Kapitalismus, nebo nerůst? Tak ta otázka ale nestojí

V médiích (článek v Deníku N, relevantní volně přístupná epizoda ze Studia N) se začíná pomalu rozvíjet diskuze o alternativních ekonomických a politických teoriích, tentokrát byl v hledáčku nerůst. Zkoumání dalších možností je jednoduše reakce na naši dnešní realitu, kdy civilizace překračují planetární limity a začínají pociťovat zpětnou vazbu. Zároveň se neustále rozevírají sociální nůžky mezi chudými a bohatými (lidmi a státy), státní instituce nedokáží odpovídat flexibilně na výzvy typu pandemie, lidé to vše pociťují, jsou nervózní, a společenská sounáležitost se začíná drolit. Za vydatného přispění algoritmů na sociálních sítích.

Zdá se mi, že diskuze o ekonomických i jiných otázkách je často vedena hodně ideologicky a teoreticky, vlastně povrchně a odtrženě. Má lepší odpověď na nějakou více či méně hypotetickou otázku kapitalismus, nebo ten zmíněný nerůst? Můžeme potom donekonečna sledovat střety obou táborů, kdy někdo má na sobě kapitalistický a někdo zase nerůstový klobouk, a utápět se při tom v detailech. Osobně věřím, že pokud se ale chceme dobrat jakýchkoli zásadních odpovědí, musíme si připomenout, v jakém prostoru se vůbec pohybujeme. Při abstraktních úvahách jde snadno zapomenout, že ta ekonomická či společenská doména je v pravdě vnořena do domény fyzikální, do přírodního světa planety Země. Ekonomický systém pak nemůže dobře fungovat, pokud nezachycuje nějak relevantně tu přírodní dynamiku a souvislosti. To lze jen těžko označit za jakkoliv novou myšlenku, ekologická ekonomie už tu nějaký ten pátek je. A právě z ní mimochodem vychází i nerůstové hnutí.

Nedávno jsem psal o principu proudění energie a metabolismu v přírodním světě. Pro dnešní téma se hodí chápat alespoň myšlenku abstraktního otevřeného systému, který používá přístupnou energii a materiál k udržování svých vnitřních procesů, popř. konání práce. Zanechává za sebou degradovanou energii (představme si teplo) a odpadní látky, které jsou asimilovány do prostředí kolem.

Za tuto obecnou představu si lze dosadit cokoliv živého s nějakým metabolismem, však přesně tak funguje sám člověk. Fungují tak ale i systémy, které člověka tvoří a které jsou lidmi naopak tvořeny. Člověk je tvořen z buněk, orgánů a orgánových soustav, naopak sám tvoří společenství, společnosti, ekonomické systémy a spoluvytváří prostředí, ve kterém žije. Jednotlivé ekosystémy jsou nakonec spojeny v jeden planetární celek. Ta představa systému je tedy svým způsobem rekurzivní.

Když se nyní vrátíme k ekonomickému systému, tak ten je vnořen jednak v kontextu společnosti, kterou ale zároveň spoluvytváří, dále existuje v rámci přírodního světa, s jehož statky pracuje a který dnes už zásadně ovlivňuje. Můžeme potom studovat, jak daný ekonomický systém, v našem případě kapitalismus, působí na související systémy a jak dobře do nich zapadá. Jednoduše řečeno, podporují pravidla a principy ekonomického systému rozkvět společnosti? Daří se danému systému efektivně a udržitelně pracovat s přírodním bohatstvím?

Ústředním motivem dnešních diskuzí o ekonomice, společnosti, zemědělství a tak vůbec je udržitelnost. Jde o jisté zachovávání funkčního stavu po dlouhou dobu bez toho, aby došlo k nějakému kolapsu. V kontextu civilizace a ekonomiky jde tedy o nalezení stavu, který nepovede k vyčerpání přírodních zdrojů, rozvratu společnosti či zničení podmínek potřebných pro náš život na planetě vůbec.

