vnitrozemí. Snad je to tím, že tady na pobřeží lidé díky rybolovu a příjemnějšímu klimatu netrpí nouzí. Pro nás je to velmi vítaná změna. Při dlouhých mnohahodinových výtuzích s místními bubnujeme a domorodci kolem nás nadšeně tančí. Jestliže jsme se v JAR necítili jako v Africe a s nostalgií vzpomínali na skutečnou Afriku v její západní části, tady bezesporu opět v Africe jsme. – Ve vesnicích mají malé děti potřeny obličeje jakousi bílou barvou, ovšem portugalská jazyková bariéra nám znemožňuje zjistit důvod tohoto zvláštního nátěru.
U jedné maličké vesnice už na stopu sedíme celý dlouhý den. Počínající stopařská beznaděj. Těžce mě znepokojuje fakt, že cesta, značená v mapě jako hlavní tah na Tanzanii, rozhodně ve skutečnosti hlavní tah ani vzdáleně nepřipomíná; jsou to spíše písečné koleje vyježděné v džungli, které se naším směrem dokonce ztrácí. Nemám z toho ani trochu dobrý pocit. Hlavní tah na Tanzanii, my ass. (Tady už asi do Putinova použití atomovky neprojede nic. Potom už pochopitelně také ne.)
Najednou se – k našemu nemalému překvapení – zdáli ozývá hřmot silného motoru. Něco jede. Pravděpodobnost, že cestou, která se ztrácí (a spíše ji toužebně tušíte než vidíte), něco pojede, je podobná, jakože nám škodolibý meteorit schrastí přímo na hlavu. (Počkat… může být meteorit škodolibý? Jistě! A jak!)
„Ty kráso, to jsou jedničkáři…“ říkám nechápavě, když rozeznávám blížící se Afrika bus.
„Nemám nejmenší chuť s nima jet, ale myslím, že je to naše jediná šance, jak se z téhle díry konečně dostat…“ odpovídá Míša trochu rozladěným tónem.
„Bohužel je to tak. Přizemni je,“ potvrzuji a zvedám se ze svého batohu, na kterém jsem dlouhé hodiny seděl (opět pochybujíce o dni, kdy jsme do Afriky vyrazili). Míša vstupuje do cesty a nedává Angličanům šanci nezastavit. Mohutný Afrika bus opravdu brzdí a staví u nás. Angličané se ptají, jestli potřebujeme pomoc a naštěstí nás berou. Sami jsou ze stavu cesty v těžkých rozpacích. Proto nám zastavili. Jak jsme se později dozvěděli, na běžné cestě by nás nikdy nevzali, což ostatně dosud několikrát prokázali.
Usazujeme se v poslední řadě sedadel. Musím říci, že to tady mají velmi pohodlně řešené. V celém vnitřním prostoru je jen dvacet velkých kožených sedadel, u kterých jsou stolky a lampičky. Afrika bus je vysoký, takže cestující mají vynikající výhled do okolí. Vyptávám se chlapíka před námi odkud a kam mají namířeno. Chlapík se jmenuje John a pochází z Birminghamu. Může mu být něco kolem čtyřicítky. Na hlavě má velký kožený klobouk, na nohou vysoké vojenské boty a na sobě vojenský mundúr. Působí dojmem, jako by právě vylezl z džungle, kde strávil předchozí rok, kdy se živil výhradně lovem divoké zvěře. Na rozdíl od nás je ale naprosto čistý a nažehlený, což k tomu dobrodružnému oblečení moc nesedí. Dokonce je navoněný a při náklonu k nám dává najevo, že my naopak rozhodně nevoníme. Dáváme mu přezdívku Krokodýl Dundee.
Dundee nám vysvětluje, že se jedná o „extrémně a ultimátně dobrodružnou expedici“, která vyrazila z Jihoafrické republiky a míří přes desítku afrických zemí na Zanzibar. Odtud všichni odletí domů (do Anglie). Cesta jim bude podle předpokladů trvat čtyři měsíce. Dundee se ptá, jak jsme se ocitli sami na cestě a co tady vlastně děláme. Vysvětlujeme, že projíždíme celou Afrikou na vlastní pěst stopem a plánujeme to na nějaké dva roky. Nažehlený Krokodýl Dundee ztratil slova; do této chvíle si myslel, že je brutální dobrodruh, ale tuto představu jsme mu právě jednou větou nechtěně rozstřelili. Sorry jako, my nic – my muzikanti.
