Článek
Seděl jsem u kuchyňského stolu, přede mnou rozházené účtenky a malý sešit s řádky plnými čísel. Byl to můj první měsíc jen s důchodem a já jsem se snažil dopočítat, jak jsem těch třicet dnů vlastně přežil. Když mi přišla první platba, říkal jsem si, že to půjde, jen budu muset míň utrácet. Zaplatil jsem nájem, zálohy na energie, telefon, léky a najednou přede mnou ležela částka, která by dřív zmizela za pár dní. Teď z ní měl být celý měsíc. Ten večer jsem poprvé začal psát úplně všechno, co jsem kde utratil, a s každou další položkou mi docházelo, že to nebude jen o „trochu šetřit“.
Když se z obyčejného nákupu stane počítání každé položky
Hodně mi zůstal v hlavě první velký nákup po „výplatě“ důchodu. Do obchodu jsem šel se stejným seznamem jako dřív a ze zvyku jsem nechal nákupu volný průběh. Košík byl během chvilky plný – maso na čtyři dny, kvalitnější sýr, šunka, nějaké sladkosti, pivo na víkend. Až když jsem se podíval na ten košík, došlo mi, že už nejsem v práci a že ty peníze teď nepřitečou za dva týdny zpátky. Stál jsem u regálu a začal věci vracet. Nejdřív ty „nadstandardy“ – dražší sýr, šunku, sušenky, pak pivo. U pokladny jsem i tak musel ještě jednu věc dát stranou, protože mi to vyšlo o pár korun víc, než jsem si stanovil. Domů jsem šel s taškou, která byla lehčí než dřív, a s trapným pocitem, že si neumím „správně“ nakoupit. Zároveň jsem ale pochopil, že maso a pivo už pro mě nebudou samozřejmost, ale plánovaná událost.
Asi v polovině měsíce se ozval bývalý kolega, jestli zajdeme jako dřív v pátek „na dvě“. V první chvíli jsem měl chuť mu hned napsat, že jo, protože tyhle malé rituály mě vždycky držely nad vodou. Jenže mi v hlavě okamžitě naskočilo to, co jsem si už sepisoval do sešitu – kolik mě stojí cesta tam a zpátky, dvě piva, možná něco k zakousnutí. Najednou z toho byla částka, kterou jsem si teď musel rozmýšlet. Vymluvil jsem se, že mi není dobře. On reagoval docela v klidu, naznačil, že chápe, že teď šetřím a že se nic neděje. Mě ale ta zpráva spíš zasáhla. Sedl jsem si k pracovnímu stolu a do sešitu jsem si napsal: hospoda maximálně jednou za měsíc, když to půjde. Najednou jsem si sám sobě připadal, jako bych si zakazoval kus svého života.
Když šetření začne zasahovat do rodiny a vztahů
Nejtěžší ale nebyla hospoda, ale rodina. Dcera mi psala, že se s vnoučaty chystají o víkendu do zábavního parku a jestli nechci jet s nimi. Věděl jsem, jak to tam chodí. Vstupné, něco k jídlu, limonády, nějaká drobnost pro děti, protože jim člověk přece nechce říkat pořád „ne“. Během pár vteřin jsem si v hlavě spočítal, že bych tam nechal klidně půlku toho, co mi zbývalo na zbytek měsíce. Řekl jsem jí, že mě bolí záda a že se radši někdy projdeme jen na hřiště. Kývla, ale když jsme pak byli sami v kuchyni, podívala se na mě a tiše poznamenala, že ví, že jde o peníze a že mi rádi pomůžou. V tu chvíli mi bylo trapně. Místo abych si ulevil, začal jsem mávat rukou, že to zvládám, že jen musím být opatrnější. Nechtěl jsem být ten, kdo „už to nedává“ a potřebuje, aby mu děti přidávaly.
Jak dny plynuly, začal jsem si víc všímat drobností, které mi dřív nedocházely. Přestal jsem si kupovat papírové noviny, protože to najednou nebylo „pár korun“, ale významná položka. Začal jsem je číst na starém mobilu přes wifi doma. Kafe v kavárně před nákupem jsem vyměnil za turka v kuchyni. Do města autem už skoro nejezdím, benzín a parkování jsou zbytečný luxus, takže radši jdu pěšky nebo tramvají. U kadeřníka jsem nebyl několik měsíců, jednou mě ostříhala sousedka jen tak za kafe. Kdyby mi to někdo řekl před pár lety, asi bych mávl rukou, že takhle to přece není potřeba. Teď jsem u každé takové úspory měl pocit, že si odškrtávám další věc, na kterou už „nemám nárok“.
Seznam toho, co jsem si odepřel, a co z toho zůstalo v hlavě
Ke konci měsíce jsem si do sešitu napsal nový seznam. Ne tentokrát toho, co jsem utratil, ale toho, co jsem si musel odepřít. Maso několikrát do týdne, pivo s kamarády, malý dortík k nedělní kávě, drobný dárek pro vnučku jen tak, protože jsem na ni myslel u pokladny. Na jednu stranu jsem byl vlastně rád, že jsem to zvládl. Nebyl jsem v minusu, nemusel jsem nikomu volat a prosit o pomoc. Pocit samostatnosti pro mě pořád hodně znamenal. Na druhou stranu jsem měl dojem, že žiju jen na půl plynu. Jídlo je skromnější, společenský život skoro žádný a radosti se scvrkly na to, že mám zaplacené složenky. Seděl jsem nad tím sešitem a říkal si, že ještě jeden měsíc to zkusím takhle, ale že pak už si budu muset přiznat, že to sám dlouhodobě neutáhnu. A že si asi budu muset sednout s dcerou a mluvit s ní otevřeně, nebo se poohlédnout po nějaké malé brigádě, i kdyby to mělo být jen pár hodin týdně.
