Léto na farmě ve Francii

V zimě roku 2021 byl v ČR na návštěvě kamarád, který má organickou farmu na zeleninu ve Francii. Je to Čech, kterého osud zavedl až k zemědělství ve francouzském departementu Drôme. Ten se nachází, dalo by se říci, mezi Provence a Alpami. Jde tam nakonec cítit nádech obojího.

Když jsme se tehdy sešli, tak kromě toho, že jsme se rádi viděli a kamarádsky si popovídali, tak mi nabídl, jestli nechci přijet další rok za ním do Francie a pomoct s prací na farmě. Nevím už, jestli jsem se rozmýšlel dlouze nebo krátce, ale nakonec jsem nabídku přijal, protože jsem byl ve fázi vyhoření z práce v korporátu a říkal jsem si, že to skončí tak, že něco zásadně změním, nebo začnu sypat antidepresiva. Naštěstí to skončilo u varianty první.

Na konci května 2022 jsem tedy odjel do Francie a čtyři měsíce žil životem zemědělce. Rád bych zde popsal ten způsob života, který jsem vedl, i zkušenosti a pocity, které jsem si potom odnesl s sebou. Třeba to bude někoho inspirovat ke zkoušce podobné cesty, až bude potřebovat dobít baterky.

Byl jsem ubytován v jurtě, kterou lze vidět na úvodním obrázku vpravo. Zjistil jsem, že takové bydlení mi opravdu vyhovuje, protože pořád cítíte přírodu kolem, ale máte dostatečně dobré zázemí. Nepotřeboval jsem žádný luxus, jenom místo ke složení hlavy. Věcí jsem s sebou neměl mnoho, tak jsem je měl prostě narovnané v tašce nebo pověšené na vnitřní konstrukci jurty. Na drobnosti jsem měl drobný nábytek.

Jediná nevýhoda snad byla ta, že jurta stála na sluníčku, a proto se stávalo, že přes den bylo uvnitř i přes 50 stupňů. Naopak protože jurta nebyla nějak zásadně zateplená, v noci zase bývala trochu zima, ale to se vyřešilo pořádnou dekou a čepicí, protože topení a nepříliš zábavné vstávání k přikládání by za to nestálo.

Co se týče vaření, jedli jsme společně v hlavní budově. Suchý záchod s umyvadlem a teplou sprchou na plyn jsem měl pár desítek metrů od jurty. Za tu dobu jsem si sprchování v přírodě dost oblíbil (nesmí ale foukat moc silný vítr). Doplňkem byla krásně čistá řeka hned za plotem, kde se mohl člověk kdykoliv taky vykoupat a osvěžit.

Práce a vlastně i život na farmě je jiný v tom, že není více méně co vymýšlet. Farma si řekne, co je zrovna potřeba udělat. Je sice jistý pěstební plán nebo představa, tedy co, kdy a kam během sezóny zasadit, ale značná část je na druhou stranu improvizace s tím, že nikdy vlastně není dost hotovo na to, aby byl člověk spokojen. Zásadní je samozřejmě počasí, které rozhoduje o výsledku ze značné části. Nervozita roste obzvláště vysoko, když začínají padat kroupy nemilých velikostí. Za tu sezónu, co jsem tam byl, to naštěstí schytal jenom trochu špenát. Salát měl větší štěstí.

Samotná denní pracovní náplň je taky celkem jasně daná. Můžete v podstatě zakládat sazeničky ze semínek, připravovat záhony a pak sázet, plít plevel nebo sklízet. Zbytek spadá do kolonky údržba, tedy sekání trávy, opravování, řešení problémů, úklid na pozemku atp. Voda byla roztahaná v hadicích, čili u zalévání člověk řešil akorát, jaká sekce je zrovna zapnutá (nešlo zalévat vše najednou) a pravidelně promýval filtr čerpadla, které nasávalo vodu z říčky za plotem. To teda měl „v merku“ hlavně můj kamarád, protože nechtěl riskovat, že někdo další na čerpadlo zapomene, filtr se ucpe a dojde ke spálení. Zemědělec není tak bohatý, aby si mohl každou chvíli kupovat nové čerpadlo, vlastně nové cokoliv…

