Článek
Poslední měsíce jsem si začala víc všímat, jak je partner pořád v mobilu nebo u notebooku. Hlavně večer. Seděli jsme vedle sebe, ale on byl nějak víc „tam“ než se mnou. Vždycky říkal, že něco čte nebo že se učí anglicky, a já to dál nepitvala. Taky jsem bývala po práci vyřízená, často jsem byla ráda, že vůbec dojdu do sprchy a nějak se připravím na další den. Jen mě občas tak trochu bodlo, když jsem zahlédla, jak se usmívá do displeje, zatímco na mě už jakoby neměl kapacitu. V hlavě jsem si to omlouvala tím, že má asi období, kdy potřebuje víc klidu a prostoru, a nechtěla jsem z toho dělat drama.
Okamžik, kdy mi došlo, že nejde jen o „učení angličtiny“
Jednou večer šel do sprchy a nechal na gauči odemčený notebook. Měl tam otevřené okno s chatem. Nepřepadl mě klasický pocit „teď to prohledám“, spíš takový automatický reflex, že zkontroluju, jestli mu tam něco nenaskočilo, ať to pak třeba nepřehlédne. Jenže jsem zůstala civět na horní lištu, kde bylo napsané něco jako „asistent s umělou inteligencí“. V tu chvíli mě to spíš zaujalo technicky, ale pak mi oko sklouzlo na samotnou konverzaci. Viděla jsem, jak tam popisuje svoje pocity, naše hádky, to, že se se mnou bojí mluvit o některých věcech. Chvíli jsem jen seděla a vůbec mi to nedocházelo. Čekala bych maximálně nějaké fórum, články, ale ne osobní zpovědi psané nějakému programu. Bylo to zvláštní, anonymní a intimní zároveň a mně najednou ztuhlo celé tělo.
Když vylezl ze sprchy, byla jsem dost rozhozená, ale zároveň nejistá, jak to vůbec otevřít. Zeptala jsem se ho, co je to za aplikaci, se kterou si poslední dobou tak dlouho píše. Všimla jsem si, jak sebou trhnul, a pak to okamžitě začal shazovat, že je to jen nějaký „chytrý chat“, kde si zkouší angličtinu a řeší blbosti. Jenže mně v hlavě pořád jely ty konkrétní věty, co jsem před chvílí četla, a žaludek se mi svíral, protože to rozhodně nebyly jen učebnicové příklady. Řekla jsem mu, že jsem kus té konverzace viděla, a v tu chvíli úplně ztuhnul. Okamžitě byl naštvaný, že lezu do jeho soukromí, že mu nemám co číst věci na notebooku. Stála jsem tam mezi pocitem viny, že jsem to fakt viděla, a pocitem zrady, že to, co má říkat mně, píše radši někam do prázdna.
Když „chytrý chat“ začne připomínat citovou nevěru
Další den jsem na to nedokázala přestat myslet. Věděla jsem, že to není klasická nevěra, ale ten pocit byl dost podobný. V práci jsem fungovala tak nějak na autopilota. Pořád se mi do hlavy vracela jedna konkrétní část, kde psal, že se vedle mě často cítí nepochopený a že „tady“ konečně může napsat všechno bez toho, aby ho někdo soudil. Vždycky, když se mi ta věta vybavila, sevřelo se mi hrdlo. Nejvíc mě bolelo, že to nepíše někomu, kdo by ho fakt znal, ale nějakému algoritmu, a přesto má pocit většího bezpečí tam než doma. Začala jsem si říkat, že jsem asi selhala jako partnerka, když má potřebu utíkat jinam, byť k neosobní aplikaci. Večer jsem si ale řekla, že to v sobě prostě nedokážu dusit, a rozhodla jsem se, že si o tom spolu v klidu promluvíme.
Sedli jsme si ke stolu a já jsem šla rovnou k věci. Řekla jsem mu, že mě hrozně zranilo, že o sobě píše takhle osobně něčemu, co není živý člověk, a že tyhle věci se mnou poslední dobou neřeší. On mi začal vysvětlovat, že mu to pomáhá utřídit si myšlenky. Že je pro něj jednodušší napsat to něčemu, co ho nepřeruší, než se hned pouštět do citlivého rozhovoru se mnou. Když jsem ho poslouchala, část z toho jsem chápala. Zároveň jsem mu ale řekla, že se vedle toho cítím nahrazená, jako by místo mě měl bezpečnější verzi partnera, která sice odpovídá, ale nemá žádné vlastní potřeby ani emoce. Postupně se z toho stala hádka, ve které řekl, že se mnou má občas fakt strach ty věci otevírat, protože jsem prý poslední dobou dost kritická a rychle hodnotím.
Ticho, které ukázalo, co v našem vztahu skřípe
Následující dny jsme měli tichou domácnost. Bavili jsme se jen o praktických věcech a oba jsme se spíš míjeli. V tom prostoru ticha jsem si začala víc přehrávat, co mi vlastně řekl. Došlo mi, že na jeho výtkách něco je. Jsem často unavená, mám hlavu jinde a když začne něco citlivějšího, mám tendenci to shodit nebo se ohradit. Na druhou stranu ve mně pořád byl silný vztek, že místo aby mi to řekl, řešil to nejdřív s aplikací. Nakonec jsem si sedla a napsala mu delší zprávu. Popsala jsem v ní, jak se cítím podvedená a zároveň provinilá, a navrhla, že pokud potřebuje nezaujatou stranu, tak bychom mohli zkusit párové poradenství. Psala jsem, že by mi pomohlo, kdyby tyhle věci zkoušel říkat nejdřív mně, a když to nepůjde, klidně je pak může použít jako podklad na terapii.
Překvapilo mě, jak na tu zprávu zareagoval. Napsal, že chápe, že mě to zasáhlo, a že má taky pocit, že něco nezvládáme, a proto by do párového poradenství šel. Postupně jsme se domluvili i na konkrétnějších hranicích. Řekl, že ty hodně osobní věci se bude snažit nejdřív otevřít se mnou, a když to nepůjde, může to napsat tam, ale s tím, že to pak případně vezmeme společně jako téma na sezení. Pro mě to bylo uklidnění v tom, že mě „nevyměnil“ za stroj, ale spíš si k němu vytvořil únik, když už si nevěděl rady. Zároveň to pro mě bylo docela tvrdé zrcadlo, jak moc jsem naše rozhovory brala jako samozřejmost a jak málo jsem vnímala, že se v nich necítí dobře. Není to tak, že by teď bylo všechno růžové, pořád mě občas chytne pocit žárlivosti, když vidím, že něco píše. Ale mám pocit, že nám tenhle divný trojúhelník s umělou inteligencí paradoxně otevřel cestu k tomu, abychom spolu mluvili jinak a o dost upřímněji.