Před Krokodýlem sedí mladý pár z Londýna. Jak se později dozvídáme, nedávno oba dokončili vysokou školu a před nástupem do práce chtějí ještě zažít „ultimátní“ dobrodružství. Budeme jim říkat Pár. Vedle Páru sedí starší žena, které se podařilo překlenout období od nejslavnější éry hippies v šedesátých letech až po současnost, aniž by jakkoli změnila styl. Řádně zašlé hippie oblečení je plně v souladu s předlouhými mastnými vlasy a neustálé hrozivé kašlání prozrazuje, že paní kouří dvě krabičky cigaret denně a do toho pár brček. Ze všech tady vypadá rozhodně nejsympatičtěji. Dostává přezdívku Hulička a myslím, že i my se jí celkem zamlouváme.
Před Huličkou sedí asi osmdesátiletý pán. Miluje Skakespeara, imrvére mlčí, zírá na Afriku za okénkem a klade si tu dotěrnou otázku, kterou sice Hamlet proslavil, ale kladla se od počátku bytí. Jakoby snad byla v samém nejzákladnějším kódu bytí vpodstatněna. Budeme mu říkat prostě Pán. Před Pánem sedí třicátník Albert, počítačový expert, který si stejně jako Dundee myslí, že se stal neuvěřitelným dobrodruhem, když se v klimatizovaném náklaďáku nechává vozit po Africe a jedničkuje na domorodce vztyčeným palcem.
Před Albertem, kterého jsme přejmenovali na Procesor, sedí dva manželské páry. Jeden z párů prochází manželskou krizí a snaží se ji zlomit touto výpravou. Viditelně se to příliš nedaří. Nemluví ani spolu, ani s nikým jiným. Mám dojem, že bezprostředně po skončení této výpravy se rozvedou. Myslím, že kdyby zkusili alespoň jednu zemi procestovat na vlastní pěst, dali by to opět dohromady. Ovšem sedět vedle sebe dvanáct hodin denně a koukat se na dobrodružství za okénkem, to nikoho nestmelí, ba právě naopak. Budeme jim říkat Ryby, protože mlčí jako ryby. Později se od Procesora – který to ví od Pána – dozvídáme, že muž byl ženě dlouhodobě nevěrný, hned s několika milenkami. Jeho touha je silnější než rozum a přináší mu do života mnoho komplikací. Jednu z nich, manželství v troskách, tady právě řeší. Druhou, chlamydii, vyřešil nedávno. (To už ale říkal Dundee.) Když mu žena na nevěru přišla, myslela si, že to zvládne, ovšem pouze do té chvíle, než zjistila, že mezi jeho milenkami je její nejlepší kamarádka. Nenapadlo ji lepší řešení, než zavolat svému někdejšímu příteli, v tu dobu již také ženatému, a vyspat se sním. Nezůstalo u jedné noci a aféru odkryla manželka někdejšího přítele. Žádost o rozvod je již podána, jak nám brzy prozradila Hulička. Ukázalo se, že poslední nevěra byla jen vrcholkem rozsáhlého ledovce, který už nešlo udržet pod hladinou. To konec konců potvrdil i Procesor. Jak tak koukám, brzy se od těchto anglických drben dozvíme něco sami o sobě.
Celou výpravu vedou Richard a Zuzana – přičemž neoddiskutovatelným hegemonem a nositelem gatí je Zuzana – oba z Londýna. Osm měsíců v roce vedou pro cestovní kancelář tyto zájezdy a zbylé čtyři měsíce cestují na vlastní pěst po nejzazších místech naší planety. Mají k nám rozhodně nejblíž, ale zdá se, že jim narušujeme pořádek ve výpravě, takže si nás drží od těla a dávají nám každou chvíli najevo, že na hranicích končíme. I my se na to těšíme, protože vozit se v tomto luxusu a hrát si na dobrodružství opravdu dlouho nechceme. Na druhou stranu se čím dál jasněji zdálo, že z té poslední vesnice bychom se nikdy dál nedostali, takže remíza a houby zle.
Po dvou hodinách jízdy sjíždíme ze zbytků cesty do buše. Všichni vystupují a vytahují své stany. Vida. Myslel jsem, že nocují výhradně v kempech nebo uvnitř na svých sklopných sedačkách a oni zatím rozbalují své stany rovnou v buši. Také my si stavíme stan a připravujeme se na noc. Dávám se do řeči s Dundeem, který očividně prožívá doslova filmové dobrodružství.
