Článek
Policajti ve Státech jsou daleko tvrdšího ražení než ti čeští ochránci zákona. Pokud tě v USA zastaví policajt tak zapni mozek na 100% a hodně uváženě reaguj, odpovídej nebo jednej. V Americe se střílí bez výstrahy. Je to dáno hlavně vysokou úmrtností v policejních sborech při výkonu služby. A já se jim nedivím, že jsou poněkud „ostřejší“. Taky bych chtěl přežít každou službu.
Jednou jsem chytil jednoduchou práci ve čtvrti Cicero. Černošské čtvrti Cicero, což znamená, že sem bílí nejezdí, nechodí a neexistují ani za bílého dne. S šéfikem jsme normálně dojeli před dům, bylo kolem sedmé hodiny ranní, tedy úplný klid, pusto, prázdno. Dělali jsme kompletní sádroše. Bohužel při vstupu do domu týpek nenaťukal správný bezpečnostní kód a dům začal houkat a blikat. Čekáme tedy na cajty před barákem na schodech. Oba v pracovním s připraveným nářadím a materiálem. No policajti nikde. „Tak ještě dvacet minut“, říká „a jdeme na to.“ Čekáme a nic. Tak postupně taháme z auta desky a pytle se sádrou do domu. Zrovna v domě skládám pytel sádry do štosu, vzhlédnu před sebe a tam vidím cajta ve střelecké pozici, jak míří takovým velkým, lesklým revolverem přímo nad mou hlavu. „You are working here, don´t you?“ „Yes, I do,“ vypadnou ze mne jen tato tři slova. Policajt jen zajistil zbraň a narovnal se. Nepříjemně to cvaklo – zkrátka byl připravený na kontakt. „Where is your boss?“ „Over there in the back,“ mávnu dozadu za sebe. „OK,“ a jde ještě promluvit s kontraktorem. No přiznám se, že ve mně hrklo, až když jsem si doma otevřel pivko. Toto byla dost nepříjemná zkušenost. Jednou nohou už navždy pryč. Od té doby jsem si dával opravdový pozor. Obzvláště v černých čtvrtích města.
Jindy jsme uklízeli prázdný mrakodrap v centru – downtownu. Mělo to cca 65 pater. Borec sehnal na tuto práci okolo třiceti Mexikánů pak tam byli čtyři Poláci a za Čechy pouze já. Tentokrát jsme nedostávali zaplaceno denně, ale byla domluvena platba po konci úkolu. Tedy až třetí den. Byla to snadná práce, žádný „dachy“. Vytrhat plesnivé koberce, zamést podlahy, vynosit bordel do kontejnerů. Práce snadná ale na konci třetího dne došlo na placení. Stáli jsme všichni před domem na ulici – grupa 35 ilegálů a čekáme na bosse. Ten přes zdržení dojel na místo a ještě se třema kontraktorama zalezli do domu. Nikdo nevěděl, co se děje. Mezi chlapy to začalo hučet. Už jsme byli všichni vycvičení a takto začínají problémy. Čekáme a jak vidím na některých „Latinos“ vůbec se jim to nelíbí. Hučení se stupňuje a všichni začínají být víc nervózní. Lidé na ulici nás obcházejí a vůbec si nás nikdo nevšímá. Najednou se otevřou dveře a boss něco gestikuluje směrem k nám. Pak to zjistím, co dělá. Z té naší „tlupy“ vytahuje Poláky a posílá je dovnitř do domu. Nikdo neví proč. „Andřej, Andřej – choď tutaj…!“ mává na mě. Taky zapadnu dovnitř. „Choď hore a čekaj,“ říká mi uvnitř kontraktor. Vylezu tedy do šestýho patra a čučím z okna na panorama okolo, ale hlavně mě zajímá, co se bude dít dole. Nic se neděje dalších patnáct minut a pak to přijde, respektivně přijede. Ze dvou stran tři policejní auta, samo, že s diskotékou. Imigrační nebo pouze CPD ale i to stačí. Teď je lepší oželet těch tři sta babek a zmizet. Ne všichni chlapi dole to stihli – zmizet. Některý nestrkali do aut a zase odjeli, jak se objevili. Boss ušetřil 30 × 300 USD – to jsou v roce 99 solidní peníze. Já jsem pak dostal pokyn zase slézt dolů a tam mě vyplatil, jak bylo domluveno. Tak byl to hajzl, ale to jsem si nechal pro sebe a taky jsem se rychle zdekoval.
Pak se mi zdařil „sólokapr“, jak jsem si myslel. Zajistit Studii domu se sochařskou dílnou a ateliérem pro jednoho chicagského sochaře. Honorář za službu byl solidní: 1.800 USD. Domek měl stát dole u jezera v Gary. Borec vypadal solidně, stále se na mě usmíval, chodil s mladou Polkou, která překládala, pokud jsem zcela nerozuměl. No značka ideál. Architektonickou studii jsem zajistil v Česku. A nechal zaslat faxem přímo týpkovi do kanceláře. Pak jsme měli závěrečnou schůzku v jedné restauraci. Tam už Polka nedorazila. Říkám borcovi, „Jak se vám líbí projekt?“ „Jo, jo, je to solidní – jsem opravdu spokojený.“ „Dobře,“ říkám. „Vzal bych si tedy od vás tu platbu, jak jsme byli domluveni. 1800.“ Pan RW řekl jen jedno slovo, kterému jsem rozuměl ihned, ale nevěřil jsem tomu, že to opravdu řekl: „Immigration.“ Ještě k tomu s americkým úsměvem, to řekl. „Pardon?“ já na něho. „Immigration.“ opakuje. Já na něho čučím, ikdyž vím přesně, která bije. Pak ještě dodal něco ve smyslu deseti minut, které mám na odchod z podniku, než volá imigrační. Tak jsem se sbalil a vypadl – no nepovedlo se.
Dnes už to tak ovšem v US není. Fungují orgány, které donutí vyplatit peníze i ilegálům. Ale v 99 to bylo ještě jinak postaru, klasicky. No, rád bych se tam ještě někdy podíval, ovšem už pouze jako turista co má cash na kartě nebo ve šrajtofli. Uvidí se, třeba se zadaří.
