Článek
Hutie kubánská je takové milé zvířátko, veliké asi jako nutrie. Je to hlodavec z řádu nutriovitých, obývá lesnaté oblasti Kuby a je také znám pod jménem hutie kubánská, nebo kubánská stromová nutrie. Jeho latinský název je Capromys pilorides. Je to býložravec žijící v korunách košatých tropických velikánů. Převážnou část života stráví šplháním po stromech, doupata si však vyhrabává v zemi. Dosahuje délky třiceti, výjimečně až šedesáti centimetrů a váží až sedm kilogramů. Jeho maso je pro svoji chuť velmi hodnoceno a kožešina vysoce ceněna. V důsledku úbytku lesů a jeho lovu patří k ohroženým druhům. Na Kubě dnes lov chutií není povolen. Ale uhlídejte domorodce v horách a zejména v době, kdy jsem pracoval v Gavilanes v Escrambray) jako vedoucí a koordinátor projektu přečerpávací vodní elektrárny (Média, 2024-04-22, Akumulátor elektrické energie v džungli, 1984 - 1988). Nikdo si z toho velkou hlavu nedělal, neboť sám rozvoj stavby velkého vodního díla byl pro hutie nebezpečím nesrovnatelně větším. Také mají svého přirozeného predátora, jimž je had „maja cubana“, neboli hroznýšek kubánský (Média, 2024-09-08, Čtyři roky v ráji hroznýška kubánského).¨
Na polní cestě přejetý hroznýšek měl v těle hutii i s kožešinou. Foto Otto Horský, 1986.
Vynikající chuti masa z tohoto malého zvířátka žádný Kubánec neodolá. To by je asi museli zavřít všechny pod zámek, neboť jedí všechno, co se nějakým způsobem pohybuje, ať již na souši, ve vodě nebo ve vzduchu. A to přece vůbec není v rozporu s příslovím, které každý běžně zná a podle něj tedy postupují. Neboť „Todo lo que camina, se arrastra o vuela, pertenece a una cazuela“. Všemu co chodí, létá, nebo se plazí, v kastrolu dobře se daří. Hutii naštěstí znají alespoň pojmenovat, ale jinak, pokud se zeptáte po nějaké rostlině,živočichovi nebo většímu zvířeti, mají zcela jednoduchou a logickou odpověď:
„No se come“. Nebo: „Se come“ Tedy to se se nejí. nebo to se jí. A protože Hutie žijí v horách, daleko od civilizace, a zatím jich je hodně, kdo by se o to staral, jestli je domorodci loví či neloví. A tak se hutie stala vítanou pochoutkou i v našem geologickém táboře. Někdy jsme se pouze zúčastnili hostiny, jindy jsme vyměnili hutii za balíček cigaret a sami si ji připravili.
Ötto příležitostným lovcem hutií. Foto Otto Horský, 1987.
Pod budoucí přehradní hrází dolní nádrže na řece Caracusey žila v pralese podivná rodina. Jejich domek sestával pouze ze čtyř zaražených kůlů, k nimž byly do výše asi jednoho metru přidělány stěny z proutí, vrcholy kůlů pak byly překryty střechou z listů banánovníku. Z říčních kamenů byla postavena pec, za rošt sloužilo několik železných prutů. Kdykoliv jsem přišel do chatrče, ohniště doutnalo a silná káva byla vždy ihned k disposici. V domku žila osamělá žena, pralesní divoženka bez muže, oděná pouze do nějakých hadříků, které skoro nic neskrývaly. Rysy její tváře napovídaly, že není příliš stará, u nás by ji však považovali za stařenu. Měla asi dvanáctiletou dceru, která byla mentálně postižena a jen stále seděla na zápraží a kývala hlavou zleva doprava. V pralese to ovšem vůbec nebylo na závadu, neboť se vším živým výborně komunikovala a v lese se vyznala. Její syn měl patnáct roků a pohyboval se v přírodě s absolutní dokonalostí. I když příroda je tu velmi štědrá a zcela volně lze nalézt bohaté trsy banánů, divoce rostoucích ananasů a jiné další plodiny, maso je významným a důležitým přilepším k tomuto jídelníčku. A tak se patnáctiletý Paco věnoval lovu hutií. Měl cvičené oko a vycvičené psy a tak se nikdy nevracel s prázdnou. Když jsem ho při lovu doprovázel a ukázal mi vysoko v koruně stromů hutii, já jsem ji neviděl. Viděl jsem ji až po jejím pádu se stromu. Psi dole štěkali a Paco házel klacky a kameny do koruny stromu tak dlouho, až se buď strefil, nebo vystrašená hutie to nezvládla a sama spadla dolů. Psi ji okamžitě zakousli a lov skončil.
