Článek
Je to samozřejmě tím, že se snažím smysluplně žít tak od svých 15 let a tu snahu jsem nikdy nezradil, je to usilovná a konstantní práce, nicméně tibetský buddhismus pospojoval mnoho nitek a nakonec mi dovolil poskládat tu mozaiku dohromady tak, aby vznikl celistvý obrazec. Co je to zásadní, co jsem nechápal?
Snažil jsem se hledat pravdu. Hledal jsem odpovědi. Měl jsem pocit, že až se dozvím ten další kousek skládanky, zapadne to už konečně do sebe a já budu vědět, kdo jsem a jak mám žít. Naleznu smysl a naplněnost.
Jenomže vůbec ne. Dobře se mi udělalo právě tehdy, když jsem to konečně vzdal.
Protože do té doby jsem hledal odpověď na život někoho jiného.
Ale život je vývoj. Nelze skočit hned do zralosti. Na začátku života si užijeme bohorovné, narcistické období, potom ale začneme narážet na vnější svět. A musíme se naučit v něm žít. Začínáme tak, že napodobujeme, a tak se učíme. Socializujeme se, internalizujeme společenský kontext. Potom pokračuje fáze vyčleňování sebe emočně a mentálně, na začátku směrem od rodičů do svého společenství, potom ze společnosti k sobě. A nakonec se do toho všeho zase vracíme, jenom se vztahujeme z jiného místa.
Ten vstup do společnosti je ale náročná věc, že. Není to jen o tom, že něco prožijeme jako děti, ale také jsou nám předány myšlenky a koncepty na mentální úrovni. Ty nás provází dále. Nicméně možná časem zjistíme, že jsou nám trochu úzké. Co ale potom?
Následuje hledání jiného konceptuální rámce, který nám bude vyhovovat.
A pak dalšího, když nás ten předchozí zklame.
Tak to nějakou dobu zkoušíme, ale odpovědi často nějak nenalézáme. Prázdno trvá.
Problém je totiž v tom, že na život neexistuje konceptuální odpověď.
Proč? Protože my nejsme vytvoření z konceptů. Prožíváme a vztahujeme se. Žijeme bytostně jako organismy. Každý konceptuální rámec proto narazí na hranici, kterou nejde překonat. V té chvíli mnozí lidé zvolí extrém, aby k nárazu nedošlo. Jde o nějakou verzi víry v boha jako ultimátního symbolu pravdy a dobra, nebo naopak třeba nihilismus. Místo kroku stranou je to ale vždy regresní skok do extrému.
Tím nechci říct, že se nejde věnovat náboženství užitečně a nádherně, ale tenhle aspekt hledání klidu je těžké překonat. Náš mozek miluje kontrolu a jistotu. Chce znát pravdu, aby neexistovala neuchopitelnost a následná úzkost. Ale takové vztahování ke světu není celistvé ani zralé, je intelektuální a konceptuální, omezené a černobílé. Jak nám ale říká buddhismus, všechny koncepty jsou prázdné, neboli nemají pevnou, uchopitelnou a neměnnou podstatu. To jednoduše znamená, že tam konečná odpověď nevězí. Neexistuje metafyzická odpověď na to všechno. Na Platónovy ideje prostě můžeme zapomenout. Je to právě snažení se o nalezení té neexistující pevnosti, které nám způsobuje úzkost a utrpení.
Možná vám to zní jako jenom další mentální rámec v řadě, ale kdo nějakou dobu zkoušel meditovat nebo prostě jenom pečlivě sleduje svět kolem sebe, pečlivě si klade záludné otázky, ten zjistí, že svět je tvořen z věcí, vzorů, konceptů, ale celé je to takové neuchopitelné, mlhavé a trochu na vodě.
Nakonec Bůh je super, ale kde se vzal Bůh? Vyvrátit jde jakýkoliv základní princip.
Kde je tedy ten základní problém v našem hledání smyslu? Místo pravdy bychom měli hledat jistý druh vědění, poznání. Buddhisté tomu poznání říkají nalezení naší buddhovské podstaty, která existuje a vždy existovala, jenom je nám zastřena. Proto mluví o nevědomosti jako zdroji nepochopení přirozeného stavu věcí a utrpení.
To zní každopádně velmi ezotericky, ale model tantrického buddhismu je jednoduchý, zároveň ale nádherný a psychologicky perfektně funkční. Nejde vůbec o to, zda je pravdivý, cílem je dostat se na jedno konkrétní místo a z toho žít a už nikdy nevystoupit.
