Hlavní obsah

Zkusila jsem žít týden v Praze jako „obyčejný důchodce“. Třetí den přišel největší zlom

Foto: Artem Podrez – licence CC BY-SA 4.0

Týden jsem strávila na pražském sídlišti s rozpočtem průměrného důchodu. Původně to měl být jen experiment kvůli článku, ale zlom přišel dřív, než jsem čekala.

Článek

Nápad „zkusit si žít jako důchodce“ přišel po jedné hospodské debatě, kde jsem suverénně rozdávala rady o spoření na stáří. Mluvila jsem o procentních sazbách, investicích a „finanční gramotnosti“, přitom jsem sama žila v bublině, kde většinu věcí řeším kartou a moc nepřemýšlím, kolik co stojí. Domů jsem šla s pocitem, že o důchodu vlastně vím jen to, co jsem kde zahlédla v článcích. Čísla, grafy, průměry. Rozhodla jsem se, že to zkusím jinak. Našla jsem si na týden levný podnájem na sídlišti na okraji Prahy, spočítala si průměrný měsíční důchod, přepočítala ho na jeden týden a tu částku si vybrala v hotovosti. Seděla jsem v cizí kuchyni, bankovky rozložené před sebou na stole a měla jsem spíš pocit, že si hraju na lowcost dovolenou. Těšila jsem se, jak to celé pak povyprávím kamarádům.

První nárazy reality mezi regály a na poště

Druhý den jsem začala poctivě a trochu úřednicky. Sedla jsem si k papíru a rozpočítala nájem a jízdné. Když jsem odečetla tyhle dvě položky a viděla, co mi má zůstat jen na jídlo, zatočila se mi hlava. Ne proto, že bych to objektivně nezvládla, ale proto, že jsem poprvé opravdu viděla, jak málo prostoru tam je na cokoliv navíc. Vyrazila jsem do nejbližšího supermarketu s jasným zadáním: žádné blbosti, jen základní potraviny a co nejlevněji. Poprvé v životě jsem tam stála v uličce a porovnávala rohlík za 1,90 a za 2,50 a najednou mi to nepřišlo úsměvné, ale úplně věcné. Všimla jsem si, že automaticky sahám po značkách, na které jsem zvyklá, a musela jsem se doslova přemlouvat, abych je vrátila. Po nákupu jsem šla na poštu zaplatit „složenku na nájem“, protože jsem chtěla dodržet i tenhle rituál. Stála jsem dvacet minut ve frontě, kolem mě lidé, kteří vypadali, že mají sedmdesát a víc. Nikam nespěchali, jen se dívali před sebe nebo si povídali. Uvědomila jsem si, jak se mi celý den zpomalil na jejich tempo, a nebylo to úplně nepříjemné, jen zvláštně cizí.

Když léky spolknou třetinu týdne

Třetí den ráno se mi ozvala záda. Není to nic nového, řeším to roky, jenže obvykle přes fyzioterapii, masáže a různé „bonusy“, které si můžu dovolit. Řekla jsem si, že když chci být důchodce, udělám to jako oni: klasická poliklinika, čekárna, žádné zrychlování systému. Vzala jsem si kartičku, odbavila se na recepci, seděla s ostatními v uličce plné dveří s jmenovkami. Doktorka byla milá a věcná, probrala se mnou výsledky, předepsala léky, doporučila cvičení. Všechno v mezích normy. Facka přišla až u pokladny, kde po mně chtěli doplatek, který představoval skoro třetinu toho, co mi mělo zůstat na jídlo na zbytek týdne. Vzala jsem účtenku, vyšla ven, sedla na nejbližší lavičku a začala znovu přepočítávat drobné z peněženky, jako kdyby se tím ta částka nějak změnila. Rozbrečela jsem se spíš vzteky na sebe než kvůli penězům. V tu chvíli si ke mně přisedla starší paní, letmo se podívala na účtenku a jen tak utrousila, že „to je na ty prášky ještě dobrý“.

