M. Horáková: Nezlomná bojovnice za svobodu a demokracii, o jejíž milost žádal Einstein i Churchill

Milada Horáková, rodným příjmením Králová, se narodila 25. prosince 1901 na Praze 2. Jejím otcem byl Čeněk Král, který byl právníkem, a její matkou byla Anna Králová (roz. Velíšková). Už od dětství se jí dostávalo vlastenectví a byla obklopována názory a ideály T. G. Masaryka, přičemž ji k tomuto vedl svobodně její otec.

V roce 1913, po absolvování obecné školy, začala navštěvovat Dívčí reálné gymnázium Školských sester řádu sv. Františka v Korunní ulici, avšak po 5 letech přešla na Dívčí lyceum, které bylo vlastenecké, zatímco předchozí škola byla katolická a prohabsburská.

Po úspěšném absolvování chtěla mladá Milada Horáková nastoupit na medicínu, ale její otec byl proti a přemlouval svou dceru, aby studovala raději práva. Otec k tomuto názoru měl své důvody, neboť během jejího dětství zemřeli její dva sourozenci – starší sestra Marta a mladší bratr Jiří. Oba zemřeli krátce po sobě, kdy důvodem úmrtí byla septická spála. Dospělosti se dožije pouze mladší sestra Věra Králová (provdaná Tůmová), která byla o 16 let mladší než Milada. Horákové otec od té doby nedůvěřoval lékařům, a tak mladá žena nakonec opravdu v roce 1921 nastoupí na právnickou fakultu.

Během studií se Milada Horáková seznámila se svým budoucím manželem Bohuslavem Horákem, který byl o dva roky starší a svou partnerku ve všem plně podporoval a byl ji vždy oporou. Mladá Milada Horáková stále zastávala Masarykovské ideály, ke kterým ji Bohuslav přidal ještě zbožnost. Milada tak konvertovala od katolictví k Českobratrské církvi evangelické.

Během studií onemocněla spálou, avšak na rozdíl od jejích sourozenců, pro ni nebyla osudová a Horáková se vyléčila. V roce 1924 se setkala se zakladatelkou Ženské národní rada Františkou Plamínkovou. O dva roky později Milada Horáková úspěšně dokončila svá studia, stala se doktorkou práv a k promocím se přidala ještě její svatba se zmíněným Bohuslavem Horákem, který v té době pracoval jako redaktor rozhlasu.

Roku 1927 doktorka Horáková nastupuje do zaměstnání na Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy, na odbor sociální péče, za což měla zásluhy F. Plamínková. Její rozhodnutí pro nastoupení do tohoto zaměstnání bylo ovlivněno tragickou událostí z dětství (smrti dvou sourozenců). Doktorku Horákovou práce zcela pohltila, kdy pracovala celé dny až do noci a dle jejích kolegyň často vynechávala i oběd. Podílela se také na výstavbě tzv. Masarykových domovů v Krči (dnešní Fakultní Thomayerova nemocnice). Od roku 1929 se stala členkou Československé strany národně socialistické, avšak stěžejní byla její veřejná činnost v Ženské národní radě, kdy mimo jiné byla i členkou Československého červeného kříže a dalších sociálních spolků.

Doktorka Horáková, spolu s F. Plamínkovou, se zabývá také psaním zákonů, které by měly zařídil lepší život a postavení žen a svobodných matek. Prací obou žen byl např. alimentační zákon, který však tehdejší vláda zdlouhavě odmítala. Avšak právě díky tomuto si jí všimne T. G. Masaryk a E. Beneš. Mezitím vším mladá právnička stihne roku 1933 porodit svou jedinou dceru Janu.

Když v září roku 1938 začne válka, JUDr. Horáková na nic nečeká a okamžitě se angažuje v pomoci uprchlíkům z pohraničí Později, v březnu 1939, když je již okupována celá Česká republika, se i s manželem přidá k odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) a Politické ústředí. Manželům se však jejich dobré skutky nevyplatily a 2. srpna 1949 byli oba zatčeni gestapem. Jejich dcerku Jana byla předána na výchovu k Bohuslavovým rodičům.

Právnička Horáková byla trýznivě vyslýchána, avšak neprozradila nic, co by vyšetřovatelé nevěděli. Díky těmto výslechům měla do konce života problémy s páteří. JUDr. Horáková byla nakonec uvězněna nejprve ve věznici na Pankráci, po atentátu na Heydricha byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Zde pomáhala na marodce, díky čemuž se mohla alespoň částečně volně pohybovat po pevnosti. V těchto těžkých situacích se i zde setkala s F. Plamínkovou. Doktorka Horáková je roku 1944 převezena do Drážďan, kde ji čeká soud.

V říjnu roku 1944 stojí před německým soudem a sama se rozhodne si dělat obhajobu a hájit se v němčině. Prokurátor pro ni chtěl trest smrti, avšak soud nakonec rozhodl pro 8 let káznice. Od dubna 1945 je Milada Joráková vězněna v Horním Bavorsku, odkud ji zanedlouho osvobodila americká armáda.

Po návratu domů Miladu Horákovou čeká její manžel, který je vážně nemocný, přežil koncentrační tábory a pochod smrti. Setkává se opět i se svou dcerou a zbytkem rodiny. Válku přežili všichni, vč. Miladiných rodičů a sestry Věry.

