Realitu nikdy plně neuchopíme

Právě prožívám jisté bolestivé zjištění, že člověk nemůže nikdy přečíst dost knih na to, aby porozuměl tomuhle světu. Ačkoliv si myslím, že je pořád skvělé se o to snažit a neexistuje větší životní dobrodružství.

Rád přemýšlím o světě zeširoka. Jsem jednak studijní, jednak i hloubavý typ člověka. Možná až moc. Ať je v plánu cokoliv, mám vždy vyhrazený nějaký čas na zkoumání něčeho nového, rozšiřování obzorů, přidávání dílku do té velké mozaiky. Teď si třeba čtu základy ekonomie, protože o tom člověk hodně slyší, málo tomu ale rozumí.

Když jsem si tedy četl v The Economy 2.0: Microeconomics o tom, jak musí pracovník řešit kompromis mezi množstvím volného času a množstvím času investovaného do vydělávání peněz, nějak mi v hlavě vyskočila otázka, co bych vlastně chtěl dělat, kdybych ty peníze nemusel vydělávat. Ještě lépe, co kdybych měl zdroj peněz na řešení (světových) problémů volně k dispozici?

Ne že by mě snad nenapadlo nic, problémem spíš je, že mě toho napadlo příliš mnoho a došel jsem do stavu jisté rozhodovací paralýzy. Možná to něco vypovídá hlavně o tom, jak to mám v hlavě urovnané, nicméně dotýká se to i obecnějšího tématu, nad kterým poslední dobou přemýšlím. Co by měl vlastně člověk dělat, aby tvořil lepší svět? Konkrétně jak přistupovat k našim aktuálním problémům? A těch není málo. Globální oteplování a překračování dalších planetárních limitů. Průmyslové zemědělství a ničení půdy. Kapitalismus a nadměrná spotřeba, imperialismus, války a navázané hybridní hrozby, rozpad společnosti. Nerovnost mezi lidmi a další sociální problémy. Kvalitní výchova dětí, školství, vzdělávání a osobní růst. Pocit všeobecného vyhoření, nesmyslnosti a zhoršování duševního zdraví. A můžeme pokračovat…

Tak jako fyzikové hledají teorii všeho, aby vysvětlili všechny interakce ve vesmíru pomocí jednoho matematicky konzistentního rámce, můžeme mít i my nutkání ptát se, kde je počátek všech těchto problémů. Je to snaha o pochopení, kontrolu a nalezení té další racionální akce, kterou bychom měli vykonat, aby se rázem všechno zlepšilo. To zní možná naivně, ale teorie systémů mluví o existenci jistých bodů v systému, které fungují jako páka. Správně aplikovaná i malá síla na danou páku může zapříčinit zásadní přeorganizování celého systému. Nalezení takového bodu vzhledem k výše jmenovaným problémům je vlastně tak trochu sen všech, kteří o globálních problémech přemýšlejí a není jim osud světa lhostejný.

Proč jsme ale tu páku zatím ještě nenašli?

Náš mozek si drží a neustále vylepšuje modely reality, které používá na to, aby předpovídal, co se bude dít v brzké budoucnosti. Snaží se predikovat úplně všechno kolem a následně odpovídat na relevantní otázky. Na co asi myslí člověk, se kterým si právě povídám? Jaké bude počasí za hodinu? Mám ty akcie nakoupit, nebo prodat? Kdy skončí válka na Ukrajině? Vyhraje v příštích volbách Babiš? Povede se nám vyřešit globální oteplování? Bude mít babička radost, když jí koupím na Vánoce svíčku?

Obecně se jedná zřejmě o užitečný mechanismus a je základní predispozicí pro úspěch lidstva na planetě. Zároveň ale obsahuje jednu zásadní past. Totiž ty modely, které máme v mozku i v počítačích, nejsou tou realitou. Ony ji zjednodušují a zkreslují. A to jednak z důvodu omezeného aktuálního poznání, prostě nemáme teorie o všem, co se reálně v tom fyzikálním světě děje, druhak čistě z toho důvodu, že realitu nelze plně simulovat, protože na uchopení všech informací a jejich výměn potřebujete, no, tu realitu samotnou. Do mozku ani do počítače se to prostě a jednoduše nevejde.