Možná znáte ten zmíněný buddhistický pojem prázdnoty. Všechno je prázdné a pomíjivé, bla bla bla. Zásadní je ovšem chápat, že tohle není filozofie, je to prožitek. A meditační praxe je přesně to, co nás na to místo dovede. Jisté druhy meditace (třeba mahámudra) vedou na místo, kdy se vám reálně koncepty v hlavě rozpadnou. Zastaví se i váš vnitřní hlas. Zastaví se i čas. Otevře se prostor, o kterém jste nevěděli. A tenhle prožitek změní všechno. Protože koncepty ztratí jednou pro vždy svoji absolutní moc nad vaším životem.
Nejde vůbec o přeformulování metafyzického postoje, je třeba tohle zažít. Nejde ani o rozvrat a zbavení se konceptů, i ty jsou součástí našeho vtěleného bytí.
Následně jde ale každopádně zkoumat, co v tom novém prostoru je. Nebudu vás napínat, není tam nic. Ale ten prostor má jisté kvality, které z něho vyvstávají. Je to tak trochu místo, které nic neobsahuje, ale vyvstává z něj celá vaše bytost.
Poznání toho místa je jiný druh vědění, je to knowing (nikoliv knowledge). A je to ta jediná odpověď na život, kterou jsem zatím našel. Z toho místa prostě žít.
Není ale snadné se tam dostat. Já jsem to popsal jako úkol na jedno odpoledne. Pravdou ale je, že na cestě potkáte všechny své démony. Jak loupete slupky a uvolňujete se, uvolňuje se zamrzlá energie z vašeho nervového systému. Staré rány a emoce. Opouštíte příběhy, části své identity. Je zcela relevantní vyhledat na takovou cestu průvodce, třeba ve formě psychoterapeuta.
Co ale dostanete za to? Odpověď. Život je workable. Je to všechno daleko jednodušší, než jste si mysleli. Je to absolutně jednoduché až banální. Odpověď ale jde získat jen odevzdáním se, důvěrou. Ta odpověď přichází sama, když přestanete chtít něco dostat a něco najít. Takový přístup to místo odemyká.
Čtením další knihy a návštěvou dalšího semináře se naopak od toho místa reálně vzdalujeme. Nepotřebujeme žádné koncepty, potřebujeme spočinutí, to konečné, bytostné spočinutí a vydechnutí.
Je vlastně opravdu smutné až katastrofální, jak celou situaci nechápeme. Máme krizi mužství, seznamování, vztahování, smyslu, no prostě všeho. A čím je větší krize, tím více chceme rychlou odpověď. V čem to mužství teda spočívá? To já nevím. Ale až příště potkám holku, o kterou budu mít zájem, budu mluvit z toho místa, klidně a hluboce.
Z místa plného vtělení, kde celistvost neznamená jenom to, že nemám vnitřní konflikt. Je to jednota i ve spojení s tělem a se světem, jednota bytostná a úplná. A není to vůbec jednota v tom smyslu, že je všechno jedno nebo jsme všichni jedno. Jde o to, že se celá naše bytost orientuje kolem toho místa, které má gravitační sílu černé díry, ale září jako výbuch supernovy, jako polední slunce. Je tak numinózní, že i naše ego se téhle podstatě rádo odevzdá a poklekne. Ne protože musí, ale protože našlo něco krásného a vznešeného a chce si samo odpočinout. Chce si taky užít trochu toho tepla.
A jaké to vlastně pocitově je, z toho místa žít? Pro mě z něho povstávají všechny ty mocné lidské kvality, o kterých mluví i buddhismus. Soucit, laskavost, láska, radost, vyrovnanost, klid, prostornost, spontaneita, dynamičnost, živost, jasnost, moudrost, síla a nezničitelná probuzenost. Ty kvality už ale nepoužíváte k dosycení vlastních potřeb a sebehodnoty. Jste tím tak plní, že jde už jenom věnovat ty kvality světu kolem. Protože vy už jste osvobozeni. Máte najednou velkou, širokou a všeobjímající vizi pro svět.
Když kráčíte buddhistickou cestou, taková vize je povoláním pro vkročení do mahájánového buddhismu a pro přijetí dalších závazků. Protože pro plné vtělení je třeba si vybrat, a tím také svobodu odevzdat. Musíte se stát něčím. Před tím se ale musíte stát ničím, abyste se mohli stát vším.
Je to ale každopádně chvíle, kdy nějaká cesta končí a jiná začíná. Kráčíte teď po cestě, po které šli všichni bódhisattvové minulosti, mistři působící pro dobro všech cítících bytostí, ale stejně tak se možná právě stáváte tím plně probuzeným buddhou, kterým jste ale vždy byli.
Kdo nakonec ví, jak to vlastně je? Poznat to jde jenom z toho místa. Jen tam poznám, čím jsem a čím se vlastně chci stát a stávám.
Však i buddhismus je ve finále prázdný.
Zůstává jen ukazování prstem na měsíc.
