Článek
Letiště Berlín-Schönefeld, 18. března 2020
Nakládám bedny s nitrilovými rukavicemi - zbožím, které chybí skoro v celé Evropě. K objednávce pro potřeby naší firmy se připojilo několik dalších dopravních firem z Čech. Jsem v oblasti, kam bych se jako pendler neměl aktuálně dostat, protože pro ně aktuálně platí limit pohybu do 50 km od české hranice. Vedení celní správy o mé cestě ví. Mezinárodní dopravce se za pendlera nepovažuje. Z letiště vyrážím směrem do saské Žitavy, kde plánuji přespat v kanceláři. Únava mě zastaví už cestou, na parkovišti v Horní Lužici.
Liberec, 19. března 2020
Krátký text na Novinky.cz shrnuje nové vládní restrikce: „Opatření nedodržují ani někteří pendleři. Ti by totiž měli chodit pouze do práce. Kromě cesty do ní by neměli vycházet z domu.“ … „Možnost našich občanů jezdit do zahraničí je mezerou v karanténních opatřeních.“ … „Pokud ale nebude ani toto nové opatření fungovat, zakáže vláda cestovat do zahraničí i lidem, kteří za prací dojíždějí.“ Pro většinu lidí jen další zpráva mezi stovkami. Pro mě okamžik, kdy mi politika přestala být lhostejná.
Hraniční přechod, Lužické hory, 2. dubna 2020
Přijíždím k betonovým zátarasům uprostřed malé silničky v lese, mezi kterými může po odstranění kuželů na pokyn policie projet jediné vozidlo. Český policista v doprovodu vojáků mi sděluje, že je mu líto, ale právě přišlo nové nařízení, o němž jsem slyšel v příspěvku Českého rozhlasu, a podle kterého nemohu opustit Českou republiku, pokud nejsem pendler-lékař. Vysvětluji, že objížďka mezi naším skladem pár kilometrů pod kopcem a depy dopravců měří přes nákladní hraniční přechod 211 km tam a 211 km zpět, namísto běžných 28 km. Zároveň zásobuji jídlem pendlery, své české kolegy ve skladech v Žitavě. Ukazuji potvrzení o zařazení do německé kritické infrastruktury pro poštovní firmy. Po hodině čekání je mi sděleno, že kdosi vydal pokyn a tentokrát ještě projet mohu. Zítra to již nebude možné. Podobných kontrol absolvuji nakonec zhruba 80.
Je otázkou přežití firmy, abych vystoupil ze své komfortní zóny a začal jednat s vedením celních správ, policie, hejtmanem i Velvyslanectvím SRN v Praze. Do své firmy v Německu mám odepřen přístup s ohledem na to, že bych měl při zpáteční cestě nařízenou karanténu. V té současně probíhá kontrola z finančního úřadu, ale kontrolor situaci naštěstí pochopil.
Sleduji ostatní řidiče. Nijak neprotestují, nevyjednávají. Otáčí volantem a akceptují nová pravidla. Nedokážu tu situaci přesně pojmenovat. Vím jen, že já se otočit nemohu. Kolegové, kteří mají střídavou péči o děti, nemohou odjet na tři týdny do Německa a poté nastoupit při návratu na čtrnáct dnů do karantény.
Ještě na hraničním přechodu vytáčím čísla nejvyšších českých úřadů a píšu přes telefon první e-maily. Když se vrátím večer domů, připravuji do rána dopisy členům české vlády s návrhem řešení. Je to náročné, ale snažím se být v klidu. Mé volání se zdá být beznadějné.
Zlom přichází v momentě, kdy jedenáct opozičních senátorů upozorní na článek 14 Listiny základních práv a svobod, který říká, že „každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit“.
Díky tomu se zásadním způsobem změnila situace a my můžeme nadále fungovat, byť s omezeními. Oddechuji si a uklidňuji své kolegy, kteří už 3 týdny spí v kancelářích v Žitavě s tím, že hlas nás občanů je stále slyšet. Nikdo není neomylný a vláda si to naštěstí také uvědomila. Vím, že situace bude nakonec dobrá.
Dnes, po pěti letech od těchto událostí, stejně jako před deseti v Británii, jsou i u nás lidé, kteří si přejí vystoupení z Evropské unie. Ale i tyto občany je nutné pochopit, pokud s nimi nikdo jejich starosti, problémy a obavy nekomunikuje. A zeptat se jich, co jim přesně vadí, nikoli je hned odsuzovat. Karel Schwarzenberg by jim možná odpověděl: „A co s tím budeme dělat?“
I mě štve mnoho nařízení pro přeshraniční pracovníky, která tvoří spíše překážky v rozporu se zásadou proporcionality EU, a přitom často nejde jen o nařízení EU, ale o národní zákony jednotlivých států.
Ačkoliv vím, že sám podobné překážky vyřešit nedokážu, někdy mi nezbyde nic jiného, než oslovit dopisem členy Europarlamentu, členy německých i českých vlád, tedy ty, kteří rozhodují. A když mi neodpovídají, napíšu jim znovu. To může udělat úplně každý z nás a nepotřebuje k tomu mít žádnou funkci. Dnes už vím, že mé dopisy nebyly beznadějné. Jakmile jsem předložil konkrétní návrhy, objevily se v neoficiálních dokumentech Evropské komise, které podpořilo 13 států včetně Česka a Německa.
Vzorem by nám mohl být Tomáš Garrigue Masaryk, který ve svém projevu z roku 1933 řekl: „Pokládám Společnost národů za dobrý prostředek k utužení vzájemnosti národů. Je-li potřeba nějakých oprav její organizace, dohodněme se o nich odkrytě a mužně.“ V jiném z 28. října 1931, jenž zní nadčasově i dnes, sdělil, že je „ochoten ke spolupráci se všemi lidmi, jimž doopravdy jde o republiku a demokracii.“ A dodal: „Skoro bych řekl, že nám právě taková pravá, kritická a tím spolutvůrčí opozice schází.“
Premiérem Spojeného království, který vyjednal referendum o vystoupení z EU (Brexit), byl David Cameron. Referendum o členství v EU slíbil během kampaně před volbami v roce 2015, aby utišil rostoucí tlak euroskeptiků. Hlasování proběhlo 23. června 2016 a většina hlasujících (51,9 %) se vyslovila pro odchod z EU. Krátce poté, 24. června 2016, Cameron oznámil svou rezignaci. Ve svém projevu před sídlem premiéra na Downing Street 10 byl zjevně dojatý a na jeho konci se mu zlomil hlas a měl slzy v očích.
Spálení mostů není řešením. Začínat od nuly je neefektivní a nekonkurenceschopné.
Osobně věřím, že řešením by mohlo být svolání vyjednávacího stolu všech hlavních sil: vlády, opozice, odborníků, podnikatelů, médií a občanů. Různorodost názorů totiž přesně symbolizuje náš národ - to není nic špatného, to je prostě fakt. Naším úkolem je spolu vyjít – ve vyšším zájmu, v zájmu důvěry ve stát a jeho stability.