Všechny zmíněné problémy se potom násobí tím víc, čím komplexnější systém se snažíme uchopit a čím dál do budoucnosti se díváme, protože malá odchylka od reality na začátku se rychle propaguje a znásobuje, čím dále se díváme, protože hodně dějů se ovlivňuje navzájem. Počet možností vývoje systému je potom explozivní, čili již několik málo interagujících částí je schopno tvořit neuchopitelné množství kombinací. Však jen počet přípustných pozic v šachu se odhaduje mezi 1043 a 1050, přičemž složitost herního stromu je přibližně 10123.

Dost pitomá situace potom může nastat, když vezmeme výstupy z našich modelů a ty aplikujeme bezhlavě na realitu s tím, že tak trochu zapomeneme, že jde pouze o modely. Stane se pak, že ten rozdíl mezi modelem a světem se manifestuje nějak překvapivě, navíc negativně. A když už si náhodou rozdíl uvědomujeme, nejsme ochotni ty modely svižně měnit, když zjistíme, že se s realitou zásadně rozcházejí, protože to obratem znamená i změnu našich životů. Ten dogmatismus je zhouba vlastně největší a celou situaci staví na hlavu tím, že nakonec místo modelování reality realizujeme naše modely a té realitě je nutíme. Často to neděláme pouze omylem, jde o naprosto zištné důvody, třeba zamlčení negativního vlivu technologie kvůli tomu, abychom ji rychle dostali na trh a vyhráli nad konkurencí. Přeskakujeme tak fázi hodnocení rizik, která by měla být rigorózní.

A tak máme teď hromadu modelů, které jsou neudržitelné, protože jsou nerealistické. Pořád si někdo myslí, že kapitalismus funguje skvěle, pokračující imperialismus není problém, stejně jako vzrůstající nerovnost ve společnosti i mezi společnostmi, nakonec i to globální oteplování se vyřeší samo. Pořád si někdo myslí, že aby pěkně rostla zeleninka, stačí do půdy nalít několik základních prvků a minerálů a celé to ozdobit pesticidy a herbicidy, ačkoliv procesům v půdě celkem zásadně nerozumíme, ale víme dost na to, abychom chápali ty škody. Pořád si někdo prostě myslí, že příčina nemá následek.

Ačkoliv je to zřejmé z předchozí sekce, rád bych ještě jednou explicitně vypíchl, že model je vždy omezený, již kvůli tomu médiu, na kterém je implementován. Člověk je proto omezen kapacitou svého mozku, a to hned na několika rovinách. Má omezenou paměť, učí se omezenou rychlostí, práce s informacemi probíhá v omezené šíři a hloubce, však do pracovní paměti se vejde jen několik konceptů, ačkoliv výkon celého mozku v nevědomí je značný. Proto lze říci, že si jednoduše svět od nějaké složitosti už nedokážeme představit, nedokážeme pracovat efektivně s jemnou granularitou reality a zároveň udržovat rozhled do šířky, proto nakonec máme specializaci člověka na konkrétní profesi a při zanoření do tématu zapomeneme na širší kontext.

Tento problém každopádně nepřekročí ani dnes často zmiňovaná umělá inteligence. Bude mít také svoje omezení, i když už bude třeba superinteligentní. Může se tak třeba stát, že tak jako my vyhubili spoustu druhů na planetě a rozházeli jsme planetární procesy, umělá inteligence vyhubí nás, ale pak sama zjistí, že to nedomyslela a odsoudila tak sebe samotnou k zániku. Budoucnost prostě nezná ani ten nejdokonalejší model, přičemž bych chtěl ale zdůraznit, že to není důvod degradovat vědu s tím, že je irelevantní. Modely jsou zásadně užitečné, i když nezachycují realitu přesně. Je to to nejlepší, co máme, a nebrat si z modelů to užitečné mi přijde značně iracionální. Stále je ale třeba mít nějakou elementární pokoru.

Když se vrátíme k rozhodování, bylo by krásné srovnat si celou realitu v hlavě a pak se rozhodnout, co je nejužitečnější udělat. Najít tu zásadní páku, která by třeba vrátila planetu a společnost do nějakého stabilnějšího stavu. Jistá vodítka nabízí však mnoho duchovních tradic, často mluvíme o moudrosti, která snad zachycuje jisté principy udržitelnosti, mnoho dalšího ale opomíjí. Nicméně v principu nejde se racionálně rozhodnout nad další akcí a vědět, co se následně stane. Proto taky končíme obyčejně tak, že si vybereme oblast, která nám nějak vystupuje do popředí, tu si označíme jako zásadní, jako zdroj ostatních problémů, a jdeme se o něco pokoušet, pokud nám ještě zbývají síly. Ten výběr ani neděláme mnohdy vědomě, mozek má mechanismy, jak tu realitu osekat a nějak se v ní zorientovat i bez nás.

