Článek
Ráno před pohovorem jsem byla nervózní takovým tím způsobem, kdy se člověk snaží působit v klidu, ale žaludek má úplně stažený. Byla jsem už pár měsíců bez práce, úspory se tenčily a mně se pořád dokola honilo hlavou, že tenhle pohovor prostě potřebuju zvládnout. Měla jsem nastudované informace o firmě, prošla jsem si klasické otázky, v duchu jsem si opakovala odpovědi a snažila se přesvědčit sama sebe, že jsem připravená. Vyrazila jsem radši dřív, abych nepřišla pozdě, na recepci si mě zapsali a poslali mě do moderní zasedačky. Sedla jsem si, narovnala záda a říkala si, že hlavně nesmím působit zoufale, i když se tak ve skutečnosti trochu cítím.
Když se profesionální úsměvy začnou drolit
Do místnosti vešla personalistka a s ní ředitel oddělení. Formálně se představili, podali jsme si ruce, oba se usmívali a celkově to působilo profesionálně. Začali jsme klasicky – moje zkušenosti, proč jsem odešla z minulé práce, co hledám, jak si představuju novou pozici. Zjišťovala jsem, že odpovídám celkem plynule a že ta nejhorší počáteční nervozita opadá. Personalistka se držela skript, ptala se věcně a zapisovala si poznámky. Ředitel u toho spíš seděl, poslouchal a občas se doptal na něco konkrétního. Všimla jsem si ale, že se na mě dívá takovým hodnotícím způsobem, jako kdyby si mě přeměřoval trochu jinou optikou než jen tou pracovní. Bylo mi to lehce nepříjemné, ale v té chvíli jsem to nijak neřešila, brala jsem to jako součást hry.
Asi po pěti minutách, kdy jsem zrovna odpovídala na něco ohledně týmu, se ředitel lehce naklonil dopředu a úplně mimo kontext se zeptal: „A plánujete v dohledné době děti? Těhotenství a tak?“ Na chvíli jsem ztuhla a fakt jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Podívala jsem se automaticky na personalistku, čekala jsem, že třeba zasáhne nebo otázku přesměruje, ale ona jen koukala do papírů a psala si poznámky, jako by se nic zvláštního nestalo. V hlavě se mi rozjela rychlá panika – věděla jsem, že tohle je otázka, která na pohovoru být nemá. Zároveň se mi ale okamžitě připomnělo, jak moc tu práci potřebuju, jak dlouho už jsem doma a že nemám úplně prostor dělat velká morální gesta. Místo jasné reakce jsem začala blekotat nějakou neurčitou, vyhýbavou odpověď, jen abych si nezavřela dveře hned v začátku.
Okamžik, kdy si uvědomíte, pod kým byste pracovali
Ředitel na to navázal, jako kdyby se ptal na naprosto běžnou věc. Řekl, že „jen potřebují někoho stabilního, kdo jim za rok neodejde na mateřskou“, a dodal, že „mladé ženy jsou v tomhle vždycky riziko“. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Měla jsem pocit, jako bych se najednou ocitla v úplně jiné situaci, než do jaké jsem šla. Styděla jsem se, že tam sedím a musím nějak vysvětlovat vlastní potenciální těhotenství, přestože do toho těm lidem vůbec nic není. Do toho se přidal vztek – na něj, na celý ten systém, ale i na sebe, že jsem na začátku nezařízla už tu první otázku. V hlavě mi problesklo, že jestli teď jen přikývnu a udělám, že tohle je normální, tak tím vlastně potvrzuju, že si to k ženám v mé situaci může dovolit říkat dál. A začala jsem si klást otázku, jestli vůbec chci pracovat pod člověkem, který takhle mluví o svých zaměstnankyních.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se, že to nebudu přecházet. Klidným hlasem jsem mu řekla, že taková otázka je pro mě hodně osobní a že mi přijde na pracovním pohovoru úplně mimo. Dodala jsem, že jestli je pro ně problém, že jsem žena v tomhle věku a vnímají mě hlavně jako „riziko“, tak asi nejsme vhodný kandidát. Nesnažila jsem se z toho dělat dlouhý proslov, spíš jsem jen jasně pojmenovala, co mi vadí. Personalistka v tu chvíli úplně ztuhla, přestala psát a zvedla ke mně oči. Ředitel se tvářil dotčeně, skoro jako kdybych já byla ta, kdo právě překročil hranici profesionality. Atmosféra v místnosti okamžitě ztěžkla a já měla dost jasný pocit, že v tu chvíli ten pohovor v podstatě skončil, i když jsme tam fyzicky ještě pár minut seděli.
Odcházím bez práce, ale ne sama proti sobě
Ředitel to po krátké pauze uzavřel nějakou neurčitou větou o tom, že mají ještě další kandidáty a že se mi ozvou. Znělo to přesně jako zdvořilé „ne“, které člověk pozná, i když se tváří jako možnost. Podali jsme si ruce, já se usmála spíš ze slušnosti než z přesvědčení a vyšla jsem ven z budovy. Měla jsem v sobě směs pocitů – na jedné straně zklamání, že jsem nejspíš přišla o šanci na práci, kterou jsem fakt potřebovala, na druhé straně obrovskou úlevu, že jsem tam nezůstala sedět a jen nepřikyvovala. Cestou na tramvaj jsem byla chvíli naštvaná sama na sebe, že jsem to třeba mohla ustát „chytřeji“, něco si odmyslet, dostat se dovnitř a řešit to až později. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že bych se sama sobě pak nemohla podívat do očí.
Doma jsem si udělala kafe, sedla si k počítači a ten vztek a bezmoc se proměnily v potřebu to celé nějak popsat. Otevřela jsem si prázdný dokument a začala psát, co se stalo, krok po kroku, přesně tak, jak to ve mně zůstalo viset. Nešlo ani tak o to si postěžovat, ale spíš to dostat ven a možná tím dát trochu odvahy někomu, kdo se ocitl v podobné situaci. Pořád nemám práci jistou a finančně to není jednoduché, ale aspoň mám pocit, že jsem se tam nenechala úplně zadupat. A že jsem si připomněla, že některé věci pro mě mají větší váhu než to, jestli tenhle konkrétní pohovor dopadl, nebo ne.