Rozložení aktivit během dne je tak nějak očividné. Odpoledne je již příliš teplo na to, aby člověk seděl na bobku někde mezi záhony, pokud to není nutné. Ve sklenících je později už opravdu neobyvatelno, i kvůli vlhkosti. Práce proto začíná s rozbřeskem, ať je to kdykoliv. Na začátku léta je to v 6 ráno, dále v sezóně se to posouvá, jak přichází rozbřesk později a později. Já jsem tedy jako dobrovolník nemusel začínat pracovat tak brzo, pokud jsem vyloženě nechtěl. Pracoval jsem tak obvykle od 8 do 13 až 15. Měli jsme přestávku na dopolední kávu a potom na oběd, ale vždy šlo o přestávky krátké. K obědu nemělo cenu moc se nacpat, protože pak práce prostě nešla. Po konci šichty jsem obvykle šel skočit do řeky, potom usnul někde pod stromem, protože v jurtě bylo vedro. Odpoledně jsem si pak něco studoval, cvičil nebo se šel projít.

Večeře bývala později, ale šel jsem potom docela brzo spát, ani ne tolik z únavy, ale prostě když jste venku mimo světelný smog, vaše tělo se více naladí na denní dobu a chce se vám opravdu spát v tu dobu, když zapadá sluníčko.

Kromě denního rytmu existoval i cyklus týdenní. Na poli se pracovalo každý všední den kromě středy, kdy byl trh v nedalekém městečku. Pondělí a úterý bylo tedy ve znamení přípravy na trh (plus cokoliv, na co zbyl čas). To znamená hlavně sklízení a mytí zeleniny a bylinek. Čtvrtek a pátek byl obecně čas na zbytek, což znamenalo ve velké míře pletí nebo zakládání sazeniček. Zalévání sazeniček ve skleníku pak bylo třeba dělat třikrát denně každý den, tedy ačkoliv na farmě nebyla žádná zvířata kromě koček a psa, sazeničky se postaraly o to, že nešlo nikdy jen tak zmizet bez toho, aby bylo jasné, kdo se o ně postará.

Na trh jsem taky jezdil pomáhat, jednak protože to je příjemnější, když jsou tam jsou dva lidi, můžete si třeba i dojít na záchod nebo pro kávu, druhak mě ta atmosféra nepředstavitelně bavila, i kdybych tam měl jenom stát a koukat se kolem sebe. Vyhecoval jsem se i k účasti na prodeji, a protože mi přišlo trapné ukazovat lidem čísla na kalkulačce, musel jsem začít se studiem číslovek ve francouzském jazyce.

Pracovat v zemědělství je asi ta nejnáročnější věc, kterou jsem kdy zkusil, ale dává zase velký smysl. Když se člověk zvedá od počítače a jde se hrabat v zemi, má v té chvíli ještě nějakou naivní představu, že to je brnkačka, protože přeci doteď se živil hlavou a dostával za to dobře zaplaceno. Práce rukama, ještě k tomu v zemědělství, nemůže být z principu tedy nic složitého. Navíc jsem už před cestou do Francie často jezdil pomáhat jinému kamarádovi na hospodářství zde v ČR.

No, musím říct, že po příjezdu na místo jsem docela rychle vystřízlivěl. Totiž práce na poli také vyžaduje nějaké dovednosti, obzvláště pokud se tím chcete živit. Vlastně všechno je otázkou efektivity. Prostě když pracujete moc pomalu, ani si na sebe nevyděláte. Je to jednoduchá matematika. Pokud se prodává svazek bazalky za 1.10 EUR, vy máte plat asi 10 EUR za hodinu (když nejste dobrovolník) a zvládáte udělat 10 svazků, jde si snadno vypočítat, že si to ten zemědělec může rovnou udělat sám.

