Článek
Znalci možná zavítají i do Herbertstraβe ale o této uličce, kam nemají ženy a mladiství přístup, dnes psát nechci.
Reeperbahn je proslulá svým nočním životem: diskotéky, hospůdky, sex kluby, známá socha Beatles, kteří zde začínali kariéru, mnoho jiného. V této čtvrti se člověk večer nenudí. Kráčím v dobré náladě, neboť jsem zvládl pracovní pohovor a čeká mne zajímavá výplata v eurech.
Jsem asi už od přírody zvědavý, není tedy problém pro černého naháněče mne nalákat do sex klubu, kterých je tady v okolí opravdu hodně. Obzvlášť když nabízejí pivko jen za 3 €! To nemohu odmítnout, co se může stát? Dám pivko, dvě a valím na byt. Jednoduché, ne?
S odvahou sobě vlastní vlezu dovnitř. Pohoda. Všichni se na mne při vstupu usmívají. Sednu tedy ke stolu a hned je u mne servírka. Poručím si pivko a koukám okolo po klubu. Během minutky je u mě pracovnice, a jestli si s ní nechci povídat. Ještě než přisedne, vím, že je to rodilá Němka. No, škaredá jak nepřítel. Ne, nechci si povídat – já na ni. Sebere se a bez zájmu odkráčí. Servírka mi donese pití a zároveň přisednou další dvě dámy. Ukrajinky, takže úplně jiná třída. (Poznámka: psal se rok 2007) S těma si budu povídat rád. Kočky a dokonce rozumí i trochu česky – super. Děvčata jsou spokojená, a že prý, zda jim nekoupím nějaké pití. No, to přece pro mne nemůže být problém. „Ano, koupím. Co si dáte na můj účet?“ „My chceme skleničku šampaňského.“ „Jasný, jen si dejte. Pokecáme trochu.“ „No podívej se, kolik stojí,“ postrkuje jedna přede mne nápojový lístek. „Ale, v pohodě – to ještě utáhnu,“ cítím se majestátně. „Ne, ne. Mrkni, kolik to stojí,“ ona furt na mě. „Dobrý, dejte si…,“ já. Hned mají před sebou mikro skleničku bublinek. Chvilku povídáme o životě, najednou děvčata udělají hltík – šampaňský nebo citronová limonáda je fuč. Jak na povel se zvednou a odchází. Ještě než dokážu vymyslet v němčině větu, jak je přilákat zpět, je u mě servírka s účtem.
Zajímavým účtem: pivo – 3 €, šampaňské – 2× 260 €. Suma sumárum: 523 €. A já vím, že mám problém. V klidu ještě dopiju své pivínko a přemýšlím, co teď. Bordelmamá samozřejmě takových situací už zažila tisíc – ví, která bije. Mrkne na vyhazovače nebo ochranku, zkrátka takového velkého chlapa a jdou ke mně. „Ich bin Student…“ vykoktám ze sebe. To ji samozřejmě nezajímá, ta chce cash. Cash, který u sebe nemám ani náhodou. Vytáhnu peněženku a ukážu jí dvě sta. „Das ist alles, was Ich habe… ehm.“ Neváhá, drapne moji kešeni a ještě ji zkontroluje. S opovržením se na mne podívá, vezme ty mé dvě stovky a řekne jen jediné slovo: „Raus!“ Tomu rozumím. Gorilka mě jemně chytne za rameno a kupodivu v klidu mne vyvede před dům. Vyhodí mě ven a já jsem zase o něco zkušenější. „Klap…,“ jen se za mnou zabouchnou dveře. Celé to odhadem trvalo těch 22 minut.
Podívám se na naháněče, který se na mě usměje, asi taky tuší celou zápletku, ale dál poctivě dělá svoji práci. No nic, jsem švorc, ale zpětně si uvědomím, že děvčata mne dvakrát upozorňovala na nápojový lístek. Prakticky se na ně nemohu zlobit. Jsem sice holej a zítra volám do Česka o další éčka, ale ještě jsem ušetřil nějakých 323 €.
A to se počítá, pánové!
