Článek
Letiště Berlín-Schönefeld, 18. března 2020
Nakládám bedny s nitrilovými rukavicemi. Chybí skoro v celé Evropě. K objednávce pro naši firmu se připojilo několik dalších dopravních firem z Čech. Jsem v oblasti, kam bych se jako pendler neměl dostat. Platí pro ně limit pohybu do 50 km od české hranice. Mezinárodní dopravce se za pendlera nepovažuje. Z letiště vyrážím směrem do saské Žitavy, kde plánuji přespat v kanceláři. Únava mě zastaví už cestou, na parkovišti v Horní Lužici, kde na pár hodin usnu.
Liberec, 19. března 2020
Krátký text na Novinky.cz shrnuje nové vládní restrikce: „Opatření nedodržují ani někteří pendleři. Ti by totiž měli chodit pouze do práce. Kromě cesty do ní by neměli vycházet z domu.“ … „Možnost našich občanů jezdit do zahraničí je mezerou v karanténních opatřeních.“ … „Pokud ale nebude ani toto nové opatření fungovat, zakáže vláda cestovat do zahraničí i lidem, kteří za prací dojíždějí.“ Pro většinu lidí jen další zpráva mezi stovkami. Pro mě okamžik, kdy mi politika přestala být lhostejná.
Hraniční přechod v Lužických horách, 2. dubna 2020
Přijíždím k betonovým zátarasům uprostřed malé silničky v lese. Český policista v doprovodu vojáků mi sděluje, že právě přišlo nové nařízení. Slyšel jsem o něm v příspěvku Českého rozhlasu. Nemohu opustit Českou republiku, pokud nejsem pendler-lékař. Místo 56 km bych musel jezdit 422 km přes nákladní přechod. Překážka pro naše dopravce z Čech, které nahrazuji. Jídlem zásobuji pendlery, své české kolegy ve skladech v Žitavě. Nakupování mají dle českého, následně i saského nařízení, zakázáno. Ukazuji potvrzení o zařazení do německé kritické infrastruktury pro poštovní firmy. Po hodině čekání je mi sděleno, že kdosi vydal pokyn a tentokrát ještě projet mohu. Zítra to již nebude možné. Ještě netuším, že podobných kontrol absolvuji 80.
Je otázkou přežití firmy, abych vystoupil ze své komfortní zóny a začal jednat. S vedením celní správy, policie, hejtmanem i Velvyslanectvím SRN v Praze.
Do své firmy v Německu mám odepřen přístup. Při zpáteční cestě bych měl nařízenou karanténu.
Sleduji ostatní řidiče. Nijak neprotestují. Nevyjednávají. Otáčí volantem a akceptují nová pravidla. Nedokážu tu situaci přesně pojmenovat. Vím jen, že já se otočit nemohu. Kolegové, kteří mají střídavou péči o děti, nemohou odjet na tři týdny do Německa. Ani nastoupit při návratu na čtrnáct dnů do karantény.
Ještě na hraničním přechodu vytáčím čísla nejvyšších českých úřadů a píšu přes telefon první e-maily. Když se vrátím večer domů, přes noc připravuji dopisy členům vlády s návrhem řešení. Je to náročné, ale snažím se být v klidu. Mé volání se zdá být beznadějné.
Praha, 11. dubna 2020
Míra nákazy v Praze je 0,11 %. V čtyřmilionovém Sasku 0,02 %. V dopisech upozorňuji, že do Prahy denně dojíždí 140 tisíc pracovníků z různých krajů. Do celého Německa 37 tisíc Čechů.
Zlom přichází v momentě, kdy jedenáct opozičních senátorů upozorní na článek 14 Listiny základních práv a svobod, který říká: „Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit“.
Díky tomu se zásadním způsobem změnila situace a my můžeme nadále fungovat. Byť s omezeními.
Nic netušící kolegové spí už 3 týdny na karimatkách ve spacáku v kancelářích v Žitavě, kam jim sousedé přivezli gril i starý pingpongový stůl. Přijíždím jim v sobotu ráno před Velikonocemi s vánočkou sdělit, že mohou začít jezdit domů. Hlas nás občanů byl slyšet. Nikdo není neomylný. Vláda si to naštěstí také uvědomila.
Vím, že situace bude nakonec dobrá.
Česko, 2025
Dnes, stejně jako před deseti lety v Británii, jsou i u nás lidé, kteří si přejí vystoupení z Evropské unie. Ale i tyto občany je nutné pochopit, pokud s nimi nikdo jejich starosti, problémy a obavy nekomunikuje. A zeptat se, co jim přesně vadí. Neodsuzovat je. Karel Schwarzenberg by jim možná odpověděl: „A co s tím budeme dělat?“
I mě štve mnoho nařízení pro přeshraniční pracovníky. Tvoří každodenní překážky v rozporu se zásadou proporcionality EU, a přitom často nejde jen o nařízení Evropské unie, ale o národní zákony jednotlivých států.
Vím, že sám tyto překážky neodstraním. Ale někdy mi svědomí nedá a členům Europarlamentu nakonec napíšu. Nebo se s nimi setkám a doručím podklady osobně. Když neodpoví, napíšu znovu. To může udělat každý z nás. I bez funkce.
Vzorem by nám mohl být Tomáš Garrigue Masaryk. Ve svém projevu z roku 1933 řekl: „Pokládám Společnost národů za dobrý prostředek k utužení vzájemnosti národů. Je-li potřeba nějakých oprav její organizace, dohodněme se o nich odkrytě a mužně.“
V Británii slíbil premiér David Cameron referendum, aby utišil rostoucí tlak euroskeptiků. V červnu 2016 většina hlasujících rozhodla o odchodu z EU. Při oznámení své rezignace se Cameronovi zlomil hlas. Měl slzy v očích.
Spálení mostů není řešením. Začínat od nuly je neefektivní.
Řešením by mohlo být svolání vyjednávacího stolu všech hlavních sil: vlády, opozice, odborníků, podnikatelů, médií a občanů. Různorodost názorů totiž přesně symbolizuje náš národ - to není nic špatného, to je prostě fakt. Naším úkolem je spolu vyjít – ve vyšším zájmu, v zájmu důvěry ve stát a jeho stability.
Skoro bych řekl, že nám právě taková pravá, kritická a tím spolutvůrčí opozice schází.
Zdroje:
Vánoční projev z 19. prosince 1933, Masarykova univerzita
Masarykův projev z 28. října 1931, Český rozhlas
