Článek
Chodím od podzimu na cyklus terapeutického tance od holek z LilaOmilia. To mě nesmírně osvobozuje z pohledu vlastního prožívání. Jako součást projektu dělají holky rozhovory s účastníky. V tom posledním padla otázka, jak Adéla vnímá dospělost. Začal jsem se zamýšlet, co to téma znamená pro mě.
Mým vnitřním životem a myšlenkami aktuálně hýbou především dvě oblasti. Od přelomu roku jsem se vrátil k meditaci, zároveň přišel impulz něco si nastudovat o buddhismu. Poslechl jsem si tedy volně dostupnou knihu Mastering the Core Teachings of the Buddha, která se zabývá velmi detailní mapou cesty a stavů vědomí v théravádovém buddhismu. Následně jsem zamířil myšlenkami do Tibetu a začal jsem být fascinován vadžrajánou. Nadchly mě knihy od Kena McLeoda, obzláště potom A Trackless Path, která mluví o esenci dzogčhenu. V buddhismu, a obzvláště v tom tibetském, je mnoho technik, člověk tak stráví nějaký čas hledáním směru, který mu sedí. Já jsem aktuálně dost v jednoduchosti, během meditace prostě prožívám otevřenou pozornost a prostornost. V tomto poli se pak všechno odehrává a já to s lehkostí prožívám.
Druhá oblast se týká studia jedné z hlavních psychologických teorií motivace, která se nazývá Self-determination theory (dále SDT, česky snad teorie sebedeterminace). Jedná se o teorii, která vidí člověka a vůbec živé tvory jako mající jistý vnitřní hnací motor, pud, který nás směruje implicitně k otevření, zkoumání světa, prozkoumávání nového, objevování, růstu, ale také k vnitřní integraci a začleňování do společnosti. Směruje nás do kontaktu se životem a k dialogu s vnějším světem. SDT pak říká, že máme 3 základní psychologické potřeby: cítit se autonomně (autonomy), prožívat vlastní kompetenci (competence) a vztahovat se (relatedness). Pokud jsou potom tyto potřeby plněny, tedy kontext našeho života nám to dovoluje, máme tendenci být v souladu se sebou a jsme hnáni tou vnitřní silou, která se manifestuje jako vnitřní motivace. Chce se nám konat, protože nás to prostě baví, přijde nám to důležité nebo nás to naplňuje. Pokud jsme na této cestě, prožíváme smysl ve svém životě, máme energii a jsme obecně lepšími lidmi, protože dbáme více o své okolí. Funkčně to má prostě pozitivní vliv na mnoho oblastí našeho života. Pokud naopak základní psychologické potřeby plněny nejsou, opravdu nám to nedělá dobře a dost nás to celkově rozkládá. Pokud někoho oblast zajímá, doporučuji skvělou knihu.
Po ozřejmení výchozí pozice nyní můžeme jít zpět k tématu dospělosti. Vlastní cesty. Jakékoliv cesty… Napadá mě, že v buddhismu se často hovoří o třech principech, částech: základ (ground), cesta (path), výsledek (result). Než se vydám na cestu, musím chápat, proč se na ni chci vydat a jaké principy, koncepty ji řídí. Proč teoreticky může fungovat. To je základ. Pro naplnění předpokladů pak potřebuji nějakou metodu, to je cesta. A ta přirozeně vede k výsledku. Buddhisté by vám přirozeně řekli, že ty tři principy jsou ve skutečnosti neoddělitelné, jsou jedno, vzájemně se posilují. Jako všechno v buddhismu.
Proč to ale rozpitvávám? Zdá se mi, že je dobré se explicitně zamyslet nad tím, co je pro nás ten výchozí bod, co je cesta a požadovaný výsledek. Věřím, že kombinace SDT či psychologie obecně a právě buddhismu je jednou možnou odpovědí na otázku, jak to celé pojmout.
Totiž problém buddhismu přeci jenom je, že i ten théravádový, jednoduchý a při zemi, mluví dost jazykem mezi nebem a zemí. Hodně z nás asi slyšelo o konceptech v buddhismu, o Čtyřech vznešených pravdách týkajících se existence utrpení, důvodů k utrpení a konečného řešení, osvobození. Je to poutavé, protože my nechceme trpět, že jo. Myslíme si, že opak utrpení je štěstí. Nevíme ale moc, o čem to vlastně celé je. Ten jazyk je trochu magický, abstraktní. Osvícení, probuzení. To zní numinózně, ezotericky. Může to být frustrující. O co teda, sakra, jde?