Zručnost a technika je potřeba ve všem a práce je to velmi různorodá. Při tvorbě sazenic se musíte naučit rychle do každé ohrádky pro sazeničku vložit daný počet semen, což je velké cvičení na jemnou motoriku. Při pletí se musíte naučit, jak který plevel efektivně vytáhnout ze záhonu a při jakém stavu půdy se to dělá nejlépe. Jak při sklizni poznat, který plod už je zralý, a mnoho dalšího. Pro všechny činnosti potom společně platí, že se musíte naučit i nějak efektivně se u toho pohybovat, co nejméně si fyzicky ubližovat a moc to neanalyzovat, protože to také zpomaluje. Vlastně si myslím, že příliš přemýšliví a pečliví lidé by se o komerční zemědělství vůbec neměli pokoušet. Je opravdu těžké celý ten zážitek a poučení předat, ale od té doby se tak trochu usmívám, když mi někdo říká, že v neděli pracoval na zahradě. Po celém tomto zážitku mám teda s termínem práce spojené opravdu jiné nasazení, než většina lidí zná, a mám velký respekt ke každému, kdo se rozhodne tou cestou jít a dělá to dobře.

Jako docela zábavný náraz na realitu si pamatuju moment, když jsme poprvé přišli k záhonům s cibulí a kamarád mi říká, že to teda vyplejeme. A já jsem si naivně myslel, že tím myslí, že to je náplň pro tento týden. Ale ona to byla náplň pro ten den! Asi se to celé hned první den nestihlo, ale to není důležité. Chvíli mi to mozek vůbec nebral, jak se má v takové době stihnout vyplít 80 metrů záhonů, každý se čtyřmi řádky cibule…

Vrcholem zemědělcova života je přirozeně trh. Tam při prodeji zeleniny zažíváte nejvíc ten moment zadostiučinění, když prodáte zeleninu, lidé jsou vám od srdce vděční a vy si představujete, jak jste právě nakrmili nějakou rodinu jídlem. Tomu konkuruje snad jenom ranní pohled na krásně rostoucí mrkvičku, která se ve vycházejícím slunci třpytí rosou, a následující nádech chladného ranního vzduchu.

Každopádně trh mě opravdu bavil, protože se tam sjížděli všichni, kteří něco vyráběli. Zelináři, pekaři, včelaři, výrobci sýrů, řezníci (vše od vlastních zvířat, samozřejmě), výrobci různých zavařenin, marmelád a jiných pochutin. Jedna holka tam měla i mobilní bar s kávou za euro. Šlo si koupit i nějaké ručně dělané šperky a kosmetiku. Vlastně v základu všechno, co člověk potřeboval. Přivezli jste vlastní věci na prodej a koupili si zase to, co jste sami potřebovali. Přišlo mi to jako návrat do nějakého jiného času směnného obchodu, ačkoliv většina zákazníků byli samozřejmě běžní lidé z okolí. Pravdou ale bylo, že trhovci spolu drželi a měli k sobě respekt, naprosto oprávněný. Přišlo mi to hezké a příjemné.

Tradice organických výrobků je navíc ve Francii taky někde jinde, zvlášť v té oblasti, kde jsem byl, takže půlka trhu byla plná certifikovaných bio produktů. O tom si tady jde nechat zdát, stejně jako o domácích zrajících sýrech, které tu prakticky nikdo nedělá, protože je to složitější a riskantnější.

Lidé byli každopádně všichni milí a přátelští, i když jsem se jich ptal, jestli neumí anglicky. V ten moment se i postarší dámy snažily nějaké to slovíčko v hlavě najít, což je teda v příkrém rozporu z naším stereotypem o Francouzích, ačkoliv pár tak trochu nácků jsem tam taky potkal.