Setkání s Marií a jiný rozměr každodennosti

Paní se představila jako Marie a úplně přirozeně jsme se daly do řeči. Nepůsobilo to jako seznamování s cizím člověkem, spíš jako návrat k někomu, koho jsem dlouho neviděla. Vyprávěla mi, jak to má každý měsíc: nájem, léky, pak chvíle napětí, co zbyde. Někdy prý jen na těstoviny a rohlíky. Vykládala, jak si rozmýšlí, jestli pojede tramvají dvakrát nebo třikrát týdně, protože se jízdné nasčítá. Působilo to, jako by mluvila o počasí, žádné stěžování, spíš popis faktů. Pozvala mě k sobě na čaj. Bydlela o dvě zastávky dál v garsonce, kde měla všechno pečlivě srovnané, ale bylo tam zvláštní ticho, které jsem znala spíš z prázdných kanceláří večer než z domova. Když vytáhla z kabelky pomačkané letáky ze supermarketů a začala si podle nich plánovat, co si uvaří, došlo mi, jak rozdílné jsou naše světy. Můj „týdenní experiment“ vedle její každodenní reality působil jako dost arogantní hra. Při odchodu jsme si vyměnily čísla, jako by to byla samozřejmost.

Program dne: fronta, lavička, leták ze supermarketu

Další dny jsem se jí držela. Chodily jsme spolu na nákup, ukazovala mi, kde se dá sehnat kus masa na polévku za pár korun a jak se dá z jednoho kuřete udělat několik různých jídel. Nebyla to žádná velká věda, jen praxe a zvyk. Viděla jsem, že její den se skládá z maličkostí, které jsem dřív vůbec nevnímala jako „program“. Fronta na poště, kafe z automatu v poliklinice, dvacet minut na lavičce u tramvaje. Vyprávěla mi o dětech, kteří bydlí mimo Prahu, mají práci, rodiny a svoje starosti. Neznělo to vyčítavě, spíš jako konstatování. Já jsem mezitím koukla na mobil a měla tam tři zmeškané hovory od kamarádů kvůli víkendové party. Najednou mi bylo trapně za svoje „problémy“. Večer v podnájmu jsem schválně seděla potmě a rozsvítila až těsně před spaním, jen proto, že jsem chtěla pochopit její obsesivní „šetření elektřiny“. V tu chvíli na mě dopadlo, jak samozřejmě beru věci, které považuju za základ, a jak málo o nich přemýšlím.

Mezi party v centru a kafem v cukrárně

Ke konci týdne mi napsali kolegové, jestli platí v pátek drinky v centru? Automaticky jsem chtěla odepsat, že jo, a pak jsem si vzpomněla na svoje pravidla. Poprvé v životě jsem napsala, že nemůžu kvůli penězům, i když jsem věděla, že mi stačí otevřít aplikaci banky a sáhnout na jiný účet. Během chvíle jsem si uvědomila, že mám na kartě částku, o které jsem v duchu přemýšlela, že by z ní Marie žila klidně několik měsíců. Zvedl se mi žaludek, ne z viny, spíš z náhlé jasnosti. Poslední den jsem ji pozvala na kafe do malé cukrárny poblíž. Chtěla jsem jí prostě poděkovat za společnost, za to, že mě mezi sebe vzala, i když jsem tam vlastně nepatřila. U kasy, když jsem platila dvě kávy a jeden zákusek, jsem cítila, že jí musím říct pravdu. Přiznala jsem jí, že to mám jen na týden jako pokus a že o tom pravděpodobně budu psát.

Marie chvíli mlčela, zamíchala si sladidlo do kafe a pak řekla, že je dobře, když si to někdo z „mladejch“ zkusí aspoň na chvíli, ale že doufá, že o ní nebudu psát v článku jako o „případu“. Tohle mě zasáhlo víc než všechny předchozí dny. Uvědomila jsem si, že přesně to jsem měla původně v hlavě – příběh, emoce, závěr, něco, co bude fungovat na síti. Najednou mi to přišlo strašně necitlivé. Když jsem se vrátila do svého bytu, skoro jsem se bála vytáhnout kreditku, jako by mě někdo sledoval. Druhý den jsem stejně objednala online nákup, jen jsem u každé položky automaticky přemýšlela, kolik by z ní Marie dokázala uvařit jídel a na jak dlouho by jí vydržela. Zavolala jsem jí s tím, že za ní chci někdy zase přijet jen tak na čaj, bez experimentu, bez článku. A poprvé jsem se necítila jako někdo, kdo si „zkouší být důchodcem“, ale spíš jako člověk, který se teprve učí brát vlastní život i cizí příběhy trochu vážněji.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz