Článek
Ten den jsme se v práci docela zasekli na tématu, jestli má vůbec smysl dávat bezdomovcům peníze přímo na ulici. Někdo říkal, že je lepší posílat dary organizacím, jiný, že to stejně skončí v hospodě. Já jsem tam docela horlivě hájila názor, že lidi mají prostě pomáhat víc a přestat pořád řešit, jestli si dotyčný náhodou nekoupí pivo. Vyznělo to ode mě dost sebejistě, skoro jako bych sama rozdávala peníze na potkání. Až potom mi došlo, že reálně skoro nikomu nic nedávám, maximálně drobáky, když už se fakt cítím blbě, že někoho míjím. Cestou z práce jsem na to musela myslet a měla jsem v sobě takové to vnitřní „tak dneska fakt něco udělám“, abych aspoň trochu žila to, co jsem ráno hlásala.
Rozhodnutí, kterému předcházely velké řeči
Na zastávce u tramvaje stál chlap, kterého jsem tam už párkrát zahlédla. Měl igelitku a na nohou dost zničené boty, takový ten typ, co ho člověk zařadí na první pohled. Když jsem přišla blíž, oslovil mě úplně klasicky: jestli bych mu nedala nějaké drobné na jídlo, že už dva dny nejedl. Sáhla jsem do peněženky s tím, že mu něco vysypu, a zjistila jsem, že mám jen pár měděných drobných a pak jednu stovku. A ta mi v tu chvíli přišla na ulici vlastně docela dost, víc, než bych normálně dala. V hlavě se mi ale okamžitě rozjela vzpomínka na tu ranní debatu a na to, jak jsem tam skoro moralizovala ostatní. Vybavilo se mi, jak jsem si stěžovala, že všichni jen řeší, na co ty peníze použije. A tak jsem si řekla, že nebudu pokrytec a prostě jsem mu tu stovku vrazila do ruky.
Scéna, kterou jsem nechtěla vidět
On se na mě na vteřinu podíval, spíš překvapeně než vděčně. Něco zamumlal, nejspíš poděkování, ale ani jsem tomu pořádně nerozuměla. V tu chvíli mi to bylo jedno, spíš jsem si v sobě hřála ten pocit, že jsem konečně udělala něco, co jsem ráno tak horlivě prosazovala. Udělala jsem pár kroků stranou a stoupla si kousek dál, ať na něj nekoukám, jak s tím naloží, protože jsem si říkala, že jsem přece sama tvrdila, že do toho nemám co mluvit. Tramvaj zrovna nejela, tak jsem jen tak postávala, koukala na koleje, na lidi kolem a snažila se neřešit, co dělá on. Po chvilce jsem ale koutkem oka zahlédla, jak se k němu přišoural další chlap, který taky vypadal, že žije na ulici.
Ten druhý se na mě na okamžik podíval takovým zkoumavým pohledem, pak zase na něj a natáhl k němu ruku, jako by se ptal, kolik dneska dostal. „Můj bezdomovec“ vytáhl tu stovku, zamával s ní a s úšklebkem mu ji vrazil do dlaně. Slyšela jsem, jak mu říká něco ve smyslu: „Říkal jsem ti, že na tyhle ksichty to vždycky zabere.“ Oba se zasmáli a ten druhý mu z kapsy něco podal, malý složený sáček, který si ten můj rychle strčil do bundy. Všechno to trvalo možná deset vteřin, ale pro mě se to hrozně táhlo. Najednou jsem měla pocit, že stojím moc blízko a zároveň úplně stranou, jako nějaký divák, který tam vlastně nemá co dělat.
Když se dobrý pocit během chvilky rozsype
V ten moment mi vůbec nešlo o těch sto korun. Nebyla to částka, která by mě zruinovala, a vlastně jsem s tím rizikem asi v koutku duše počítala. Ale ten způsob, jak se o tom bavili, mě úplně dostal. Připadala jsem si přesně jako ta naivka, o které jsem ráno mluvila jen v obecné rovině. Stála jsem tam a najednou mi bylo strašně trapně, i když je dost možné, že si mě nikdo kolem ani nevšiml. Jako by se na mě ale díval celý svět a četl mi v hlavě: „Tak co, jaký máš teď pocit ze své solidarity?“ Napadlo mě, jestli jsem tu stovku nedala víc kvůli sobě než kvůli němu. Abych si mohla sama o sobě říct, že nejsem lhostejná. Ten dobrý pocit, který jsem měla pár minut předtím, se během chvilky úplně rozplynul.
V tramvaji jsem si tu scénu pořád dokola přehrávala. Všechny ty ranní řeči o tom, jak musíme být víc solidární a přestat řešit, na co kdo ty peníze použije, se mi najednou zdál strašně naivní. Došlo mi, že „hlavně něco dej“ asi není úplně dobrý princip, když vůbec neřeším, komu a jak pomáhám. Zároveň jsem cítila, že nechci skončit u jednoduchého závěru „všichni bezdomovci jsou stejní“ nebo „nikomu už nic nedám“. To mi přišlo až moc pohodlné. Spíš jsem v sobě cítila potřebu nastavit si nějakou vlastní hranici, aby se mi příště nestalo, že tam budu stát s pocitem úplného idiota. Hledala jsem v hlavě, jak to dělat jinak, ale v tu chvíli jsem žádnou jasnou odpověď neměla, jen směs zklamání, trapnosti a vzteku na sebe.
Jak si v sobě nastavit jiný způsob pomoci
Večer jsem to vyprávěla kamarádce. Čekala jsem, že mi rovnou řekne, že jsem byla hloupá, ale místo toho pokrčila rameny a řekla, že se jí něco podobného stalo už několikrát. Ulevilo se mi, že v tom nejsem jediná, i když to nic neřešilo. Bavily jsme se o tom, jak se v tom vlastně vyznat, a shodly jsme se na tom, že nám větší smysl dává posílat peníze konkrétním organizacím nebo spíš koupit člověku jídlo, když to umožní situace. Od té doby dávám na ulici spíš výjimečně a hlavně cíleně – spíš konkrétní věci jako jídlo nebo kafe, než jen sáhnout po bankovce, protože se cítím provinile. Neznamená to, že jsem přestala věřit na solidaritu, spíš jsem přestala věřit tomu, že se dá dělat automaticky a bez přemýšlení.
