Neotřesitelná svoboda srdce

Včera jsem byl na Karláku na promítání filmu Dalajlama v Buddhových stopách. Je to velmi příjemné dílo od režiséra Viliama Poltikoviče, kde se divák vydá na pouť po místech významných pro buddhismus, a to společně s dalajlamou. Ten zároveň přibližuje myšlenky buddhistické nauky, ale také co to znamená pro něj osobně.

Musím říct, že film mě velmi bavil, ačkoliv jsem buddhista značně neortodoxní a celý život se nějak podvědomě vyhýbám všemu, co zavání establishmentem. Když vidím zástupy lidí na posvátných místech, jak se klaní u nějaké sochy, trochu se mi protáčejí zorničky, ačkoliv zároveň plně chápu a uznávám posvátnost toho prožitku.

Nakonec co mě uchvátilo, to nebyla pouť po svatých místech, ale osobnost dalajlamy. Není mi jasné, jak se mi povedlo vyhýbat se tomuhle člověku tak dlouho. Asi ten establishment. Ve snímku měl pro mě každopádně velmi magnetizující kvalitu. Ten smích a bezprostřednost.

Ačkoliv je film protknut touhle kvalitou, v jednu chvíli se objevuje střih z nějaké velké mezinárodní konference, kde dalajlama mluví před význačnými lidmi. A říká, že má rád jeden citát, který následně pronáší:

Tenhle moment mě poslal do kolen. Začal jsem slzet. Jak jsem mohl zapomenout?

Po konci sledování byla ještě beseda s režisérem. Po té jsem šel na tramvaj. Ta nějak nejela, tak jsem se rozhodl jít do Vršovic pěšky. Měl jsem náladu na toulání se městem. Byla noc, pršelo, já jsem se coural a brečel dojetím, teď už nezastíraně.

---

V nějakém smyslu tenhle příspěvek začíná tam, kde ten předchozí končí.

Ona krátká citace od dalajlamy zachycuje naprostou esenci mahájánového buddhismu. To rozhodnutí vzdát se vnitřně všeho pro dobro světa.

Je to náhlý krok, který se v člověku zjeví, zároveň je to vyvrcholení jedné fáze cesty. Když totiž meditujete a poznáte se, pochopíte a prožijete příčiny vlastního utrpení a nesmyslnost celé té mechaniky, poznáte opravdovou laskavost k sobě. A následně i k ostatním, protože to oddělit nelze. Proto se pak obracíme do světa s větší vizí, než je ta naše osobní. Vidění utrpení ve světě zalévá naše srdce soucitem a laskavostí, která nás nutí k činům. To je nakonec ten nekonečný zdroj síly na cestě bódhisattvy.

Dalajlama zachycuje tu esenci svou bezprostředností a především nezištností. Ve chvíli, kdy jste tu pro svět a prožíváte, že o vás nejde na prvním místě, tomu světu se otevíráte. Nedává smysl držet se zpátky. Hrát svoje vnitřní a vnější hry. S kým a proč? To je také zásadní aspekt osvobození. A proto také dalajlama říká, že každý člověk je jeho bratrem a sestrou. Každá cítící bytost nakonec. Že to tak má, i když je vidí poprvé v životě. Proč by to tak vlastně nemělo být?

Šibalsky ještě dodává, že nakonec kdo ví, jak to je, ale přijde mu každopádně příjemnější, když potkáte člověka usměvavého, spíš než přehnaně vážného a zasmušilého. Tak že on se teda raději směje a přátelí, přijde mu to lepší.

Naprostá banálnost nezničitelného tantrického osvobození.

---

Je nicméně až zarážející, že se člověk ocitne na promítání takového filmu v předvečer 17. listopadu. Nakonec jako doplněk nám večer promítali i krátký dokument o Havlovi a dalajlamovi, o jejich setkání a přátelství. Třeba to by záměr, nevím. Já jsem každopádně Havla nikdy moc neprožíval, neboť za jeho působení jsem ještě neměl závity na to, abych společenskou situaci nějak dokázal vnímat a uchopovat.

Pro mě osobně je ale jasné, že jako společnost jsme na křižovatce. Jsme tam ale vlastě neustále už od revoluce. Nebo je ta křižovatka věčná? Každopádně si představuji, že po pádu režimu tady byl velký optimismus, alespoň pro většinu obyvatel. Následnou historii ale známe. Klaus a Zeman. Politické taškařice. Mafie a rozkrádání. Neřešení společenských problémů. To se vleče doteď.

A výsledek? Babiš, Motoristé a SPD. Populismus, extrémismus, hloupost a plytkost. Naprostá mělkost, vyprázdněnost a nesofistikovanost. Pragmatický marketing.

Nejde mi teď o politiku. O nějaký souboj idejí, který už stejně neexistuje. Podívejme se ale, co to volíme za lidi? Jak nás vůbec mohlo kdy napadnout, že lidé bez plně vtělené a žité morálky můžou pro naši zemi udělat něco zásadně dobrého? To nedává žádný smysl. Proč by to dělali, když je nepohání rozhodně žádný altruismus?

Možná ani nevíme, co bychom měli požadovat, a proto se necháváme submisivně už desítky let ovládat různými kreaturami se zásadně nedobrým osobnostním založením. Heslo dneška by nakonec mohlo znít, že dokud dodávají, jen ať si vládnou. V tom si nezadáme v podstatě ani s čínskou komunistickou stranou. Tam teda už pragmatismus dotáhli do dokonalosti.

Ale nejde jen o politiku. Podívejme se na sociální sítě a nejrůznější aplikace. Ten model je vždy stejný: Co mi dáš za to, když zaprodám svoji pozornost?

