Byl jsem prohlášen za mrtvého

V letech 1978 až 1982 jsem působil jako zahraniční poradce na kubánském ministerstvu stavebnictví. Jednou z mých důležitých povinností v roli hlavního poradce pro inženýrskou geologii byla i koordinace a kontrola zahraničních projektů. To se týkalo i československých průzkumných prací pro projekt přečerpávací vodní elektrárny Centro Cuba v centrální části Kuby v pohoří Escambray. Velkou výhodou pro nás bylo, že se mi podařilo na Ministerstvu stavebnictví založit zvláštní oddělení pro projekci a výstavbu hydrotechnických a hydroenergetických staveb, jehož jsem byl vedoucím. Zatímco v jiných oblastech spolupráce s Kubou v geotechnice a inženýrské geologii působili naši odborníci již od roku 1965, ke spolupráci v přehradním stavitelství se dostáváme až v roce 1977, kdy byla čs. strana požádána o oponenturu kubánsko-sovětského projektu přečerpávací vodní elektrárny na řece Agabamě v pohoří Escambray. Československá strana podrobila jejich projekt výrazné a oprávněné kritice a na základě zhodnocení všech podkladů a zejména na základě mého doporučení navrhla vlastní variantní řešení, včetně dalšího podrobnějšího inženýrsko-geologického průzkumu. Kubánská strana však z technologických důvodů od realizace PVE Agabama upustila a zrušila spolupráci Sovětského svazu na tomto projektu. Záhy nato objednala u čs. strany inženýrsko geologický průzkum čtyř nových variant umístění hydro-energetického díla na jiných řekách či povodích s názvy Caracusey, Hanabanilla, Guanayara a Río Hondo. Z nich jako vítězná varianta vzešla PVE na řece Caracusey.

Naše průzkumné práce uvedených variant byly zahájeny začátkem roku 1981 pod vedením velmi zkušeného geotechnika Ing. Josefa Hrdého. Když práce hodně pokročily, byl jsem vyzván, tehdy jako hlavní poradce Ministerstva stavebnictví Kuby a zodpovědný pracovník za realizaci zahraničních projektů ve vodohospodářské a energetické výstavbě, abych provedl odbornou kontrolu prováděných prací. Považoval jsem ovšem za nutné, aby se kontroly zúčastnil i zástupce organizace z Československa, pod jejíž záštitou byly práce prováděny. Tento můj požadavek obě strany akceptovaly a do Havany přiletěl Ing. Tomáš Š., aby se zúčastnil spolu se mnou a se zástupcem Ministerstva základního průmyslu Kuby kontroly prací. Dohodli jsme se spolu a odjezd byl naplánován na čtvrtek. Těsně před odjezdem mi však bylo z našeho velvyslanectví sděleno, že se ve čtvrtek musím jako koordinátor expertů pracujících na Kubě ve stavebnictví zúčastnit důležitého jednání a musím tedy zůstat v Havaně. V příkazu k jízdě pohodlným ministerským autem Ford Argentino jsem již byl uvedený jako spolucestující spolu s dalšími třemi osobami. Nebyl čas papíry měnit a delegace odjela ve čtvrtek brzy ráno beze mne. Protože moje účast při kontrole prací byla důležitá, dohodli jsme se proto, že tam v pátek přijedu vlastním vozem a kubánská mise spolu s Tomášem na mě počkají na provedení závěrečného hodnocení prací československé expedice s cílem výběru nejvhodnější varianty umístění přečerpávací vodní elektrárny. A tak se také stalo. Moje auto Fiat 127 sice nebylo zrovna v nejlepším technickém stavu, ale v pátek ve večerních hodinách jsem se v Tope Collante, kde byli ubytováni naši experti, objevil.

Jak velké bylo moje překvapení, když jsem se ráno probudil a podíval se z balkonu hotelu. Pode mnou, ve výšce 700 metrů nad mořem, se rozprostíraly borovicové lesy. Dole v údolí a ještě níže v široce otevřené zátoce se převalovala hustá mlha, zcela zastírající pohled na moře. Dojem Beskyd na Severní Moravě byl skoro úplný. Toto místo je na Kubě ovšem zcela ojedinělé a právě pro svoje vyjímečné klimatické a přírodní podmínky bylo dříve využíváno k léčbě plicních onemocnění. Večer jsem se měl sejít s členy československé geologické expedice, vyhodnocující čtyři různé varianty možného umístění budoucí přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray a s delegací kubánského Ministerstva základního průmyslu, která doprovázela československého zadavatele prací Tomáše. Vlastně jsem byl členem této delegace za kubánskou stranu, i když jsem se na lokalitu z uvedených důvodů dostavil nezávisle.

