Článek
Na konci ledna jsem měl pocit, že na mě Suchej únor vyskakuje úplně všude. Reklamy, články, stories. Do toho jsem byl na preventivce a doktorka mezi řečí poznamenala, že ty moje „dvě piva denně“ nejsou žádná tragédie, ale ideál to taky není. Neřekla to nijak dramaticky, spíš tak mimochodem, ale zůstalo mi to v hlavě. Doma se k tomu přidalo rýpnutí od přítelkyně, že by mi pauza od piva neuškodila. Chvíli jsem to ignoroval, že přece nejsem alkoholik, ale pak se to ve mně sečetlo. Řekl jsem si, že to zkusím. Vzal jsem to jako výzvu i test vůle. Dal jsem si jasný pravidlo: celý únor žádný alkohol, ale jinak se nebudu omezovat. Žádný zavírání se doma, prostě normální život, včetně hospody s kamarády.
První šok: piju bez účinku, ale platím stejně
První únorový pátek jsme šli klasicky na pivo. Pro mě to byl test hned první den, protože páteční hospoda je u nás skoro rituál. Sedli jsme si ke stejnýmu stolu jako vždycky a já jsem si místo desítky objednal nealko pivo. Když mi barman řekl cenu, na chvíli jsem ztuhl. Byla skoro stejná jako za dvanáctku, na kterou jsem byl zvyklej. Čekal jsem, že bude levnější, prostě v hlavě jsem měl, že „když je to bez alkoholu, tak to musí bejt za míň“. Nechtěl jsem hned první večer dělat scény nebo se hádat o pár korun, tak jsem to přešel. Kluci si dělali srandu, že „piju za plnou, ale bez účinku“. Pousmál jsem se, mávl nad tím rukou, ale v myšlenkách mi běželo, že jestli to takhle pojede celý měsíc, moc neušetřím. Možná spíš naopak.
Další týden jsem začal experimentovat, protože pořád pít jedno nealko pivo mě nebavilo. Zkusil jsem „domácí limonádu“ za osmdesát, pak nějakou bio šťávu, která stála skoro stovku. Když jsem zůstal u nealko piva, tak bylo většinou o něco dražší než obyčejná desítka nebo dvanáctka. Začal jsem si to v hlavě automaticky přepočítávat. „Tady ta limča, to jsou skoro tři levný piva.“ Nebyl to vědomě spořivej proces, spíš takový nutkání, který se samo spouštělo, kdykoli mi přinesli účtenku. Na konci večera jsem kouknul na účet a zjistil jsem, že jsem utratil skoro stejně jako dřív, jen s tím rozdílem, že jsem odcházel úplně střízlivej. Místo klasický lehký pivní otupělosti jsem měl v hlavě spíš tichou naštvanost, že dávám tolik peněz za sladkou vodu v hezký sklenici.
Více akcí, víc účtenek a zvláštní střízlivé prozření
Protože jsem nepil alkohol, začal jsem mít pocit, že chodit ven častěji vlastně ničemu nevadí. Říkal jsem si, že když sedím v hospodě u džusu, tak je to vlastně nevinný. Přidal jsem si jeden kvíz během týdne a jedno posezení po práci, kam bych dřív asi nešel, protože bych věděl, že se zase zřídím a ráno to odnesu. Teď jsem argumentoval sám sobě tím, že „vždyť si dávám jen šťávu, to je jako limonáda doma“. Po dvou týdnech Suchýho února jsem se letmo podíval do internetového bankovnictví, protože mi přišlo, že z účtu odchází nějak moc plateb za „restaurace a bary“. Když jsem viděl souhrn za ty dva tejdny, fakt jsem se lekl. Spousta položek, jedna za druhou, a přitom jsem byl celou dobu střízlivý. Najednou mi došlo, že kombinace drahého nealka a častějších akcí mě finančně semlela víc než předtím pivo.
Od té chvíle jsem se začal krotit. V hospodě jsem se najednou víc zajímal o to, jestli mají vodu z kohoutku a jestli je zadarmo. Když jo, zůstal jsem u ní. Když ne, dal jsem si jedno nealko a konec. Připadal jsem si trochu divně, že řeším takový detaily, ale nechtěl jsem, aby mi další večer proklouznul mezi prsty jen proto, že jsem si bezmyšlenkovitě objednal tři drahý limonády. Některé podniky si účtovaly i za obyčejnou vodu z kohoutku a to mě teda dorazilo. Nevyčítal jsem jim to, spíš jsem v sobě cítil směs rezignace a podráždění. Tam jsem si většinou dal jedno pití a pak si našel výmluvu, proč už musím jít. Postupem času jsem i začal některé akce rovnou odmítat. Kamarádům jsem psal, že mám moc práce, že teď šetřím, nebo že se mi jen nechce. Nechtěl jsem dokola vysvětlovat, že se mi nechce dávat osmdesát korun za limču, když jsem si ještě před měsícem bez mrknutí oka objednával jedno pivo za druhým. Časem jsem si začal připadat trochu jako suchar, který se ze společenského života odřezává jen kvůli tomu, co je a není ochotný vypít.
Střízlivý únor, vysoký účet a nové vlastní pravidlo
Když únor skončil, měl jsem ze sebe upřímnou radost. Fakt jsem to dal bez jediného piva nebo panáku. Fyzicky jsem to docela cítil. Spalo se mi líp, rána byla příjemnější, žádný těžký hlavy po „dvou pivech“, který se často proměnily ve čtyři. Zároveň jsem si ale musel přiznat, že finančně to žádná výhra nebyla. Když jsem si porovnal únor s předchozíma měsícema, vyšlo to zhruba nastejno, možná i hůř. V hlavě mi zůstala jedna věc: jak je u nás alkohol v hospodách vlastně levnej a jak mi nealko ve srovnání s tím přijde často zbytečně drahý. Nechci z toho dělat velký společenský téma, spíš jsem si pro sebe nastavil jiný pravidla. Došel jsem k tomu, že nemá smysl „kompenzovat“ pivo drahejma limonádama. Radši prostě půjdu ven míň často a vyberu si akce, na který fakt chci, a když už tam budu, tak si dám jedno pivo a konec, než abych zase skončil střízlivej a s účtem, kde půlku tvoří sladká voda s plátkem citronu.
