Článek
Slané blues
Mé prsty
pláčou do klavíru,
ťukají
slzu za slzou,
mé prsty
pláčou do klavíru
proto,
že oči
nemohou.
* * *
Potlesk!
Jsme tu.
Nezváni
i
zváni.
A hrajeme si
na občany,
na politiku,
na práci
a
namlouváme
společnosti,
že se jí
ta hra
vyplácí.
Tak hrajem
ty role
na rodinu,
na mámu,
tátu,
na děti
a
život,
autor
pro tu scénu,
uvolil nám
kus století.
Opona padá
čtením závěti.
Aplaus?!
* * *
Říká se,
že když si
v pátek člověk
zpívá,
v neděli
brečí.
Už dlouho
se bojím
v pátek
si zazpívat,
a přesto
každou neděli
brečím.
Ani na ta přísloví
už se dnes člověk
nemůže
spolehnout.
* * *
Křesla
jsou daleko
od sebe,
nemám je
ráda,
decentně nosí
jen
jedny záda.
Kanape
i
v malé místnosti
pro ruce
mělo víc
něžností.
Kanape zmizelo,
křesla jsou od sebe
a
ruku bez ruky
najednou
zazebe.
* * *
Vím,
musím být
rozumná.
Celý život
jsem
rozumná.
Je to
rozumné?!