Tím termínem udržitelnost se dnes natolik šermuje, že cítím povinnost vyjasnit si, co ten ideál vůbec znamená, protože nevratnost dějů v přírodním světě vycházející z druhého termodynamického zákona (více probráno v již zmíněném článku) nám jasně říká, že obecně je udržitelnost pouhou iluzí, která je možná pouze lokálně a na dluh za pomoci externího zdroje energie. Žádný uzavřený systém nemůže fungovat navěky. Planetární udržitelnost je tak možná jenom díky energii ze Slunce. Život se potom na planetě udržel miliony let jenom díky tomu, že se vyvíjel tím způsobem, že děje a procesy tvořily cykly, tedy jednotlivé efekty se navzájem vyrušovaly za pomoci té solární energie.

Příkladem může být cyklus uhlíku na planetě, který vede k neskutečně jemné rovnováze mezi vzdušným a vázaným uhlíkem (vázaným v biomase, půdě, fosilních ložiscích atd.). Zatímco rostliny syntetizují složitější sloučeniny za použití energie ze Slunce a uhlík ze vzduchu spotřebovávají, organismy tyto sloučeniny štěpí, energii získávají a uhlík do vzduchu uvolňují. Odpadní látky organismů jsou potom znovu využity rostlinami a kruh se uzavírá.

Pokud bychom tedy chtěli označit civilizaci za udržitelnou se vším vědomím, že to vždy záleží na šíři kontextu, který zvažujeme, musela by být schopna samu sebe vložit do koloběhu přírodního světa tak, aby se její vedlejší efekty vyrušily, a to pouze za přispění sluneční a odvozené energie, přímo nebo nepřímo. Civilizace má ale tu výhodu, že ty opačné procesy může sama implementovat, ale musí na to mít energetické zdroje a technologie, musí to být prostě realizovatelné.

Nakonec je třeba dodat, že samotná myšlenka nekončící stability je iluzorní, protože v přírodním světě se jevy a události vzájemně nikdy plně nevyruší. Komplexní přírodní systémy jsou od nějaké meze vratké, nastávají tak i zásadní změny a vývoj kupředu. Zásadní je potom ale to, aby se prostředí měnilo jenom tak rychle, aby organismy byly schopné přizpůsobení. Pro nás to znamená, že se rozhodně nechceme dostat do situace, kdy na planetě z roku na rok přestane být možné velkoplošné zemědělství. Proto vědci varují ohledně bodů zlomu, protože to jsou události, které znamenají potenciálně obrovský kvalitativní skok jinam bez potřebného času na přípravu. Velké změny nejsou nebezpečné jenom pro lidi, ale pro všechny složitější organismy, pro všechny K-stratégy.

Vidíme tedy, že pojem udržitelnosti se nám jako absolutní idea dost rozpadá a v plné míře je nemožná. Je důležité vztáhnout si udržitelnost na nějaký kontext. Tedy udržitelné pro koho? Pokud je to pro člověka, musíme zajistit, aby se planetární systém neměnil příliš rychle a my nevypotřebovali přírodní zdroje bez adekvátní náhrady. Když se toto nepovede, nastává pád komplexity společnosti a kolaps civilizace na takovou úroveň, která je s prostředím ve větším souladu, prostě mu více odpovídá. To často znamená i zásadní zmenšení populace daného živočišného druhu. To je scénář, o který, já věřím, dnes hrajeme v řádu desítek let, ačkoliv se velmi zdráháme si to připustit.

Jak je ilustrováno výše, celé globální hospodářství lze brát také jako organismus, který metabolizuje zdroje, vytváří odpad a degraduje svoje prostředí. Problémem potom není tento samotný fakt, protože tak fungují všechny organismy, ale rozsah a efektivita, s kterou tak činí.

Dostali jsme se proto do situace, kdy příroda nezvládá pojmout vedlejší efekty naší činnosti. Bohužel naše ekonomické systémy zůstávají ale více méně nezměněné, protože teorie prostě s novou situací nepočítá. Dokud bylo na planetě pár miliard lidí, kteří neměli technologie na efektivní dolování energie a materiálu a na jejich spotřebu, problém nebylo vidět. To se ale mění s tím, jak tlak civilizace na přírodu roste a roste. Dnes je člověk hybnou silou na planetě, naše ekonomické systémy s tím ale stále nějak nepočítají a efekty se řeší ad hoc, když už opravdu nejde dále zavírat oči.

