Článek
Před rokem jsem psal o České vlajce v saském Ochranově. Článek končil reakcí čtenáře ze Slovenska:
„Nezostáva nám nič iné, len snažiť sa rozvíjať to dobré, čo medzi našimi národmi bolo a nevšímať si tých, čo rozsievajú zlobu. Pre mňa Česko Nummer 1. Už ma ani neštve, keď s vami prehráme hokej.“
Kdysi u mne pracovaly dvě party řemeslníků. Jedna byla německá a druhá česká. Obě skupiny spolu nekomunikovaly. Vedoucí té německé mi nakonec řekl, že česká firma svou práci odvedla „tschechisch“ a poukázal na své kvality. Tento rozhovor mne, jako Čecha pracujícího půl dne v Německu, hodně zraňoval, tvrzení druhé strany jsem odmítl. Dobré byly obě firmy.
V Německu, v Česku i na Slovensku najdete jednotlivce v různých koncentracích, kteří jsou a budou lidsky vzájemně odlišní. Jeden emigrant - Čech žijící v USA - mi jednou řekl, že jsou Češi oproti Američanům, mezi které se již uvažováním řadil, zaostalí. Štvalo mě to za Čechy. Přesto jindy uznával, jak jsou Češi šikovní.
Proto by vztahy mezi Českem a Slovenskem, ale i Spojenými státy a Německem měly být založeny na vzájemném respektu a porozumění, nikoli na srovnávání.
Česko, Slovensko i Německo se občas nacházejí v situacích, kdy se potřebují navzájem podpořit, zdravě motivovat a některé věci si vysvětlit. Ačkoliv to někdy vypadá beznadějně, má to smysl.
Ve své podstatě jde vždy hodnotit jen jednotlivce a paušální hodnocení zraní ty příslušníky druhého kmene, kteří mohou být a často jsou lidsky dále než my - hodnotící.