Překvapivé bylo rovněž to, že cena výrobků nebyla nějak přehnaná. Myslím si, že kolikrát byla cena bio zeleniny stejná jako tady u nás varianta necertifikovaná, ovšem tam byla kvůli přírodním podmínkám daleko chutnější a výrobky díky zručnosti místních o dost kvalitnější. Třeba ty klobásky… Navíc šlo na trhu klidně sehnat to zmíněné kafe za euro a croissant za něco málo přes. To jsou ceny, za které dneska kafe a croissant v ČR nekoupíte snad nikde. Když ale žijete jednoduchým avšak spokojeným životem, nemusíte holt ze všeho těžit co nejvíc zlata. Kvalita je pak dostupná pro všechny.

Nemám zrovna moc fotek z toho hlavního trhu, kam jsme jezdili, ale přikládám jednu z každoročního trhu květin a sazenic ve vesničce poblíž farmy. To mělo také velké kouzlo, jak nějaký sraz elfů a jiných skřítků.

Musím říct, že energeticky mě naživu celou dobu držela okolní příroda. Farma se nacházela v údolí, byla obklopená lesy, řekou a horami. Když jsem odpoledne odpočíval nebo se byl procházet, působila na mě celá scenérie dost silně. Mrzí mě, že v ČR se (alespoň pro mě) hledá těžko podobné místo, kde bych se cítil uvolněně a nabitě. Nejvíc se tomu asi blíží Valeč. Je to u nás hezké, ale zároveň malé a nahuštěné. Takové ticho a temnou oblohu s hvězdami jsem dlouho nezažil, stejně jako pocit toho, jak je člověk malý. Ve Francii to bylo na denním pořádku. Mystická byla snad i noční cesta na záchod, kdy po vykročení z jurty na vás koukala Mléčná dráha, jakoby se nechumelilo.

Nemám moc, co bych k tomu dodal. Rozhodně si ale doteď nesu v sobě pocit hlubokého klidu, který jsem zažíval na farmě i při návštěvě okolních kopců. Nebylo třeba nic dělat, o nic se snažit, žádná meditace nebo technika. Člověk si prostě sedl a byl, mysl neměla nutkání nijak se vzpouzet a reagovat. Taky měla ráda ticho.

Nemůžu mluvit za celou Francii, protože je to velmi rozmanitá země, ale v téhle oblasti to bylo opravdu moc fajn. Kromě toho, že se tam nacházejí samé malebné vesničky, nepokažené moderní architekturou, tak hlavně lidé jsou tam přátelští, podnikaví, milí a hlavně svoji. Má to tam hodně komunitního a podnikavého ducha. To vše se mi líbilo opravdu hodně.

Obecně nikdo nikam nespěchal, alespoň vnitřně, ačkoliv práce měli všichni dost. Nikdy to ale nebylo tolik práce, aby se nešlo potkat, nezajít do kavárny na koncert nebo neudělat zahradní párty, na kterou každý něco dobrého připravil.

Spoustu lidí tam mělo opravdu osobitý styl života a/nebo oblékání. Někdo bydlel ve městečku, někdo v jurtě či maringotce někde ve ztracenu. Lidi kolikrát chodili naboso. Duška by si tam nikdo ani nevšiml. Zároveň to nikomu nepřišlo nějak divné, nevhodné nebo vůbec k potřebě se pozastavovat. Neměl jsem taky pocit, že by tam někdo stavěl sebe moc na obdiv, jako že podívejte se, jak jsem cool, protože XYZ. I když si tam muzikant vzal staré dámské šaty na vlastní koncert, všichni z toho měli trochu legraci, ale to bylo tak všechno. Působilo to na mě všechno opravdu uvolněně. Naprosto jiný způsob existence než tady v Praze, obzvláště pokud trávíte moc času na sociálních sítích, které jsou o pravém opaku, tedy co nejvíce se ukázat.

Lidé tam taky nepůsobili nějak hloupě a zdálo se, že mají aspoň základní přehled. S kolegyní jsem se po práci u piva bavil o feminismu a Sartrovi, vlastník stavební firmy tam spolupořádal hudební festival atp. Vůbec tam lidi měli na věci názor, ačkoliv to nemusel být ten názor nejsofistikovanější.