Ten základ se nám tedy zdá takový nejasný. Raději bychom zahodili teorii a jenom sezobli malinu. Proto máme nakonec mindfulness, která vychází z buddhistických a jiných praktik, ale bez toho „smetí“ okolo. Mindfulness zkoumáme vědecky, víme, že má mnoho benefitů na kognitivní úrovni, lepší vztahování, prožívání a pod. Ale to je zase takový pragmatický přístup, přístup optimalizace, který nebude brát každého. Je to jako chodit cvičit. Z potenciální duchovní cesty se tak stává posilování svalu, od kterého čekáme hlavně pozitivní výsledky a více životní radosti a štěstí. To nakonec prodává.
Nelze ale ignorovat, že ten buddhismus opravdu přišel na poměrně zásadní a užitečné zjištění ohledně mechaniky a principů fungování naší mysli. To je ale vlastně výsledek toho, že buddhismus tak trochu obrací přemýšlení o světě vzhůru nohama. Problém není tam venku, ve fyzickém světě, tam není zdroj utrpení. Tím zdrojem je naše mysl a její slabá místa, co se mechaniky týče. To je zásadní zjištění buddhismu. A vůbec, ten venkovní svět nejde ovládat, vše je přechodné. Pojďme tedy raději pročistit a vyleštit mysl, naučme se být flexibilnější, přeučme se nefungující vzorce, potom se nám bude v tom světě lépe žít. Nakonec zjistíme, že si to utrpení způsobujeme ze značné míry sami, jak jinak. Buddhismus nicméně není o optimalizaci a mnoho učitelů nad tímto přístupem varuje. Duchovní cesta je o tom, že vstupujeme do vztahu se životem samotným, s bytím, prostě s tím vším. To je nakonec nesmírně naplňující, ale nikdo neslibuje, že se budeme mít minimálně z krátkodobého hlediska hezky, už kvůli tomu, že abychom viděli jasně, musíme nejdřív vykydat vlastní hnůj.
Ptal jsem se proto sám sebe, jak to celé uchopit. Jak tu cestu brát? A došlo mi právě, že SDT může buddhismus doplňovat tam, kde nám to přijde příliš ezoterické a abstraktní. Zároveň mi přijde, že buddhismus nemluví o společenských kontextech, jak ty na nás působí, vypadá to, že všechna práce musí proběhnout jen u nás, a to mi přijde možná zbytečně zjednodušující a omezující. Je tak třeba zároveň doplnit prázdná místa.
Co se tedy týče základu cesty, výchozí pozice, SDT hovoří, jak už bylo zmíněno, o našem vnitřním pudu integrace, růstu, včlenění do světa, otevření. Dovoluji si potom tvrdit, že to buddhistické utrpení není nic jiného, než efekty a symptomy odpojení se od tohoto našeho vnitřního, sjednocujícího prvku, těžiště. Je ale třeba říci, že to není něco, co si sami způsobujeme a aktivně činíme. Nekonáme vědomé rozhodnutí se odpojit. V kontaktu se sebou jsme, právě když jsou trvale plněny naše základní psychologické potřeby dle SDT. To nám zprostředkovávají z velké míry rodiče a naše okolí. Problémy s tímto naplňováním potom vedou k maladaptivním vzorcům chování (snažíme se situaci kompenzovat), nízké vnitřní integrovanosti a celé řadě dalších funkčních problémů. Tyto vzorce a vnitřní roztříštěnost potom způsobují utrpení, protože potom jako roboti přehráváme programy a nejsme vyrovnáni s tím, co se právě děje. Nereagujeme relevantně, protože je to automatismus. Nejsme v kontaktu, nejsme v proudu.
Když tedy uchopíme základ cesty takto konkrétně a zjistíme, že buddhismus mluví vlastně o relevantních věcech, můžeme se tam inspirovat, co se týče nepřeberného množství technik. Někdo má rád strohou meditaci koncentrace a vhledu, někoho bude bavit ritualistický přístup z Tibetu. Nebo třeba vůbec nepůjde o buddhismus. Opadne ale ten strach, že dělám nějakou irelevantní blbost, ačkoliv je vždy dobré mít se na pozoru. Můžu si dokonce vybrat něco, co mě bude bavit. Tím máme každopádně vyřešenou část týkající se metody.
No a co se týká výsledku, osvícení, probuzení? To má v buddhismu nějaké obrysy, hovoří se o tom ale především v metaforách. Jedná se totiž o prostor mimo koncepty, mimo to nutkání vše uchopit a zarámovat, mimo vědomí, protože naše mysl nakonec funguje hlavně mimo vědomí, a proto je k tomu prostoru třeba promlouvat nepřímo.