Setmělo se. Zuzana v osm hodin večer ohlašuje večerku a všichni se jako poslušné ovce se svými čelovkami odebírají do svých stanů. Hle, striktní regule. „Ultimátní dobrodružství“ je pekelně organizované.
V pět hodin ráno nás budí hrozné zvuky. Otevíráme stan a spatřujeme Zuzanu, jak zuřivě mlátí lžící do ešusu a ohlašuje tak budíček. Účastníci zájezdu jsou během několika sekund seřazeni v řadě. Zuzana rozdává úkoly. Někdo připravuje snídani, někdo uklízí, někdo pomáhá Richardovi s obhlídkou vozu, jiný zase připravuje kávu. Panuje tady opravdový vojenský režim.
Když se dívám na cestu vyjetou v buši mezi stromky a keři, začínám silně pochybovat o mapě, ke které jsme se přiklonili. Jedničkáři mají tutéž mapu a z pohledů Richarda už jsem si všiml, že také tuší něco nekalého.
Nastupujeme do Afrika busu a vyrážíme dál. Cesta si s námi hraje na schovávanou. Několik kilometrů je celkem široká a s trochou představivosti zřejmá, se spoustou nepořádku kolem a několik dalších kilometrů se potom úplně ztrácí, takže Richard kličkuje mezi stromy a marně hledá kudy pokračovat. Odpoledne už zřejmé úseky cesty mizí a Richard už pouze improvizuje mezi stromy. V podvečer je jasné, že žádná cesta dál nevede. Držíme se už jen vyšlapané pěšiny, která patrně vede do nějaké odlehlé vesnice. Kolem nás je divočina okraje národního parku Niassa.
Přijíždíme k hrozivě vyhlížejícímu terénnímu zlomu. Naše překvapené pohledy zírající na nehorázně prudký svah jsou dostatečně výmluvné. Afrika bus je ohromně výkonný a uzpůsobený na nejhorší terén, ale toto podle mě nemůže vyjet ani náhodou. Richard nás všechny posílá ven. Pokusí se o to sám. Poprvé se poutá a pohledem dobrodruha, do kterého proniká z hloubi duše strach, hypnotizuje kopec. Zařazuje rychlost a vyráží. Obří vůz se hrabe do neuvěřitelně strmého a dlouhého svahu. Suché keře létají od kol a sviští vzduchem kolem nás. Vůz se za ohromného řevu motoru pomalu pohybuje vzhůru. Najíždí do měkčího terénu a rozstřikuje bláto do všech stran. Všichni dostáváme zásah, Procesor dokonce dostává takovou porci, že padá na zem. Je to strašný nervák. Ryby poprvé vystrašeně promluvily a objaly se. Také Pár se drží za ruce. Dundee zběsile fotografuje. Terénní vůz na kopci tančí jako opilec stoupací po třech lahvích vodky do schodů. Každou chvíli to vypadá, že se převrátí a skutálí dolů. Toto nemůže dopadnout dobře. Všichni trneme. Vůz už je téměř nahoře, když se začíná hrozivě naklánět a ztrácí směr. Půjde dolů. Všichni utíkají stranou, aby je valící se náklaďák nezabil, ale ten se na poslední chvíli vrací opět na všechna kola a zdolává poslední metry. Je na hoře.
Musím uznat, že Richard je velmi dobrý řidič a jeho dobrodružná povaha se nezapře. Všichni stoupáme do prudkého kopce za busem, když v tom se pod námi ozývá praskající dřevo.
„Sloni! Pod námi!“ křičí Zuzana a ukazuje dolů pod svah. Mezi stromy rozeznávám skupinku tří slonů, kteří demolují vysoké keře v místě, kde jsme před chvilkou stáli. Dundee fotografuje ještě zběsileji než před chvílí. Má opravdové dobrodružné žně. Ryba vyjekla strachy a objala ještě silněji svého manžela. Ten má v hlavě všechno, jen ne slony. Vypadá to, že by jejich skomírající vztah mohl ještě zajiskřit. Kdyby tady byli sami, už by muž ze své ženy strhával oblečení. Bohužel tady sami nejsou, a tak zůstalo jen u jekotu a objímání.
Sloni se dívají naším směrem. Myslím, že by nebylo špatné, kdyby zůstali dole a nehonili nás. Jeden ze slonů přeci jen zkouší vykročit do kopce za námi, ale kopec je příliš prudký, takže to za chvilku vzdává a vrací se k ostatním. Potom všichni tři odcházejí za zvuků praskání dřeva. Jedničkáři jsou zvyklí sledovat Afriku z koženého křesla za okénem. Nyní stojí slonům jaksi tváří v tvář, což je úplně jiná situace. Teď jsou konečně v Africe.