Zůstalo ve mně nadšení pro fermentaci, kterou ve mně probudil ten kamarád. Tak to totiž bývá, že jedete někam třeba za zemědělstvím, ale vrátíte se s něčím úplně jiným. Od návratu jsem proto rozjel svoje fermentační experimenty (pravidelně si teď dělám hlavně tempeh a limonády), taky jsem se dal do pečení vlastního chleba.

Rovněž jsem zjistil, že se nemá cenu bít do prsou ohledně piva, protože v té oblasti, kde jsem byl, bylo po vesnicích a městečkách hned několik minipivovarů, které dělaly výborné organické pivo, ještě k tomu za cenu neorganického piva tady. Člověk se většinou může pyšnit, jenom protože neodjel ze své země dostatečně daleko.

Nejvíc ve mně ale zůstal ten celkový pocit z pobytu v prostředí, které mi přišlo pocitově tak jiné a příjemnější, v přírodě, v komunitě. Naprosto jsem přestal chápat, za čím se tady honíme. Ve Francii si i dělník na stavbě vozil do práce oběd jako z restaurace. Lidi se více potkávali a žili tak nějak společně. Život plynul a i přes náročnou práci bylo člověku dobře. Vlastně i to k tomu patřilo. Jistý nevyřčený respekt všech, kteří takovým způsobem žijí, protože všichni ví, že ta práce není jednoduchá a peníze se netisknou. Nebo alespoň já jsem takový respekt ke všem chovat začal, protože jsem po té zkušenosti nechápal, proč kus zeleniny nestojí běžně stovku. Možná ale i to vede k tomu, že jsou k sobě vzájemně hodnější. Anebo je to prostě kultura, kterou si tam vypěstovali. Nechci to moc analyzovat, ale inspirovat se rozhodně bylo kde.

Vlastně je hloupé mluvit o tom způsobu života jako o něčem lepším. Protože o tom to právě vůbec nebylo. Říkat už to, že je lepší život na vesnici než ve městě, je svým způsobem nepochopení té jednoduchosti, lehkosti a uzemnění. Divil jsem se, jak málo jsem tam potřeboval ke šťastnému životu. Snad akorát ta francouzština chyběla.

Každopádně si musím s více než ročním odstupem přiznat, že se mi tu lehkost nepodařilo moc dobře importovat. Mám ji sice pořád v srdci, ale tady, blízko u Prahy, ve městě, je prostě ten kontext moc jiný na to, aby něco takového mohlo existovat. Jsou ale místa, kde to vypadá jinak a lépe. I tímto článkem sám sobě připomínám, že bych se měl zase rozhlížet po místě, kde bych žil opravdu rád tak, aby mě to vyživovalo.

Jestli se vás můj zážitek nějak dotknul, jde se prostě pustit bezpečného hnízdečka a vyrazit za dobrodružstvím. Pro hledání cílového místa jde využít třeba WWOOF, a to jak pro zahraniční destinace, tak také po celé ČR. Existují asi i další portály. Nebudu vám nicméně lhát v tom, že bych snad chtěl tvrdit, že to je jak jet na prázdniny. Jakékoliv dary jsou vykoupeny v tomto zemědělském kontextu doslova potem a krví, ale obávám se, že tak to holt v životě chodí, a pokud chce člověk něco získat, musí také něco obětovat a zaplatit. Ty pohádky mají nakonec tak trochu pravdu. Za mě za to ta zkušenost ale opravdu stojí. Osobně mi také vyhovuje být na jednom místě několik měsíců, protože se člověk více rozkouká, vnoří se do toho světa hlouběji, než kdyby jenom projížděl, a zvládne navázat i nějaké vztahy. I když jazyk nějak zásadně neumí, za chvíli ho už mnoho lidí zdraví a dává si ranní sobotní kávu s obsluhou kavárny, která si později k večeru ve volné chvíli vytáhne reprák, mikrofon, zapálí brko a rapuje před lidmi, kteří sedí na zahrádce.