Článek
Letiště Berlín-Schönefeld, 18. března 2020
Nakládám bedny s nitrilovými rukavicemi - zbožím, které chybí skoro v celé Evropě. K objednávce pro potřeby naší firmy se připojilo několik dalších dopravních firem z Čech. Jsem v oblasti, kam bych se jako pendler neměl aktuálně dostat, protože pro ně aktuálně platí limit pohybu do 50 km od české hranice. Mezinárodní dopravce se za pendlera nepovažuje. Z letiště vyrážím směrem do saské Žitavy, kde plánuji přespat v kanceláři. Únava mě zastaví už cestou, na parkovišti v Horní Lužici, kde na pár hodin usnu.
Liberec, 19. března 2020
Krátký text na Novinky.cz shrnuje nové vládní restrikce: „Opatření nedodržují ani někteří pendleři. Ti by totiž měli chodit pouze do práce. Kromě cesty do ní by neměli vycházet z domu.“ … „Možnost našich občanů jezdit do zahraničí je mezerou v karanténních opatřeních.“ … „Pokud ale nebude ani toto nové opatření fungovat, zakáže vláda cestovat do zahraničí i lidem, kteří za prací dojíždějí.“ Pro většinu lidí jen další zpráva mezi stovkami. Pro mě okamžik, kdy mi politika přestala být lhostejná.
Hraniční přechod v Lužických horách, 2. dubna 2020
Přijíždím k betonovým zátarasům uprostřed malé silničky v lese. Český policista v doprovodu vojáků mi sděluje, že je mu líto, ale právě přišlo nové nařízení, o němž jsem slyšel v příspěvku Českého rozhlasu, a podle kterého nemohu opustit Českou republiku, pokud nejsem pendler-lékař. Místo 56 km bych musel jezdit 422 km přes nákladní přechod. Zároveň zásobuji jídlem pendlery, své české kolegy ve skladech v Žitavě. Ukazuji potvrzení o zařazení do německé kritické infrastruktury pro poštovní firmy. Po hodině čekání je mi sděleno, že kdosi vydal pokyn a tentokrát ještě projet mohu. Zítra to již nebude možné.
Je otázkou přežití firmy, abych vystoupil ze své komfortní zóny a začal jednat s vedením celních správ, policie, hejtmanem i Velvyslanectvím SRN v Praze. Do své firmy v Německu mám odepřen přístup s ohledem na to, že bych měl při zpáteční cestě nařízenou karanténu.
Sleduji ostatní řidiče. Nijak neprotestují, nevyjednávají. Otáčí volantem a akceptují nová pravidla. Nedokážu tu situaci přesně pojmenovat. Vím jen, že já se otočit nemohu. Kolegové, kteří mají střídavou péči o děti, nemohou odjet na tři týdny do Německa a poté nastoupit při návratu na čtrnáct dnů do karantény.
Ještě na hraničním přechodu vytáčím čísla nejvyšších českých úřadů a píšu přes telefon první e-maily. Když se vrátím večer domů, přes noc připravuji dopisy členům české vlády s návrhem řešení. Je to náročné, ale snažím se být v klidu. Mé volání se zdá být beznadějné.
Praha, 11. dubna 2020
Míra nákazy v Praze je 0,11 %, v čtyřmilionovém Sasku 0,02 %. V dopisech upozorňuji, že do Prahy denně dojíždí 140 tisíc pracovníků z různých krajů a do celého Německa 37 tisíc Čechů.
Zlom přichází v momentě, kdy jedenáct opozičních senátorů upozorní na článek 14 Listiny základních práv a svobod, který říká, že „každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit“.
Díky tomu se zásadním způsobem změnila situace a my můžeme nadále fungovat, byť s omezeními. Kolegům, kteří už 3 týdny spí v kancelářích v Žitavě sděluji, že mohou začít jezdit domů. Hlas nás občanů byl slyšet. Nikdo není neomylný. Vláda si to naštěstí také uvědomila. Vím, že situace bude nakonec dobrá.
Dnes, po pěti letech od těchto událostí, stejně jako před deseti v Británii, jsou i u nás lidé, kteří si přejí vystoupení z Evropské unie. Ale i tyto spoluobčany je nutné pochopit, pokud s nimi nikdo jejich starosti, problémy a obavy nekomunikuje. A zeptat se jich, co jim přesně vadí, nikoli je hned odsuzovat. Karel Schwarzenberg by jim možná odpověděl: „A co s tím budeme dělat?“
I mě štve mnoho nařízení pro přeshraniční pracovníky, která tvoří spíše každodenní překážky v rozporu se zásadou proporcionality EU, a přitom často nejde jen o nařízení EU, ale o národní zákony jednotlivých států.
Vím, že sám tyto překážky neodstraním, ale někdy mi svědomí nedá a napíšu členům Europarlamentu, nebo se s nimi setkám a doručím podklady osobně. A když neodpoví, napíšu znovu. To může udělat každý z nás, i bez funkce.
Vzorem by nám mohl být Tomáš Garrigue Masaryk, který ve svém projevu z roku 1933 řekl: „Pokládám Společnost národů za dobrý prostředek k utužení vzájemnosti národů. Je-li potřeba nějakých oprav její organizace, dohodněme se o nich odkrytě a mužně.“
V Británii slíbil premiér David Cameron referendum, aby utišil rostoucí tlak euroskeptiků. V červnu 2016 většina hlasujících rozhodla o odchodu z EU. Při oznámení své rezignace se Cameronovi zlomil hlas a měl slzy v očích.
Spálení mostů není řešením. Začínat od nuly je neefektivní.
Osobně věřím, že řešením by mohlo být svolání vyjednávacího stolu všech hlavních sil: vlády, opozice, odborníků, podnikatelů, médií a občanů. Různorodost názorů totiž přesně symbolizuje náš národ - to není nic špatného, to je prostě fakt. Naším úkolem je spolu vyjít – ve vyšším zájmu, v zájmu důvěry ve stát a jeho stability.
Skoro bych řekl, že nám právě taková pravá, kritická a tím spolutvůrčí opozice schází.
Zdroje:
Vánoční projev z 19. prosince 1933, Masarykova univerzita
Masarykův projev z 28. října 1931, Český rozhlas
