Článek
S vírou já to mám takové zvláštní. Narodil jsem se sice do rodiny charismatických křesťanů, ale bujarost tohoto směru mě nikdy neoslovila. Po přestěhování do Prahy se mi ale začala stávat taková věc. Když jsem šel kolem nějakého kostelíčka, tak jsem tam vlezl, bylo mi úplně jedno, jestli je katolický, pravoslavný nebo bůh ví jaký.
Vlezl jsem dovnitř, sedl si do lavice a patnáct minut tam jen tak seděl. Neumím se moc modlit, ale jak jsem tam tak seděl, tak se mi udělalo nějak dobře po duši, lehko.
Dodnes nevím čím to je, jestli mě to prostředí toho kostela zklidnilo, možná, nevím. Také mě to přivedlo na myšlenku nechat se pokřtít, a tak před asi šesti lety jsem to udělal. Vím zcela určitě, že to není předplatné do nebe. Nedovedu si to vůbec vysvětlit. Husité mi jsou nejbližší, tak jsem poprosil svou kamarádku - husitskou farářku Petru Šáchovou, aby mě pokřtila. Nic se v podstatě nezměnilo, dál se neumím de facto modlit, ale často chodím do kostela. Na chvíli si tam sednu a vždycky se mi uleví, jako bych se vykoupal v živé vodě.
Nemám rád, když mi někdo cpe dogmata, různá pravidla, řády a rady do života, a tak je to od mých devatenácti stále stejné - sednu si v kostele, posedím tam nějakou chvíli, na nic si nehraju a jakoby očistěn se vracím zpět do života. Tak to je moje víra, nikomu ji nevnucuji, ale mně to pomáhá.