Probuzení je také stav spojován s konkrétním druhem prožívání sebe a světa okolo, ke kterému vede meditace vhledu. Buddhistické techniky nějakým způsobem nakonec přetrénovávají a mění náš mozek, aby fungoval lépe, dle výchozích pozic buddhismu, ale nakonec i SDT. A to je zásadní vhled.
Když si čteme o buddhistické cestě včetně morálky, o mahájánové cestě bodhisattvy, který pomáhá od utrpení ostatním, nelze si nevšimnout zásadního průniku s koncepty a závěry z SDT, které se týkají naší vnitřní integrity, ale i naší integrace do společnosti, což nejsou vůbec protichůdné principy, jak si mylně často myslíme. Troufám si potom tvrdit, že osvícení či probuzení může být nějakým způsobem prožitkovým odrazem toho, že sebe a vlastní mozek dostaneme v životě na místo, kde jsme v celkovém souladu, tedy vnitřně i ve vztahu k venkovnímu světu, a náš vnitřní organizující princip může jet naplno. Buddhismus tak může být více metaforický, ritualistický a dávný způsob uchopení toho, co nám moderně říká a potvrzuje SDT přes celou řadu vědeckých experimentů.
Zároveň bych rád podtrhnul, že SDT jasně popisuje, v jakých kontextech člověk rozkvétá a jaká cesta je pro něj dobrá z pohledu reálného fungování. Co nám způsobuje utrpení. Pokud vedeme život, který bojkotuje náš vnitřní proces integrace a zrání (který už dokážeme formálně popsat), nelze takovou cestu označit za dobrou, nikoliv pouze z hlediska morálního, ale z hlediska čistě vědeckého a funkčního. Nelze takovou cestu obhájit. To je pro mě naprosto zásadní zjištění a jistý konec vleklých, subjektivních a neinformovaných diskuzí.
Co je potom pro mě ta dospělost? Je to nastoupení na cestu vnitřní a vnější integrace. Pochopení té vize, že integrace je jenom jedna, buď vnitřní i vnější, nebo žádná. Pochopení, že ačkoliv na mě má venkovní kontext zásadní vliv, ta interpretace probíhá ve mně a tam s tím můžu něco dělat. Je to převzetí zodpovědnosti za prožívání, i s tím vědomím, že svět není spravedlivý a většina věcí v životě je věc náhody. Nemá smysl s tím bojovat, nemá smysl snažit se to neuroticky kontrolovat. Nejde ale o pasivitu.
Je to hluboké pochopení a přijetí toho, že žádná pozlátka dnešní doby nenahradí tu cestu, která vyvěrá zevnitř. Je vědecky potvrzené, že chytání se stébel a náhražek místo toho, co nás opravdu vyživuje, dlouhodobě nefunguje a tráví nás to pomalu jako jed.
Ale víte jak, nikdo nám nic neslibuje, nakonec ani to probuzení. V tom je ta zábava, to napětí. Nikdo neví, co se stane. Vy nevíte, co se vám přepne v hlavě za hodinu. Možná ani probuzení neexistuje, je to jenom probouzení se zas a znovu v každém momentu do toho procesu, který je podporující.
Erich Fromm psal o přitakání životu, a já si myslím, že to se děje, právě když přitakáme tomu integrativnímu procesu v nás. Pak už musíme jenom naslouchat a nechat se tím unášet. To ale může i bolet, hlavně na začátku. Bude to bolet. Ta cesta je krásná a naplňující, je to vstup do života a zahrnuje nádherný způsob vztahování se ke všemu okolo, ale čím dále jsme z cesty sešli, za což ani nemusíme nést žádnou vinu, prostě se nám to stane, třeba jako součást výchovy, tím hustějším křovím se musíme proklestit zpět. Roztrhá nám to oblečení a poškrábe nás to, vnitřní bolest ale ustupuje. Co roztrhá oblečení… Budeme den za dnem znovu a znovu umírat, opouštět. Je to děsivé. Je ale už i vědecky jasné, že jinou cestou než cestou souladu s tím, co nás přirozeně oživuje, jít nelze. Najděme si proto lidi, se kterými tu cestu lze absolvovat. Nebo buďme první, kteří potom prošlapou cestičku pro kamarády kolem sebe, kteří se pak třeba nebudou tolik bát. Hodně štěstí.
P.S.: Pokud vám to přijde celé moc woo, ale cítíte, že práce na sobě je relevantní téma, pořád je tu stará dobrá psychoterapie. Vlastně bych ji zásadně doporučil před vstupem na jakoukoliv duchovní cestu.
