Článek
Seděla jsem u kuchyňského stolu, před sebou bílou obálku z důchodového úřadu. Věděla jsem, co v ní je, ale stejně jsem ji chvíli jen přendávala z ruky do ruky. Když jsem ji nakonec roztrhla, první, na co jsem se podívala, byla ta částka. Černé číslice: 14 820 korun. Chvíli jsem jen koukala a v hlavě se mi samy od sebe začaly objevovat jiné částky – nájem 11 tisíc, léky, jídlo. Vybavila se mi věta, kterou jsem slyšela celý život: když budeš poctivě pracovat, v důchodu se o tebe stát postará. Najednou mi připadalo, jako bych byla strašně naivní, že jsem tomu někdy věřila.
Čtyřicet let práce a pocit, že se všechno vypařilo
V duchu jsem si začala projíždět celý svůj pracovní život. Po škole jsem šla rovnou do fabriky, žádné velké rozmýšlení, prostě bylo potřeba vydělávat. Pak přišel obchod, směny, soboty, neděle. Chvíli jsem dělala v kanceláři, ale s malými dětmi se to nedalo skloubit, tak přišla výpověď „kvůli rodině“. Potom roky různých brigád, zkrácené úvazky, pořád něco. Nikdy jsem nebyla doma a neflákala se, vždycky jsem nějak vydělávala, i když z toho nebyly žádné zázraky. V těch lepších letech jsem měla výplatu kolem osmnácti, dvaceti tisíc. Uklidňovala jsem se, že ono se to nějak započítá, že hlavní je, že pracuju a odvádím. Teď jsem koukala na těch necelých patnáct tisíc a měla pocit, že se všechny ty roky nějak vypařily. Jako by vůbec neexistovaly.
Na úřadě „všechno sedí“ a doma vychází pár stovek na měsíc
Řekla jsem si, že to musí být chyba, že se někde přepsali. Rozhodla jsem se, že na důchodový úřad zajdu osobně, ať mi to vysvětlí. V čekárně seděli lidi v mém věku nebo starší, tváře unavené, někteří se mezi sebou bavili. Slyšela jsem útržky stejných příběhů: celý život v práci a teď zklamání z částky na papíře. Když na mě přišla řada, úřednice ťukala asi deset minut do počítače, prohlížela moje údaje a nakonec úplně klidně řekla, že všechno sedí podle tabulek a že „na dnešní poměry je to docela slušný důchod“. Zeptala jsem se jí, jak se z toho dá zaplatit nájem jedenáct tisíc, energie za čtyři a léky skoro za tisícovku. Pokrčila rameny a jen zmínila, že si v důchodu můžu přivydělat. V tu chvíli jsem pochopila, že víc ze sebe asi nedostanu.
Domů jsem šla jak přejetá. Hned jsem vytáhla tužku a papír a sedla si s partnerem ke stolu, ať si to přepočítáme spolu, třeba někde dělám chybu já. Sepsali jsme náklady: nájem jedenáct tisíc, služby a energie skoro čtyři, léky a doktoři kolem osmi set, telefon, jízdenky, něco málo na jídlo. Když jsme to dali dohromady a postavili vedle toho můj důchod, vyšlo nám, že mi na měsíc nezbývá víc než pár stovek. Partner se to snažil odlehčit a prohodil, že máme štěstí, že kolem paneláku roste dost trávy, ale ani jeden z nás se tomu smát nedokázal. Bylo nám jasné, že tady není moc kde ušetřit, leda přestat jíst a marodit.
Kamarádky radí brigády, tělo říká něco jiného
Začala jsem volat kamarádkám, potřebovala jsem vědět, jestli je to jen můj problém, nebo jestli jsou na tom podobně. Ukázalo se, že většina z nich má důchod v podobných částkách. Někdo o tisíc víc, jiná o dva méně, ale všechny mi říkaly v podstatě totéž: za to se nedá žít, jen přežívat. Jedna mi radila, ať si najdu hlídání dětí nebo úklidy, že takhle si přivydělává ona. Chápu ji, člověk dělá, co může. Jenže mně už kolena a záda neslouží, mám za sebou pár operací a představa, že v sedmdesáti tahám kýble a běhám po schodech, mě úplně dorazila. Místo abych spíš šetřila síly na sebe, měla bych zase řešit, jak se nezhroutit v práci.
Večer jsem seděla v obýváku, na stole rozházené papíry s výpočty a poznámkami a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Jestli jsem měla víc spořit, míň pomáhat dětem, víc myslet na sebe. Taky jsem si říkala, jestli jsem měla být drzejší, víc si říkat o peníze, nehledět tolik na to, aby byl doma klid a všichni spokojení. Zároveň ve mně rostl vztek, že po čtyřiceti odpracovaných letech má moje práce hodnotu jednoho menšího nájmu. Připadalo mi, jako by mi někdo napsal na čelo, že jsem odepsaná, jen další položka v nějaké tabulce. Nakonec jsem si řekla, že se s tím nějak poperu, že budu muset vymyslet, kde ušetřit nebo co zvládnu ještě přibrat. Ale ten pocit ponížení a ta otázka, co se mi pořád vrací v hlavě – jestli se mám jít pást, nebo si v sedmdesáti hledat brigádu – ve mně zůstává.