Ta mince má ale vždy dvě strany a společenské škody platíme my všichni. To je nakonec pro mě zákon karmy. Nejde o to, že se v příštím životě zrodím v pekle, ale jde o tu naprostou naivitu, že se nějak vyvlíknu z následku svých činů. Že když to schytá ten druhý, já jsem něco získal. Nezískal. Opravdu nezískal.

Vše začíná nakonec u každého z nás. A proto také buddhismus začíná u trénování vlastní mysli a postojů, až po tom se můžeme obracet do světa. Už tisíce let je ten recept na dobrý, smysluplný a šťastný život stejný. Je ale třeba si to odpracovat.

V opačném případě na sebe nakonec karma nenechá dlouho čekat. Není to náhoda, že svět je dnes plný problémů. Absolutně to není náhoda. Je to výsledek společenského nastavení, který vede k lidské malosti a zahleděnosti do sebe. To není moralistický útok na nikoho osobně, je to konstatování. Ta mechanika je jasná. My ji známe.

Konzum a soutěžení nevedou k udržitelnému štěstí. Vědecky potvrzeno.

Svět je ale plný subjektů, které se nám snaží prodat vlastní příběh. Potom už si to vzájemně zrcadlíme a bereme to za normu. Stačí přesvědčit dostatečně velkou masu, že příběh je ve skutečnosti realita. Je ale třeba si neustále klást otázku po motivaci. A to nám už tak hezký obrázek neukazuje.

Však revoluci v umělé inteligenci dnes vykreslují s nekonečnou pozitivitou právě lidé, kteří na tom zbohatnou nejvíce, zatímco zbytek řeší a těžce platí za stres a duševní problémy u mladých. Stejně tak je to s bezbřehou vírou v kapitalismus a jakýkoliv jiný příběh. V nějaké instanci je to nakonec marketing a válka proti mozkům nás všech.

Konstelace, kde hrstka lidí těží, zatímco zbytek platí kolektivně škody, to je ten zásadní vzorec, před kterým je třeba mít se na pozoru. Ten se opakuje donekonečna, protože lidé jdou koupit, dokud nechápou tu celou mechaniku, především mechaniku lidské mysli. Jdou koupit, dokud věří, že zdroj štěstí je mimo jejich vlastní mysl, nebo spíše mimo jejich vlastní zodpovědnost. Dokud si myslí, že jde dělat něco lepšího, než být tady pro svět, i když to je často nespravedlivé a bolí to. Protože ty smyčky se vzájemně posilují. Buddhismus mluví hodně o vlastní mysli, ale na relativní úrovni jsme samozřejmě silně společenské bytosti. Ta myšlenka proto je, že moje osobní osvobození se promítne venku, a to naopak vytvoří dobré podmínky pro můj život. To je myšlenka neoddělenosti.

Bohužel stejně funguje i ta negativní smyčka, která dokáže být značně démonická.

A tak věříme pitomostem, jako že hrstka superbohatých s sebou na výsluní vezme celý svět. Bohužel zlo nikdy neútočí přímo. Dá nabídku, ukáže tu světlou stranu, zabrnká na naši psychologickou mechaniku a její slabiny. Jde to dobře, protože svět není binární a i na špatném záměru jde často najít pozitivní efekt. Je to ale past, která se prostě dlouhodobě nevyplácí, a je třeba situace dobře zvažovat.

Každopádně dokud ty naše slabiny budou existovat, troufnu si říct, že společenská situace se nezlepší. Algoritmy a na nich postavené hybridní útoky proti našim myslím tu jsou a budou. Nejde ale jen o dezinformace, je to celé odvětví marketingu a politického marketingu, celého online světa, kde se někdo snaží zmanipulovat část populace, aby něco získal. Třeba jen vlastní popularitu a vratkou sebehodnotu. To je dnešní doba a škála memetickách válek je kvůli Internetu zcela nevídaná.

Proto jde více než kdy jindy o to, abychom si bránili naši vnitřní svobodu, naučili se rezilienci a mentálni hygieně, rozpoznávání manipulací, které na nás svět často hraje. V první řadě ale přichází odmítnutí, tedy rozhodnutí, že tak žít nechci. To není nakonec samozřejmostí, protože proč tak vlastně nežít?

To jsem se snažil intuitivně nastínit a dnešní situace to vyjevuje, nicméně možná je lepší se ptát pozitivní cestou, tedy jak žít? A v tom se mě osobně dotýká ta buddhistická cesta a teď konkrétně poselství od dalajlamy. Je to dokonalý protijed na dnešní dobu. Jsme inspirovaní jednak ke hledání těch kvalit v sobě, ale zároveň i k nastavování zrcadla ostatním. Však jaké by to bylo, kdyby člověk s kvalitami dalajlami vládl i tady? Nikoliv pevnou rukou, ale jako výslednice toho, co si jako společnost přejeme zosobňovat?

Dokud existuje utrpení, já zůstávám. My zůstáváme. Spolu. Není to hezká myšlenka? Koho vůbec zajímá, že Nietzsche popravil Boha a všechny náboženství? Nebo že pokrok je jenom zlaté tele, kterému se nejde klanět. Chápu tu myšlenku a kritiku, ale pokud si někdo myslí, že filozofováním jde popravit a rozvrátit tu nekonečně velkou vizi pravé lidskosti a dobroty, kterou jde najít v srdci každého z nás, ten celou tu situaci zásadně nepochopil.

---

Po sepsání článku jsem objevil dalajlamovo sdělení pro dnešní svět ve formě Moudrosti štěstí. Je to film, který je volně dostupný na ČT. Tak schválně 🙂