Článek
„V jednom mlýně po vodě měli dceru a tu si namluvil jeden mladý člověk. Ale brzy odešel do světa na vandr a nevrátil se už. Dcera byla zoufalá a denně se za něj modlila. Jednou se modlila a táhlo už na půlnoc a ona v zoufalství prosila Pannu Marii, aby jí vrátila milého, nebo si ji vzala k sobě.
A hle, kdosi klepe na okno a zvenčí je slyšet hlas: ‚Vstávej, má milá, vstávej! Už je čas, hódina, aby si se strójila.‘
Dcera vyběhla ven a shledala se se svým milým. Ten ji zve k rychlému odchodu s ním a již oba pospíchají pryč. Milý ji vede za ruku a ona seho ptá: ‚Proč máš, můj milej, takový studený ruce?‘
A on jí odpovídá hrobovým hlasem: ‚Dlouho v zemi lejžely, voni se mi slejžely. Všecko menuj, jenom zuby nemenuj !‘
A ona se dále ptá: ‚A pročpak máš, můj milej, takový studený nohy?‘ On na to: ‚Dlouho v zemi lejžely, voni se mi slejžely. Všecko menuj, jenom zuby nemenuj!‘
Šli kolem nějakého hřbitova a ona se zase ptá: ‚A pročpak máš, můj milej, takový studený zuby?‘ ‚Dlouho v zemi lejžely, voni se mi slejžely, zuby, zuby, zuby, zuby!‘“
Dcerku od té doby živou nikdo neviděl.
Prapraděda Gustav pod tento text doplnil: „Tuto ‚bohádku‘, mnohem rozvláčněji vypravovanou, zanáším proto, že z různých takových tors, v tom kraji obíhajících, napsal K. J. Erben baladu Svatební košile.“
A píše dále: „Teď zkazka od strýce fořta z Bezděze:“ (fořt byl nadřízený hajných a zodpovídal za stav lesů, které měl ve svém revíru)
„Bezděz jsou dvě homole. Na jedné stojí hrad Bezděz a druhá se jmenuje Jelení hora, německy Hirschberg a na té byl revír strýcův. Pod ní jsou dva rybníky, většímu říkali ‚Grustejch‘, nyní se jmenuje Máchovo jezero a u jeho výtoku byl mlýn Thammühl, dnes osada Staré Splavy, před nimi městečko Doxy, dříve zvané Hirschberg, v tamnějším německém dialektu ‚Hršprich‘. Uprostřed jezera vyčnívá skála.
V některé z okolních vesnic žil před dávnými časy zeman, který utlačoval svoje poddané více, než mohli snésti. I stalo se, že ho jednou Pámbu potrestal a seslal na jeho hospodářství myši a to tolik, že nebylo kam šlápnout a všecko ničily a sežraly. Poddaní, které zeman zavolal, aby myši utloukli, nic nezmohli a když myš zabili, přiběhlo deset jiných. Zeman se tedy rozhodl, že odejde na skálu v Grustejchu, aby myši za ním nemohly. Ty však všecky za ním přeplavaly a tak dlouho na něj dotíraly, až ho sežraly. Od té doby se skála jmenuje ‚Mäuseschloss‘ - Myší hrádek.“
O rodině mlynářky toho v naší kronice více zaznamenáno není. Zhruba celé 19. století až do roku 1941 vlastnila Podhrázský mlýn rodina Schwarzů. V databázi na Vodnimlyny.cz je dále uvedeno:
„1923 - Wilhelm Schwarz - na základě smlouvy s městem z roku 1927 změnil pohon z původních 4 vodních kol na 2 elektromotory (čímž byly zároveň eliminovány pětiměsíční výpadky při výlovu rybníka jednou za 3 roky) a město zde postavilo vodní elektrárnu s dvojitou Francisovou turbínou a generátorem.
Wilhelm Schwarz se věnoval převážně provozu pily, o mlýn se staral stárek (starší vyučený vedoucí zaměstnanec) z obce Bezděz.
1941 - mlynář Schwarz a stárek zatčeni za černé mletí, Wilhelm Schwarz v koncentračním táboře zahynul (…).
1941 - ukončen provoz.“
Za Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945) tzv. černé mletí představovalo formu neoficiálního zásobování, kdy mlynáři tajně mleli obilí pro potřeby místních obyvatel.
Na úvodní straně neoznačené knihy v tvrdých černých deskách, bez vyplněného štítku, zanechal můj prapraděda Gusta – pisatel této česky psané kroniky – v roce 1948 následující vzkaz:
„Vivant sequentes!“
