Článek
Jela jsem domů jako obvykle, odpolední kolona, známá cesta, únava po práci. Nehnala jsem to, spíš jsem si hlídala vzdálenost a v hlavě už přepínala na večer. Najednou v zrcátku vidím, jak se za mnou přiřítí černý Hyundai. Přilepí se mi na zadek tak, že skoro nevidím jeho světla, ačkoli přede mnou byl normální provoz a nebylo kam uhýbat. Hned jsem byla nervózní. Nikdy nevím, co od takových lidí čekat – jestli mě budou vybržďovat, nebo jen tlačit dopředu. Říkala jsem si, že jakmile bude rovný úsek a přerušovaná čára, prostě ho nechám předjet. Neměla jsem náladu na žádné silniční hry.
Jenže on nečekal. Najednou to vzal přes plnou čáru, ještě v mírné zatáčce, kde není moc vidět, co jede proti. Jen jsem zahlédla, jak na něj v protisměru blikne auto. On se stejně narval přede mě, tak těsně, že jsem musela dupnout na brzdu. Kafe v držáku vystříklo ven, zadek auta mi lehce ustřelil ke krajnici a mně došlo, že kdybych zareagovala o vteřinu později, klidně jsme tam mohli klouzat oba. V tu chvíli jsem byla hlavně vyděšená. Srdce jsem cítila až někde v krku, ruce se mi třásly na volantu. Chvíli jsem jen jela dál a snažila se to rozdýchat, ale jak ten první šok opadal, začalo se to ve mně překlápět ve vztek.
Když se strach změní ve vztek
V autě jsem na něj začala nahlas nadávat, i když mě samozřejmě nemohl slyšet. Potřebovala jsem ten tlak nějak vypustit. Mumlala jsem si pro sebe, že takoví lidi by měli přicházet o řidičák, že vůbec neřeší, koho ohrožují. Hlavou mi proběhlo, co kdyby takhle ohrozil moje rodiče, kteří už taky nejezdí tak svižně, nebo někoho, kdo veze děti. Po pár minutách jsem ho dojela na další světelné křižovatce. Naskočila červená, oba jsme zabrzdili v koloně. Jak jsem viděla ten jeho Hyundai před sebou, ten vztek se mi vrátil v plné síle. V hlavě mi úplně jasně naskočilo: „Tak tohle mu neprojde.“
Chvíli jsem seděla, držela volant a přemýšlela, co mám dělat. Jestli prostě mlčet a přejít to, nebo za ním dojít a aspoň mu říct, co udělal. Vzpomněla jsem si na situaci z loňska, kdy nás na dálnici vybrzdil kamion a já jsem pak ještě několik dní přemýšlela, proč jsem nic neudělala, nic mu neřekla, jen jsem to v sobě dusila. Teď se mi to nechce opakovat. Sáhla jsem do kabelky po pepřáku, který tam mám od jedné nepříjemné večerní cesty domů. Nikdy jsem ho nepoužila, spíš byl „pro jistotu“. Když jsem ho nahmátla v ruce, trochu mi to dodalo pocit, že nejsem úplně bezbranná, kdyby byl ten chlap v autě agresivní.
Rozhodnutí vystoupit a jít k jeho oknu
Viděla jsem, že pořád svítí červená a kolona stojí. Zařadila jsem neutrál, zatáhla ruční brzdu a skoro bez dalšího přemýšlení otevřela dveře. Vystoupila jsem na silnici a uvědomila si, že na mě nejspíš koukají ostatní řidiči, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že už nemůžu couvnout a sednout si zpátky, to by mi přišlo trapné i před sebou. Pepřák jsem držela v pravé ruce dole u těla, nechtěla jsem jím nikomu mávat u obličeje, aby to nebrali jako výhrůžku. Došla jsem k jeho okýnku a docela razantně zaklepala. Na první zaklepání jsem měla dojem, že dělá, že mě nevidí, tak jsem zaklepala ještě jednou, silněji.
Stáhl okno jen na úzkou škvíru a podrážděně se zeptal, co jako chci. V tu chvíli ze mě vylítlo, že mě před chvílí málem poslal do svodidel, a jestli má potřebu po cestě z práce někoho zabít, ať do toho aspoň netahá ostatní. Cítila jsem, že se mi třese hlas, ale zároveň jsem mu docela přesně popsala, kde mě předjel, jak jsem musela brzdit a co se dělo v protisměru. Nechtěla jsem po něm omluvu, spíš aby pochopil, že to nebyla nějaká moje přecitlivělost, ale reálné ohrožení. On nejdřív protočil oči a procedil něco ve smyslu: „Kdybyste uměla řídit…“, jakože je vina na mně. Ale pak si mě začal víc prohlížet a viděla jsem, že už nepůsobí tak jistě, spíš lehce zaskočeně.
Co udělá pohled na dětskou autosedačku
Vzadu v autě jsem zahlédla dětskou autosedačku. Úplně automaticky mě napadlo se ho zeptat, jestli by chtěl, aby takhle jel někdo kolem jeho vlastního dítěte. Na to nic chytrého neřekl. Na chvíli zmlknul, uhnul pohledem a jen zamumlal něco jako „dobře, no“ a „to se stane“. V tom za námi někdo zatroubil, rozsvítila se zelená a mně došlo, že stojím uprostřed křižovatky s pepřákem v ruce jak nějaký samozvaný dozorce. Rychle jsem se otočila a vrátila se do svého auta. Jakmile jsem sedla za volant, ruce se mi rozklepaly ještě víc než po tom předjetí. Rozjela jsem se a cestou dál jsem přemýšlela, jestli to, co jsem udělala, byla odvaha, nebo spíš zbytečná frajeřina. A hlavně jsem byla ráda, že z toho auta nikdo nevystoupil, nezačalo se to vyhrocovat a neskončilo to něčím, co bych už vůbec neunesla.