Velice jsem se podivil, když mi bylo sděleno, že odborná delegace prostudovala předložené materiály všech projektovaných variant a shledala průzkumné práce pro předběžný projekt výběru nejvhodnější varianty přečerpávací vodní elektrárny v tak dobrém stavu, že nepovažovala za nutné čekat na mě se závěrečným hodnocením a experty doporučenou variantu schválila. Odjeli již odpoledne v pátek zpět do Havany. Moje hodnocení, které po mně obě ministerstva požadovala, jsem tedy provedl v pátek večer se členy expedice nad zpracovanými podklady a mapami za kubánskou stranu sám. Dohodli jsme se, že výslednou variantu mi v sobotu dopoledne ještě předvedou přímo v terénu, aby můj souhlas mohl být definitivním. V sobotu ráno po snídani jsme se tedy vypravili na doporučenou lokalitu. Byla umístěna v údolí řeky Caracusey ve velmi nepřístupném terénu, zarostlém bujnou tropickou vegetací. Místo bylo přístupné jedině pěšky nebo na koni. Členové expedice, kteří mě doprovázeli, své koně měli a byli již poměrně zdatnými jezdci. Bylo tedy třeba nejdříve sehnat koně i pro mě. Vypravili jsme se k pastvinám s „haciendou“ označenou velkým nápisem „Cría de 20 caballos“, neboli chov koní. To mi dávalo důvěru, že dostanu koně vycvičeného a klidného a jízda na něm bude bezproblémová. Pozdravili jsme se s „vaqueros“, neboli s kovboji, a vysvětlili jsme jim náš požadavek. Věděli o nás a splnění našeho přání považovali za samozřejmou laskavost. Jeden z kovbojů vsedl na koně a lasem chytil polodivokého hřebce. Po osedlání se však choval docela normálně a dal se řídit skoro jako automobil. Zatáhnete za uzdu doleva a on jede doprava. Zmáčknete koleny jeho slabiny a on divoce vyrazí. Dokonce uměl couvat dozadu. Prostě pohádka. Za chvíli se však strhl tropický liják. Těžká lateritická zemina se rázem rozbahnila a řeky a vodopády se zbarvily do červena. Jízda na koni po velmi úzkých a strmých stezkách se stala velmi obtížnou, ba nebezpečnou, a tak jsem rád poslechl radu jednoho z kovbojů, že v takovém případě je lepší nechat koně, ať se rozhoduje sám. Zvládli jsme to a později se jízda na koni i pro mě stala každodenní rutinou a samozřejmostí. Místo pro výstavbu díla jsem tedy měl možnost odsouhlasit i osobní návštěvou v terénu, a tak můj souhlas k výběru se tak stal definitivním.

V poledne jsme se vrátili promoklí na kost na geologickou základnu. Za chvíli nato přiběhl z blízkého města Trinidad uřícený posel se zprávou, že je třeba jít na poštu a ihned telefonovat na československé velvyslanectví do Havany. To tedy nevím proč. Sdělil jsem vedoucímu expedice, že jsem přece odjel z Havany včera a dovezl všechny novinky z posledních dnů. Nic zvláštního se přece nemohlo stát. Nicméně vedoucí expedice se vypravil džípem do Trinidadu na poštu, když to bylo požadováno. Mezitím jsem se zbylými šesti členy expedice hodnotil výsledky průzkumných prací a zejména poznatky z dnešní návštěvy vybrané lokality. Výsledky jasně mluvily ve prospěch lokality na řece Caracusey a byla proto i mnou doporučena k dalšímu podrobnému průzkumu. Všichni jsme byli v dobré pohodě z pocitu dobře vykonané práce. Ale jen do okamžiku, než se vrátil vedoucí expedice z Trinidadu. Z jeho tváře bylo možno číst, že se asi stalo něco strašného. A také, že ano.

„Musím vám bohužel sdělit zdrcující zprávu. Delegace včera v odpoledních hodinách při návratu autem do Havany havarovala a všichni zahynuli. A ty, Otto, a podíval se významně na mne, jsi rovněž mrtev. Všichni v Havaně tě již oplakali a tvoje smrt byla oficiálně nahlášena i do Československa. Náš konzul v Havaně byl ihned večer vyzván, aby provedl identifikaci mrtvých a poznal tvé ostatky. Osoby, které zahynuly, byly čtyři. Na příkazu k jízdě jsi figuroval, počet osob odpovídá počtu mrtvých, takže nebylo nejmenších pochybností o tvé smrti. Nikdo mi nechce věřit, že jsi zde s námi, živý a zdráv. A neuvěří, dokud se nevrátíš do Havany a osobně tě neuvidí.“