Právě těmto efektům mimo ekonomický systém a peněžní toky se říká externality. Mohou být jak negativní, tak i pozitivní, jsou ale vždy nepřiznané a nezapočítané. V rámci vztahu k přírodě to znamená, že do nákladů a cen nejsou započteny vlivy na prostředí. Pokud mluvíme o negativní externalitě, nezapočítáváme nějakou škodu. U pozitivní naopak neplatíme za ekosystémovou službu. Uveďme si jednoduché příklady. V ceně potravin není započítávána degradace půdy průmyslovým zemědělstvím, naopak když se staráte o les, jste placeni za biomasu dřeva, nikoliv za klimatické a společenské služby, které les poskytuje.

Oblíbený trik je potom export negativních externalit a nákladů někam, kde to zdánlivě tolik nevadí. Jako příklad bych uvedl krásné butiky s oblečením v Evropě, jejichž přímý negativní protipól jsou otřesné továrny na textil v Bangladéši i jinde, kde není problém vidět malé děti pracovat s jedovatými chemikáliemi bez jakékoliv ochrany. Pokud ale nejde o spravedlnost, rovnost a externality, jediným kompasem jsou náklady, které je třeba snižovat. Matematika je to jednoduchá. Člověk ve vyspělé zemi se potom může zdánlivě divit, kde je zdroj toho problému, když on ho nevidí. Často bude právě někde v zahraničí.

Čili pokud bychom chtěli učinit ekonomický systém více udržitelný, museli bychom začít externality započítávat, tedy dostat se do stavu, kdy nic není mimo systém a externality neexistují. Nebo tam alespoň směřovat v oblastech, kde to je nejzásadnější. Však uhlíková daň je dnes žhavým tématem v EU a ohledně potravin se o zápočet částečně pokusili nedávno v Penny Marketu v Německu. Vedlo to až k dvojnásobnému zdražení potravin. Docela zajímavý důsledek by to mělo asi i pro trh práce, protože pozice jako učitel, doktor, lesník, zemědělec nebo sociální pracovník mají jistě velkou nezapočítanou přidanou hodnotu.

Můžeme donekonečna diskutovat, jestli je lepší kapitalismus, nebo nerůst, ale v čem vlastně? Pojďme zahrnout celý doteď zmíněný kontext. Já myslím, že bychom si měli na rovinu ujasnit, za jaké hodnoty bojujeme, protože se čím dál více ukazuje, že kapitalismus není schopen dostát svým slibům. Není ale třeba kopat zrovna do kapitalismu. Pro mě je tím základním problémem odtrženost od reality našich poznatků o širších souvislostech naší existence. Neřešení externalit. Odtrženost od pragmatického, racionálního chování a uvažování, kdy se chováme v přímém rozporu s doporučeními vědecké obce i lidové moudrosti. Toky peněz a hromadění kapitálu totiž mají s energetickou, materiální a společenskou realitou společného daleko méně, než kolik se nám snaží neustále kapitalisté a pravicoví politici prodat.

Zásadní otázkou potom je, jestli se nám povede probudit se z těch iluzí a omylů dneška, ve kterých žijeme. Znamená to ale jasně si odpovědět, jestli chceme dále vykořisťovat a drancovat jenom kvůli tomu, abychom se měli materiálně lépe. Problémem toho přístupu je, že nikdy není dost dobře. Měli bychom se postavit tváří v tvář tomu, jestli je v pořádku, že západní civilizace jsou bohaté ze značné míry kvůli nerovnosti a imperialismu dneška i minulosti a kvůli dluhu do budoucna, který neustále navyšují. A je vůbec v pořádku bohatství za cenu imperialismu vůči přírodě? V jistém smyslu je to o překročení vlastního živočišného nastavení, protože maximalizace kapitálu je maximalizace energie a zdrojů a to dělá každý organismus implicitně. Není tedy třeba levně moralizovat. Je běžné vykořisťovat, ale stejně tak i spolupracovat a žít v symbióze. My máme reflexi, máme empatii, prožíváme smysl a nakonec máme i faktické poznatky o této realitě, které silně nedoporučují tu trajektorii, na které se právě nacházíme, a to nejen kvůli nárazu na přírodní realitu, ale i kvůli potenciálnímu rozvratu společnosti způsobenému vzrůstající nerovností, kterou dokážou lidi tolerovat jen do jisté míry.