Na kopci naskakujeme do busu a pokračujeme v kličkování mezi stromy. Všichni jsou nalepeni na svých oknech, aby jim neuteklo další možné nečekané setkání s africkou divočinou. Jen Rybám je úplně jedno, co se odehrává venku, protože to nejdůležitější se právě odehrává v jejich myslích a snad i srdcích. Vášnivě se líbají na své sedačce, vymezující prostor jejich dobrodružství.
Nikdo z nás netuší, kam dojedeme. Je už ale nad slunce jasné, že tudy nikdy žádná cesta nevedla a nevidím jediný důvod, proč by uprostřed buše někdo stavěl most, ke kterému nevedou žádné cesty. Po pěti hodinách náročné jízdy buší přijíždíme k řece Rovuma. Pokračujeme západním směrem, kde by měl podle mapy stát most, po útlé vyšlapané cestičce. Afrika bus bez problémů kácí menší stromky, ty větší se Richard snaží objíždět. Za další hodinu, kterou nás provázejí opice skotačící v korunách stromů, přijíždíme do malé vesnice. Je tady asi deset kruhových chýší a uprostřed jedna plechová bouda s vlajkou Mosambiku. Že by to opravdu byla hranice? Z plechové boudy vystupují vojáci a nechápavě hledí na Afrika bus. Musí to pro ně být něco jako zjevení z jiné dimenze. Z buše se tady vynořil ohromný náklaďák plný bílých lidí. Nepochopitelné. A o to nepochopitelnější, že není kam pokračovat. Všichni vystupujeme z busu, abychom si vyslechli nepříjemnou pravdu, kterou již delší dobu tušíme. I když hraniční přechod tady opravdu je, žádný most tady nikdy nestál. Richard se Zuzanou beze slova hledí na vojáka, který nás seznámil se situací. Myslím, že pochopili, kde se nachází.
Nás se problém netýká, protože na druhé straně řeky, která je zde široká asi kilometr, je vesnice s tanzanskou stranou hraničního přechodu a o poznání lepší cesta do dalšího města. Necháváme si do pasů orazítkovat výstup ze země a domlouváme s rybářem převoz na malé dřevěné loďce. Děkujeme jedničkářům za svezení a přejeme jim všem šťastnou cestu zpátky. Vyděšení jedničkáři se s realitou ještě nesmířili. Nezbývá jim, než se vrátit zpátky přes celý Mosambik, objet jezero Malawi a jižní Tanzanií pokračovat směrem na Dar es Salaam. Ta zatracená druhá mapa měla pravdu. (Počkat… může mít mapa pravdu? Může!) A přitom stojí tisíc metrů od Tanzanie na místě, kde je v mapě značen most, a smutně hledí na tanzanskou vesnici na druhém břehu řeky Rovumy. Doufáme, že už jedničkáře nikdy neuvidíme, ale to ještě netušíme, že naše cesty Afrikou jsou podivuhodně provázané. Jsme u pomyslného mostu, který nikdy nestál. Dorazili jsme sem stopem cestou, která nikdy nebyla. Tomu říkám stopařský zářez!
Jedničkáři pomalu a stále udiveně nastupují do busu. Zatímco obyčejně jim hluboké předení výkonného motoru Afrika busu zní libozvučně, nyní jsou tytéž zvuky zlomyslně kakofonické. (Počkat… mohou být zvuky motoru zlomyslně kakofonické? Ano, mohou!) Za pár minut už velký náklaďák připomínáme jenom my dva. Myslím, že kdybychom nevystoupili, považovali by vojáci náklaďák za pouhou halucinaci po dobré sklizni.
Nasedáme na rybářskou loďku – která zde po nesčetné generace znamená nejsofistikovanější způsob překonání řeky – a za půl dolaru (nabízeli jsme i mušle, ale už je neberou, i když to – pravda pravdoucí – substituovalo teprve nedávno) se necháváme evakuovat z Mosambiku – se kterým máme složité vztahy, ba docela Itálii – a převézt do vytoužené »Tanzanie«.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Vltava. Tělesné modifikace s doktorem Havelkou. Tělesné modifikace od Afriky po Západ | Vltava (rozhlas.cz) Praha, 2024.
HAVELKA, Ondřej. Český rozhlas – Radio Wave. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas Praha, 2023.