Po děsivých zážitcích z války by JUDr. Milada Horáková ráda trávila hodně času s rodinou, ale její dobrácká povaha a solidarita ji to příliš neumožní. Po audienci u E. Beneše o poválečné situaci se Milada Horáková opět naplno ponořuje do své práce i politického dění.

Milada Horáková byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a místopředsedkyní Svazu přátel SSSR. Byla také spoluautorkou časopisů a Rada žen a Vlasta, který vychází do dnes. Stala se také členkou Mezinárodní demokratické federace žen (MDFŽ), kde reprezentovala Národní frontu žen (NFŽ). Po kandidatuře za ČSNS v roce 1946 byla zvolena do Ústavního Národního shromáždění. Na žádost E. Beneše vstupuje i do parlamentu.

Doktorky Horákové nadšení o budování nové vlasti se hroutí v okamžiku, kdy si plně uvědomí, že komunisté jdou tvrdě po moci. Nesouhlasí s činností poválečných lidových soudů, prací v oblasti sociálních otázek, hospodářství a zahraniční politiky (zejména odmítnutí Marshallova plánu). Vzpomíná však na Masarykův demokratický odkaz, a tak se nebojí protestovat. V roce 1947 Horákovi zjistí, že jsou sledováni StB, kterou ovládají právě komunisté. Konec Horákové veřejné a politické činnosti je důsledkem roku 1948, kdy se vlády ujali naplno komunisté. Po podivné smrti Jana Masaryka skládá i svůj poslanecký mandát, a to na protest proti komunistům.

Situace v Československu se zhoršuje, a i přesto, že plno Miladiných významných přátel a známých uteče do exilu, Milada Horáková opuštění vlasti odmítá a nadále chce být veřejně aktivní. K dosavadním aktivitám se rozhodne ještě pomáhat lidem s útěky za hranice.

V září roku 1949 StB plánovalo zatčení doktorky Horákové, a to přímo u ní doma. Když však StB dorazilo do bytu Horákových, našli doma jen Bohuslava, dceru Janu a služebnou. Bohuslavovi se v jedné chvíli podaří utéct, kdy běží z ven z bytu přes zahradu svou ženu varovat. Jenže je pozdě. Milada Horáková je mezitím zatčena ve své kanceláři.

Doktorka Horáková ve vězení zažívá opět teror, kterým si již prošla na začátku války. Jediným rozdílem je, že tentokrát není trýzněna Němci, ale Čechy. Prvních několik měsíců Milada Horáková netuší, co se děje za zdmi věznice, a tak samozřejmě neví, že komunisté zatkli dalších 380 bývalých členů ČSNS. Pro komunisti Horáková zatím není klíčová, ale to se zanedlouho změní, když se Stalin dozví, že např. v Bulharku se protestující již dávno popravují a v Československu se takové věci nedějí. Stalin se proto rozhodne, že je nutné provést tzv. „Monster proces“, který má za úkol odstrašit všechny odpůrce režimu. Komunisté se rozhodují, kdo by mohl být dostatečně „odstrašující figurkou“, kdy se nakonec rozhodnou pro někoho známého a významného – Miladu Horákovou.

31. května 1950 začne zinscenovaný politický proces. Všichni vyšetřovatelé a prokurátoři mají nazpaměť naučené věty, které si stále dokola opakují. Horákovou mezitím nadále trýzní, kdy ji např. věsí hlavou dolů nebo ji bijí, či ji nalhávají tragické zprávy o její rodině. Když doktorka Horáková nakonec stojí před vyšetřovateli, drží se svých ideálů a názorů, a to i když ví, že ji to snižuje naději na zmírnění trestu. Pokud Horáková řekne něco, co prokurátoři nemají ve svých „scénářích“, začnou vyslýchaným skákat do řeči a snaží se je přehlušit. Na soud mezitím chodí petice, ve kterých jsou žádosti o potrestání zrádce. V celé zemi se šíří velmi nepříjemná zřízená atmosféra.

Po 8 dnech soud vyhlásí rozsudky: 5 dlouholetých žalářů, 5 doživotních trestů a 4 tresty smrti, z nichž jeden patří i Miladě Horákové. Kromě Sovětského svazu a Albánie se dosud nestalo, že by kdekoliv ve světě dostala trest smrti žena.

Milada Horáková má možnost žádat o milost, ale to odmítá. Místo ní žádá o milost její rodina, A. Einstein, W. Churchill nebo E. Rooseveltová. Tyto žádosti ale nemají šanci. Poslední dny před popravou JUDr. Horáková píše dopisy rodině a blízkým, které ale adresátům došly (byly předány) až po roce 1990, protože tehdy byly vnímány jako nebezpečné.

Den před popravou je dovolena návštěva, na kterou přijde Milady sestra s manželem a dcera Jany. Milada Horáková se až tehdy dozvěděla, že jejímu manželovi se podařilo utéct do Německa, ale i o tom, že ji tehdy chtěl varovat před zatčením. V den popravy ve 2:30 hod. napíše poslední dopis.

Milada Horáková byla popravena oběšením 27. června 1950 po půl šesté hodině ranní v Praze, na dvoře pankrácké věznice.

Její manžel nakonec našel nový domov v USA a dcera Jana, se za ním po několika letech, kdy ji vychovávala sestra Milady, přestěhovala.

Zdroje k článku: článek Aktuálně.cz, článek Českého rozhlasu, článek UPSTR, článek Muzea Kampa, článek Encyklopedie Prahy 2, článek Českého reálného gymnázia, článek Akademie věd ČR a článek VHÚ Praha