Pokud ale nepřekročíme náš vlastní stín, nic zásadního se nestane. Narazíme dříve nebo později do negativní zpětné vazby od prostředí, a potom bude už jenom jediná zásadní otázka, a to ta, kdo se zvládne přizpůsobit novým podmínkám a přežít. Bude to otevřená přírodní soutěž, výběr a boj. Války. Zdá se mi ale bláhové něco takového riskovat (spíše to hraničí s jistotou, což si lidé neuvědomují) jenom za cenu toho, že můžeme v krátkém období žít jako králové, což nám ale stejně k ničemu zásadnímu není. Ještě k tomu je bohatství nerovnoměrné, takže jako králové se cítí pár procent populace. Naproti tomu se cítíme odtrženi jeden o druhého, od přírody, nevidíme smysl, máme deprese a jsme vyčerpaní, světu nerozumíme. Nedaří se nám vidět, že to je právě symptom celého toho problému vyčlenění se z přírodního světa, té lidské nadřazenosti, arogance a obrovské naivity v tom, že světu jde snadno rozumět. Smysl a pocit domova vyvstává z nalezení místa ve světě, v tom lidském i přírodním. Pokud zneužívám prostředí i zvířata, nemohu se k tomu empaticky vztahovat, je to emočně bolestivé a tím pádem pro mě prožitkově neudržitelné. Přicházím potom o svoje místo v tom všem, vytrhávám se z pavučiny života, která ale smysl vytváří.

Nakonec tím zásadním omylem je právě to, že si myslíme, že řešení všeho leží v racionální diskuzi. Ta ale člověkem nehýbe. Člověkem hýbe krása, láska, pravda, vztahy k okolí, přesah. A příběhy. Racionální diskuze má místo v řešení problémů na cestě, už menší ale jako samotný kompas. Tak jako ekonomický systém i člověk ale musí pamatovat na to, že je vložen do světa přírodního se svými zákonitostmi, který se nechová podle lidských rozmarů, snů, tužeb a ideologií.

Vrácení ekonomického systému do souladu s biosférou, jak je to jenom možné, snaha o placení externalit, to vše je potom možné jenom po přijetí vlastního místa v tom všem, převzetí zodpovědnosti a dospění, hlubokém pochopení, že právě z toho pochází pocit smyslu a domova. Dokud tohle nepochopíme a budeme dále vést technokratické diskuze, budeme stále dokola jenom pálit barely ropy, abychom vyrobili mikrogramy dopaminu v našich hlavách, a jíst u toho antidepresiva, protože jsme si omylem zafixovali, že to snad má něco společného s hlubokým pocitem štěstí, životní radosti a naplněnosti.

Kdybych teď skončil, článek by vyzněl krásně, ale byl by neskutečně naivní. Návrat ekonomického systému k jeho opravdovým úkolům je, dle mého názoru, naprosto nezbytný pro narovnání poměrů a stabilizaci poměrů, v přírodě i ve společnosti, nicméně vždy ve vzduchu visí problém implementace, dosažitelnosti a realističnosti vzhledem k celému kontextu, tedy planetární situaci, historii, rozložení moci, ale i mechanismům, které pohánějí člověka.

Zde totiž leží ten zakopaný pes, nebo možná jeden z mnoha. Často není problémem shodnout se na potřebě změny, ale na její koordinaci a prosaditelnosti. To na lokální úrovni v rámci demokracie znamená, že většina lidí udělá ten skoro až duchovní skok a překročí všechny známé problémy i pozlátka kapitalismu a konzumerismu, ačkoliv jsou na to po generace zvyklí. Na globální úrovni je zase třeba, aby podobný omezující krok udělali všichni a na poli nezůstal nikdo s mocí výrazně převyšující ostatní. Není jasné, jak to udělat. Pohybujeme se někde mezi globální katastrofou a distopií, absolutní kontrolou toho, co děláme, jenom aby se nestalo něco špatně.

