Článek
Seděla jsem ve vlaku, civěla do mobilu a jen tak ze zvyku rozklikla článek o důchodové reformě. Normálně tyhle věci dočtu, pokrčím rameny a jdu dál, ale tentokrát mě víc než samotný text upoutaly komentáře. Bylo tam plno mladých, kteří psali, jak „Husákovy děti“ žijí na jejich účet, jak jsme prý paraziti na systému a že jim nic nezbude. Četla jsem to a v hlavě mi běželo jen: to jako fakt? Vím, kolik let už odvádím, kolikrát jsem si říkala, že už nemůžu, a stejně jsem šla dál. A teď mě někdo, kdo mě vůbec nezná, hodí do jednoho pytle s parazity. Normálně se u komentářů nerozčiluju, ale tohle mě zasáhlo. Zavřela jsem mobil, ale celou cestu do práce jsem se k tomu v myšlenkách vracela a přistihla se, že jsem pořád naštvaná a zároveň trochu zraněná.
Když vtípek u oběda zasáhne hlouběji, než má
V poledne jsme seděli s kolegy v kuchyňce, u stolu klasický ruch uprostřed oběda, v rohu běžela televize. Zase tam jely zprávy o důchodech, tak jsem si v duchu říkala, že tomu dneska neuniknu. Mladší kolega, něco přes třicet, kouknul na obrazovku a tak mezi řečí prohodil, že než oni půjdou do důchodu, tak my to celý vybereme. Všichni se zasmáli, tak jsem taky nasadila lehký tón a řekla, že já už mám skoro čtyřicet let odpracováno. Vypadalo to, že je to jen vtipná vsuvka k obědu, ale ve mně to zůstalo viset. Slyšela jsem v tom totiž to samé, co ráno v té diskusi. Jako by si fakt myslel, že jsme si na něco sedli a nechceme vstát, jen to zaobalil do legrace, aby to neznělo tak ostře.
Cestou domů jsem na něj i na ty komentáře pořád myslela a v hlavě si přehrávala, jak to vlastně bylo u mě. Do práce jsem šla hned po škole, žádná pauza, žádné cestování po světě, prostě nástup a šmitec. Když se narodil syn, byla jsem na mateřské, ale k tomu jsem si přivydělávala, abychom vůbec utáhli nájem a složenky. Nepřišlo mi, že je na tom něco hrdinského, prostě to tak bylo potřeba. Do toho jsme s bráchou jezdili k mámě, když onemocněla, střídali jsme se u ní po víkendech a dovolených. Nikdo se mě nikdy neptal, jestli chci „parazitovat“, jen jsem dělala to, co mi v tu chvíli přišlo jako samozřejmost. A dneska čtu, jak jsme něco „vyžrali“, a říkám si, kde se tohle vidění světa vlastně vzalo?
Když se generace střetnou u jednoho stolu
Večer u večeře jsem jen tak mezi řečí zmínila ty ranní komentáře a pak ten vtípek z práce. Myslela jsem, že to jen odložíme na stůl a půjdeme od toho, ale syn se toho hned chytil. Začal říkat, že něco na tom asi je, že ten důchodový systém je jedna velká pyramidová hra a že jejich generaci prý nečeká skoro nic. Poslouchala jsem ho a cítila, jak se ve mně zase zvedá vlna vzteku i bezmoci. Ne na něj, ale na to, jak to celé mezi generacemi působí. Vytáhla jsem papír, kde mám spočítaný orientační důchod z kalkulačky, a položila mu ho před talíř. „Tak se podívej, na jakém zlatém polštáři prý budu sedět,“ řekla jsem. Díval se na tu částku a viděla jsem, jak mu dochází, že to nemá s nějakým luxusem nic společného.
Pak jsme si sedli k počítači a navrhli, že když už v tom jsme, tak zkusíme nahrubo hodit jeho věk a nějaký předpokládaný příjem do stejné kalkulačky. Brali jsme to napůl jako legraci, napůl jako experiment. Vyjela mu orientační částka, která v poměru k dnešním cenám vypadala ještě hůř než ta moje. Najednou ztichl. Jen poznamenal, že to asi fakt nebude žádná sláva ani pro něj, a víc to nerozebíral. V tu chvíli jsem necítila zadostiučinění, ale spíš smutek. Došlo mi, že ten strach není jen na jedné straně. Že se vlastně bojíme všichni, jen každý toho svého příběhu.
Když nálepka „parazit“ bolí i po letech
Od té doby, když někde slyším, jak se mluví o „Husákových dětech jako parazitech“, už se nerozčiluju nahlas, ale uvnitř mě to stále zabolí. Chápu, že mladí jsou naštvaní a mají pocit, že se na ně jednou vykašle stát, že všechno zaplatí a nic nedostanou. Jen mi je líto, že si jako nepřítele vybrali nás, kteří jsme prostě dělali to, co se po nás chtělo a co nám systém umožnil. Když se podívám na svůj budoucí důchod a na ten synův odhad, mám spíš pocit, že jsme oběti všichni dohromady. Někdy si v duchu říkám, že až jednou sám bude před důchodem a uvidí, co mu doopravdy vychází, možná mě pochopí. Ale upřímně – nepřeju mu zažít to zklamání, které už teď cítím já, i když do důchodu mám ještě pár let čas.