Jaké štěstí, jaké vnuknutí, že jsem na tuto cestu vzal s sebou tentokrát i svoji šestnáctiletou dceru Violu. Nikdy jsem to dosud neudělal. Byla velmi poctivou studentkou na sovětském gymnáziu v Havaně a nerada se omlouvala ze školní výuky. Kdyby v Havaně zůstala sama, co by asi pro ni znamenala tato zpráva? Její maminka vážně onemocněla a posléze zemřela při mém služebním pobytu v jiném koutu Latinské Ameriky, v Peru. Nyní, než by se to všechno vysvětlilo, by byla postavena před věc, že ztratila i otce. V noci by byla přizvána k identifikaci, a protože ostatky zemřelých byly ve velmi špatném stavu, nezbývalo by jí nic jiného, než moji smrt potvrdit. Všichni členové expedice se cítili opravdu zdrceni. Byli jako zařezaní a již s nimi nebyla žádná řeč. Nejen, že v našem zahynulém řediteli pro zahraniční obchod Tomášovi odešel velký a zkušený odborník, ale i velmi dobrý kamarád. Všichni si uvědomili negativní dopad této události na zdárné dokončení prací. Vždyť on měl u Kubánců takovou autoritu. Byl na Kubě jako geotechnik uznávaným odborníkem, dobře se předtím zapsal jako expert na Ministerstvu ekonomiky v Havaně a také díky jemu se Československo na Kubě skloňovalo ve všech superlativech.

Po návratu do Havany jsem ihned navštívil svého přítele, československého konzula Jadrníčka. Vítal mě jako přízrak. Stále tomu nechtěl věřit. Proplakal prý celou noc poté, co ohledal a potvrdil mé ostatky. Ale našlo se již vysvětlení. Celá událost se odehrála takto:

„V pátek v podvečer, když se tříčlenná delegace vracela s Tope de Collante do Havany, zastavili na 65 km před Havanou nějakému stopaři. Stál nešťastně u svého porouchaného automobilu. Svoji ženu již poslal náhodným autostopem do Havany. Sám zůstal, protože stále doufal, že se mu podaří automobil zprovoznit. Nepodařilo se mu to. Proto poprosil, aby ho vzali do Havany, kde si zajistí pomoc a opravu. Tomáš prý dokonce tvrdil, že ho zná z volejbalových utkání mezi velvyslanectvími, že je to sovětský diplomat. Byla to jen náhoda, že byl zhruba stejně vysoký jako já, měl stejné vousy, a jak tvrdil konzul, byl mi i jinak podobný. Sedl si tedy dozadu vedle Tomáše a auto se rozjelo. Začalo poprchávat. Kubánský řidič to rozpálil na 130 km/hod a asi jen po třech kilometrech jízdy, před mostem přes dálnici v Guines, začal předjíždět ve velké rychlosti nějaký gazík. V okamžiku předjíždění však řidič gazíku udělal podobný manévr, jakoby někoho chtěl také předjíždět nebo něčemu se vyhnout. Řidič Fordu strhnul auto doleva, aby se vyhnul kolizi. Vrazil do pilíře mostu, dostal „hodiny“, přeletěl na druhou stranu dálnice, kde právě v protisměru projížděl velkou rychlostí japonský autobus značky HINO s turisty. Ten rozmašíroval automobil na padrť. Z těch čtyř jen Armando z ministersva veřejných prací Kuby, sedící vpředu vedle řidiče, měl štěstí. Vypadl při kolizi dveřmi, a i když první zprávy hovořily i o jeho smrti, po dlouhodobém pobytu v nemocnici ho z těžkých zranění vyléčili. Ti ostatní byli mrtvi okamžitě. Lékař napočítal u některých až 14 smrtelných zranění. Stopař, prý sovětský diplomat, nastoupil do auta, aby po třech kilometrech jízdy našel svoji smrt“.

V Havaně mě dlouho považovali za přízrak a přízraky jsou prý „nesmrtelné“. Českoslovenští experti zdárně dokončili průzkumné práce v terénu a její výsledky posloužily ke zdárnému dokončení projektové přípravy v Československu. A Armando? V následujících letech se podílel na přípravných pracích pro výstavbu přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray, která dostala pracovní název CHA Centro Cuba. Stal se ředitelem stavby za kubánskou stranu a mým nejbližším spolupracovníkem a přítelem.

Literatura: Otto Horský, Osm roků na Kubě, Repronis Ostrava 2007, ISBN 978-80-7329,166-2

www.horsky.estranky.cz