Totiž proč si myslíte, že jsme se dostali do stavu, kdy jsou naše civilizace založeny na krátkodobém zisku, absolutním honu za efektivitou a přebytkem? Protože jsou to ty civilizace, které v soutěži zničily ty sice potenciálně moudřejší, ale zato méně vyspělé technologicky a s méně zdroji. Je prostě krásná myšlenka začít znovu jezdit na koních, ale pokud má váš soused tanky a raketomety, asi si idylku moc dlouho neužijete.

Čelíme tedy vlastně dvěma doménám problému v dnešní době. Jednak kam chceme směřovat, druhak jak to koordinovat a vymáhat, protože jinak budeme donekonečna uzamčeni v zákonech teorie her a soupeření. Iluze jednoduchosti řešení se potom objevuje právě kvůli tomu, že snadno vyřešíme, co chceme, ale nikoliv už, jak toho dosáhnout. Často se navíc v úvahách dostaneme k řešení, které globálně naráží na koordinaci, lokálně potom na to, jaký člověk vlastně je, co mu dělá dobře a po čem baží. To zní velmi povrchně, ale realita většiny lidí je opravdu založena na jednoduchých pudech. I to je třeba přijmout. Nalézt proto řez tím vším, na který všechny aspekty dobře nasednou, to je problém, který musíme vyřešit, pokud chcete dál dobře žít. Je to nesmírně těžké a klonil bych se skoro i k přesvědčení, že je to nerealistický sen. Někteří si tak jako tak myslí, že smrt stamilionů až miliard lidí je dnes již jistá. To ale neznamená, že se nebudeme snažit ten stav alespoň parciálně zlepšit a zlepšovat. Nakonec je možné, že to všechno skončí celoplanetárním masakrem, já bych se nedivil a osobně by mě to nepřekvapilo, ale čím bude masakr menší, tím lépe.

Rád bych nakonec zmínil známou esej od Scotta Alexandera s názvem Moloch. V ní jsou tyto neblahé principy personifikovány do obludy, temného boha všech mlhavých civilizačních problémů, které tak nějak cítíme, ale často ani nedokážeme pojmenovat. Esej začíná úryvkem z Kvílení od Allena Ginsberga:

Jaká sfinga z cementu a z aluminia jim rozrazila lebky

a pozřela jejich mozky a fantazii?

Molochu! Samoto! Špíno! Šerednosti! Popelnice

a nedosažitelné dolary! Děti vřískající pod schody!

Chlapci vzlykající v armádách! Starci plačící

v parcích!

Molochu! Molochu! Noční můro Molocha! Molochu

nelásko! Mentální Molochu! Molochu těžkopádný

soudce lidí!

Molochu nepochopitelné vězení! Molochu zkřížené

hnáty bezduchý kriminále a Kongrese žalu!

Molochu, tvé budovy jsou rozsudek! Molochu

obrovský balvane války! Molochu paralyzované vlády!

Molochu, tvá mysl je ryzí mašinérie! Molochu, tvá

krev je koloběh peněz! Molochu, tvoje prsty jsou

deset armád! Molochu, tvá hrud je kanibalské

dynamo! Molochu, tvé ucho je dýmající hrobka!

Molochu, tvé oči jsou tisíc slepých oken! Molochu, tvé

mrakodrapy stojí v dlouhých ulicích jak Jehovové

bez konce! Molochu, tvoje fabriky sní a krákají

v mlze! Molochu, tvé komíny a antény korunují

velkoměsta!

Molochu, tvá láska je nafta a kámen bez konce!

Molochu, tvá duše je elektřina a banky! Molochu,

tvá bída je postrach génia! Molochu, tvůj osud je

mračno bezpohlavního vodíku! Molochu, tvé jméno

je Myšlenka!

Molochu, v tobě sedím opuštěný! Molochu, v tobě

sním o Andělech! Šílený v Molochovi! Kuřák ocasů

v Molochovi! Bez lásky a vykastrovaný v Molochovi!

Molochu, to ty jsi vstoupil do mé duše tak záhy!

Molochu, v tobě jsem vědomí bez těla! Molochu, tys

mě vyplašil z mé přirozené extáze! Molochu,

opouštím tě! Probuď se v Molochovi! Světlo proudí

z oblohy!

