Článek
Jednou při školním vyučování píchlo ho oknem slunce do zraku. Ušklíbl se - známý pohyb svalů, když sluníčko zašimrá.
„Proč se smějete?“ vyhrkl naň profesor Hanačík.
„Nesměju se“, odpověděl žák.
„Mlčte, Vy se smějete!“ opakoval učitel.
Masaryk vstal, vysvětlil, co se mu přihodilo, vykládal, že je nedůstojno, aby pedagog obviňoval žáka ze lži, když k tomu nemá právo, a končil takto:
„Pane profesore, váš nesprávný úsudek se jmenuje v logice klamným závěrem.“
Chtě vždy své zevnější konání přizpůsobit svému vniternému přesvědčení, ohlásil katechetovi, že nebude chodit k zpovědi, ač byl tenkrát pobožným katolíkem. Katecheta vznesl věc tu na ředitele. Ten si dal Masaryka zavolat a řekl mu:
„Zpověď je pouhá formalita, já v ní také nevěřím, ale jsem úředník a konám svou povinnost.“
Na to mu odvětil Masaryk: „Kdo koná něco proti svému vnitřnímu přesvědčení, je darebák - Schuft!“
Ředitel se na něj obořil a chtěl ho udeřit. Masaryk odskočil, pochytil honem u kamen pohrabáč na uhlí, postavil se pohrabáčem tím ozbrojen proti ředitelovi a zvolal:
„Neopovažujte se!“
Musil proto brněnskou střední školu opustit a přešel uprostřed roku 1869 do Vídně na jiný ústav.
Celý výše uvedený příběh je převzat z článku Antala Staška nazvaném Masarykův život a dílo z novin Československá republika, které vyšly 7. března 1930. V rámci tohoto vydání se nezlomné odvaze Masaryka věnuje více autorů. V mém předešlém článku nazvaném Jak by Masaryk mluvil k národu v kritickém roce 2025? jsem psal také o Masarykově příkazu k odpírání zla. Antal Stašek tento pojem vysvětluje přístupnější a srozumitelnější formou, konkrétně: „Ideál humanity vyžaduje, abychom vždy a všude odpírali zlému.“
Ačkoliv jsem v úvodu článku psal o bezmocnosti v různých životních situacích, domnívám se, že by každý měl mít nějaké vzory, které mu pomohou podobné situace nejen překonat, ale i ho donutí nad nimi převzít iniciativu a důstojně je vyřešit.
Pokud by Češi měli mít nějaký podobný vzor, za mne jím je právě Tomáš Garrigue Masaryk. Faktem ovšem je, že pomník v jeho rodném Hodoníně byl za posledních 90 let stržen celkem třikrát.
Právě Antal Stašek velmi trefně zachycuje situace, které zažíval Masaryk, následujícími slovy:
„V zdánlivé potopě, jež hrozila pohlcením, našel vždy pevný bod, o nějž opřel vlajku své víry a to především víry v sebe.“