Někteří jsou dnes proto nervózní třeba z té umělé inteligence, protože postup vpřed je enormní, stejně jako množství nejistoty, které panuje ohledně našeho zvládnutí tak mocné technologie. Změny na úrovni průmyslové revoluce se jeví skoro jisté, nikdo ale neví, co za to my i celá planeta zaplatíme.

Jinak laděný člověk zase prožívá smutek z ničení přírody a bere to jako zásadní problém, protože bez přírody nemáme to prostředí, v kterém život realizovat.

Další se cítí zásadně ovlivněn špatnou výchovou nebo armádním školstvím, zároveň má rád děti, proto se rozhodne, že situaci změní kvůli nastupujícím generacím.

Když se potom zeptáme, kdo má větší pravdu, na čem spíše pracovat, neexistuje žádné objektivní měřítko, jak se v situaci zorientovat. To je podle mě důležité chápat, protože pak vidíme, že zásadní je dělat aspoň něco dobrého, zároveň se snažit minimalizovat škody. Naopak je zásadně neužitečné donekonečna řešit, který problém si vůbec zvolit k řešení, když už nějaké nutkání tím směrem mám, nebo dokonce vést svaté války někde v hospodě či jinde na veřejnosti ohledně toho, že ten můj problém je nejzásadnější. Možná je lepší se vzájemně podporovat v tom, kam každý pozornost zaměří, a nevztahovat si to na vlastní identitu víc, než je zdrávo.

Stále si nicméně myslím, že je dobré mít i obecný přehled, protože až moc často se stává, že řešením jednoho problému zhoršíme jiný nebo nový problém vytvoříme. Létáme potom letadlem zachraňovat amazonské pralesy, kdy nejlepší by bylo nepálit ten benzín na cestu. Někdy jsme tak prostě slepí, někdy to nedomyslíme. I to je efekt omezených modelů a náhody, že mozku něco nedojde. Nedávno jsme tak pročistili atmosféru od síry díky nařízení odsiřovat paliva, hlavně do lodí, nikomu ale nedošlo už, že sloučeniny síry odrážely značné množství slunečního záření zpět do kosmu, a celá ta akce vedla k většímu oteplení planety, což nás jen přiblížilo k bodu zlomu. Šlo ale vůbec říct, abychom to nedělali, i kdybychom to věděli? Jde opět o netriviální posouzení, jestli chceme teda větší teplo, nebo kyselé deště…

Přijde mi každopádně dobré postupovat v dobré víře a brát to tak, že problémy budou.

Článek je tak trochu volný proud mých myšlenek, které spustila otázka ohledně toho, co dobrého bych chtěl ve světě dělat. Při psaní mi dochází, že já jsem to vlastně věděl, ale trochu mi to zmizelo z dohledu, jak jsem poslední dobou studoval další a další témata.

Proč jsem se tak trochu zasekl? Přemýšlel jsem o otázce hodně mentálně, používal jsem nějaký vlastní omezený model a výpočetní kapacitu mozku, což mi ale odpověď z již zmíněných důvodů nedalo. Zásadní je nakonec si uvědomit, jak moc nevíme. Neznáme budoucnost. Stačí si ale třeba vybrat něco dobrého a na tom pracovat. Nevím nakonec, jestli jde dělat víc.

A jak to něco dobrého vybrat? Člověk si cení toho, k čemu má vztah a co mu dělá radost. K tomu, co mu dovoluje překročit sebe samotného. K čemu tedy máte vztah vy? Je to vaše rodina? Jsou to děti? Jsou to matky samoživitelky? Jsou to lesy? Je to půda? Voda? Je to vesnička nebo město, kde žijete? Vlast?

Co se ve vás objeví, když se v noci koukáte na hvězdy? Co milujete? Co je vaší hlubokou součástí? Co chcete bránit a ochraňovat, klidně za cenu nejvyšší?

Jestli to už víte, prosím, konejte. Je ale lepší si vzít sousto realistické, ačkoliv co možná největší, a dělat alespoň něco. Nemá cenu přemýšlet o záchraně celé planety a sedět doma na zadku. Všechno zvažovat. Stejně tu globální páku pravděpodobně nikdy neobjevíte a nezrealizujete. Nebuďte megalomani. Řešení všech našich problémů jsou tak asi právě ty jednotlivá, dílčí řešení, nebo tak to alespoň bude, dokud nebudeme vědět víc. V tom nám nakonec ta umělá inteligence pomoci může.