Molochu! Molochu! Robotské byty! neviditelná

předměstí! poklady koster! Slepé metropole!

démonické továrny! přízračné národy!

nepřemožitelné blázince! žulové ocasy! obludné

pumy!

Zlámali si vaz, když zvedali Molocha k Nebesům!

Dláždění, stromy, rádia, tuny! zvedající velkoměsto

k Nebesům, která existují a jsou všude kolem nás!

Vize! Znamení! halucinace! zázraky! extáze! odnesla

americká řeka!

Sny! Adorace! osvícení! náboženství! celý ten lodní

náklad citových sraček!

Průlomy! přes řeku! záchvaty vzteku a krucifixy!

odnesla potopa! Třeštění! Zjevení! Zoufalství! Deset

let zvířecích skřeků a sebevražd! Myšlenky! Nové

lásky! šílená generace! tam dole na skalách Času!

Skutečně svatý smích v řece! Všechno to viděli!

divoké oči! svaté výkřiky! Dávali sbohem! Skočili se

střechy! k samotě! Mávali! nesli kytice! Dolů k řece!

do ulice!

Nepopiratelně je Moloch i bůh všech koordinačních problémů a nepříjemných implikací teorie her. Ač je Moloch stvoření tak trochu neuchopitelné, jeho pojmenováním ten zvláštní pocit vystupuje ze stínů, zhmotňuje se, a najednou víme, proti jakému nepříteli opravdu stojíme. Pojmenování přináší jasnost.

Když se nakonec vrátíme k otázce kapitalismu a nerůstu, věřím, že si teď každý dokáže zhodnotit situaci lépe, nebo alespoň z větší hloubky. Já si tedy nemyslím, že je nutné přijímat bezmezně nějakou ideologii, nebo ji naopak celou odmítat. Věřím, že jde postupovat pragmaticky. Volný trh je fajn nástroj, ale není třeba na to mít kapitalismus. Stejně tak se jde chovat více rovnostářsky bez toho, aby z toho byl komunismus. A už vůbec nemá cenu si nasazovat ideologické klobouky a bít se.

Je také třeba říct, že ekonomické systémy jsou často velmi abstraktní modely, které si hrají na to, že jsou realita sama. Není tomu tak. Místo nasedání na ni začnou realitu ohýbat k tomu, aby více vyhovovala požadavkům systému. Domnívám se, že tento způsob uvažování postavený na hlavu nemůžeme dál trpět, pokud nechceme skočit velmi špatně.

Jak vidíme, situace je velmi nepřehledná. Máme více otázek než odpovědí. Doporučuji naučit se fungovat s tím, že to je prostě lidská realita, a snažit se konat v souladu s větším celkem, ačkoliv mě to může krátkodobě komparativně znevýhodnit. Bytostně si myslím, že smysl penězi zaplatit nejde. Netroufám si ale nikoho soudit a je zřejmé, že mnoho lidí je v takových životních situacích, kdy si žádné honosné myšlenky nemůžou dovolit. Nakonec nejvíc škody reálně páchají ti nejbohatší. Pokud si ale začínáte argumentovat, jak tohle není vaše role, nemáte na to čas, máte přeci rodinu… Je dobré se zamyslet, kdo vám ten čas bere. Jestli to náhodou není právě ten systém, ve kterém žijete. Neexistuje totiž fyzikální zákon, který by tvrdil, že je třeba mít tři auta a pracovat 60 hodin týdně…

Nakonec bych řekl, že kdo chce hledat řešení, nějaké vždy najde, kdo ho nechce, ten hledá komplikace. To platí pro jedince i pro společnost. Měli bychom si proto přestat lhát do kapsy s tím, že nějakou klimatickou změnu a další problémy opravdu řešíme tím, že do toho investujeme jakýsi obnos peněz. Zelená transformace je potom takové oblíbené pozlátko, které může do jisté míry fungovat, ale především je to důvod, proč na individuální úrovni nic nedělat a hlavně se proboha neměnit a neomezovat. Když to ale nějak realisticky neuchopíme, uchopí to příroda bez diskuze za nás.

Ohledně Molocha a našeho dnešního údělu znám několik dobrých zdrojů k zamyšlení: