Článek
Když již někde jsem, tak jsem na „plný úvazek“. Jako pozvaný zahraniční odborník a spolupracovník vládní organizace ELEKTROPERU jsem se aktivně zúčastnil v roce 1975 odborného a vědeckého kongresu o budování energetické sítě v Peru. Kongres se konal v jednom z nejkrásnějších peruánských měst, v Arequipě. Když první celodenní den přednášek a konferencí skončil, rozhodl jsem se podvečerní čas využít k večerní procházce. Musím vše poznat a přijít všemu na kloub.
Arequipa v Peru je bílé město v podhůří And s nadmořskou výškou 2330 metrů. V pozadí nad městem vystupuje do výše 5825 m n. m. stratovulkán Misti. Pohled na něj je vskutku mystický. Tak nějak podobně asi vypadala biblická krajina. Při pohledu z okna hotelu mi bezděky napadla myšlenka, že můj dosavadní život byl velmi bohatý v dobrém i zlém. Byť teprve v podstatě v mladickém věku 37 let, kdybych právě měl zemřít, zemřel bych s pocitem vnitřní spokojenosti s dosavadním životem. Stratovulkán Misti naposledy explodoval v roce 1784. Jeho náhlé probuzení se nedalo očekávat. Nevím, proč mě šly na mysl takové myšlenky, ale pramenily asi z mého mystického okouzlení.
Večer po odborných přednáškách, jejichž jsem byl přímým aktivním účastníkem, jsem se vypravil do ulic živého indiánského města. Lišilo se na první pohled od ostatních peruánských měst. Překvapovala mě zejména perfektní čistota ulic, upravenost domků a luxusních vil a jejich okolí. Blížila se půlnoc, když jsem se dostal až do okrajových čtvrtí města. Zde již nebylo ani živáčka a domy nabývaly bizardních forem. Budova uprostřed nízkého parku v záři barevných tajuplných světel měla podobu čínské pagody. V mé mysli se vybavila představa doupěte pašeráků, nebo zakázaných karetních her. Rozhodně to bylo něco, co dle mého soudu nebylo v pořádku. Tomu musím přijít na kloub. Vydal jsem se nahoru po úzké lesní cestičce lemované nízkými lesními stromy. Mizerné pouliční osvětlení mi záhy zůstalo za zády a ocitl jsem se v absolutní tmě tropické noci a mihotavých světel tajemné budovy v pozadí. Začal jsem tápat a narazil na asi 150 cm vysoký drátěný plot. Začal jem si se zájmem luxusní budovu prohlížet, ale zdálo se mi, že je nyní zcela opuštěná. Ulice zůstala daleko za mnou. Náhle se znenadání vyhoupla přes plot příšerná obluda a těžce dopadla chlupatými tlapami na cestu. Ve tmě jsem jen viděl její žluté svítící oči a vyceněné bílé zuby. Začala příšerně vrčet a vyskakovat do vzduchu na místě přede mnou a dorážela na mě tlapami a čenichem. Neříkám z prožité hrůzy, že byla veliká jako tele, ale byla. Podle všeho se jednalo o věrného, ale velmi nebezpečného pitbulla nebo jinou k hlídání vyšlechtěnou rasu. Udeřila moje poslední hodina. Vzpomněl jsem si na zkušenosti druhých, získané čtením indiánek a mayovek. Člověk se nesmí otočit zády a dát se na útěk. Musí se postavit čelem proti čenichu a dívat se bestii upřeně a odhodlaně do očí. Vybavil se mi příběh jedné dívky, který jsem nedávno četl v novinách, že ji pitbull při náhodném setkání příšerně potrhal. Pokud se obrátím a dám se na útěk, skočí na mne zezadu a při nejmenším mě zle pokouše a potrhá. Při její velikosti a zuřivosti by to ovšem mohlo dopadnout daleko hůře. Člověk vstříc bestii nesmí prokázat strach. Díval jsem se upřeně do zle svítících očí a ani se nepohnul. Bestie vyskakovala dál do vzduchu, hrozně při tom řvala. Kdo z nás dvou více vydrží, kdo z koho? Vydrželi jsme oba a já začal pomalu krok za krokem ustupovat pozpátku dozadu, aby si toho bestie nevšimla. A ona stejným tempem stále za mnou, vyceněné tesáky a oheň v očích, dorážela tlapami, ale skoku na mne se neodvážila. Za několik minut jsem vycouval na ulici. Teprve potom mě zalil studený pot. Tu noc jsem raději již neexperimentoval a vrátil se do hotelu.
Můj pracovní pobyt v Peru v letech 1974 až 1976 byl po celou dobu nepřetržitou šňůrou nebezpečných situací. Stalo se mi, že jsem si v poslední chvíli všiml, jak mi dva pobudové na ulici kradou mou desetiletou dceru Violu. Podařilo se mi vyrvat jim ji z rukou. Vykrádání domů organizovanými skupinami bylo běžnou součástí našeho života. Jen jsme vždy čekali, kdy na nás přijde řada. Brali to postupně po ulicích. Nepochopitelná a vážná věc se nám stala, když byla svolána porada s pracovníky našeho velvyslanectví, jak zabránit a čelit krádežím. Když porada skončila, zjistili jsme, že lupiči využili naší nepozornosti a očesali na ulici naše zaparkovaná auta. Vykradli z nich autorádia, odšroubovali světlomety a stěrače. Setkání s bestií obohatilo moji sbírku nebezpečných příhod, jimž jsem byl vystaven v Peru.