Jednou jsme se vypravili při příležitosti důležité pracovní návštěvy z Československa na lov hutií se starými puškami. Kde je vesničané vzali, ani nevím. Asi z doby partyzánských bojů proti novému režimu nebo z bývalého vojenského tábora Che Guevarry, který byl odtud nedaleko. Ale protože nás doprovázel kubánský vedoucí stavby Farías, měli na ně asi povolení. Pušky vypadaly velmi podezřele. Měl jsem vážné obavy, že kdyby někdo uklouznul a upadnul, puška by sama vystřelila. Držel jsem se proto od ostatních v úctyhodné vzdálenosti. Když náš průvodce a jedinečný znalec hutií, patnáctiletý Paco, syn divoženky, spatřil v koruně stromu hutii, vedoucí stavby vystřelil. Ozvala se hromová rána. Střelec se zpětným rázem po výstřelu z pušky vyvrátil dozadu, ale ránu přežil. Hutii sice netrefil, ale ta se tak polekala, že spadla se stromu jako pytel brambor a psi dokončili započaté dílo. Úlovek jsme pak uvázali za nohy na dlouhou tyč a vypravili se k místu, kde jsme nechali uvázané koně.
Jedno odpoledne jsem se spolu s kubánským vedoucím stavby přečerpávací vodní elektrárny vypravil na lov hutií několik kilometrů níže ve směru toku řeky Caracusey, kde byla údolní niva porostlá vysokými a košatými seibami. Foto Otto Horský, 1987.
Když v roce 1987 z mé iniciativy přijela na stavbu Československá televize a Krátký film Praha, aby dle mého scénáře natočili film o Kubě a o stavbě přečerpávací vodní elektrárny, redaktor televize na mě naléhal, abych jim ukázal nějaké místo, kde domorodci žijí jako kdysi. Vysvětlil mi, že lidé v Československu již nestojí pouze o všechno nejlepší, mají dost propagandy. Chtějí nahlédnout také do zákulisí normálních životních podmínek, bez příkras. Ihned jsem reagoval a teprve vzápětí jsem si uvědomil, že jsem udělal asi chybu. Zmínil jsem se totiž o domorodé chatrči v pralese, v ní žijící divožence s patnáctiletým synem, lovcem hutií a asi dvanáctiletou dcerou. Redaktor Krátkého filmu Praha ihned řekl, že to je to, co hledají. Začal jsem mu to usilovně vymlouvat. Povolení k natáčení filmu jsme sice měli, ale po celou dobu nás doprovázeli pistolníci kvůli „zajištění naší bezpečnosti“ a také tajní. Již jsme s nimi měli problémy. Vzpomínka na tuto nevinnou, ale neblahou událost mi proběhla hlavou. Na miradoru (vyhlídce) vysoko nad údolím jsme dostali povolení nafilmovat shora náš pracovní tábor pro více než dvě stě lidí spočívající dole před námi v údolí řeky Caracusey, ale s přísným zákazem filmovat cokoliv vpravo ve svahu od něj, kde byla přísně zakázaná oblast. Stáli jsme na vyhlídce a kameraman Luděk náhle uviděl letícího orlosupa a zajásal. To je ono! A stočil kameru ve směru jeho letu, od tábora doprava. Naši pistolníci zbledli. Luděk jen suše poznamenal: „Sakra, on mi uletěl“. Ale opět zajásal, neboť orlosup zakroužil nad táborem a nalétával opět do zakázaného pravého svahu. Luděk nezaváhal ani vteřinu a tento překrásný záběr nafilmoval znova. Byla z toho protestní nota našemu velvyslanci do Havany a záběr jsme museli ještě během pobytu filmařů před našimi nohsledy vystřihnout. Od té doby k nám byli chladní jako „psí čumák“ a v této nepříjemné situaci chtěli po mě filmaři zařadit do filmu, jak se žilo kdysi. Prý to jsem zapomněl dát do scénáře filmu. Napadlo je to již doma před odletem. Nafilmovat, jak se žilo dříve a jak nyní stavba všechno mění a Kubánce očekávají „světlé zítřky“. No konečně, co se mi může stát. Můj cit pro kubánskou realitu mi však napovídal, že z toho mohou být velké problémy. Ale nemohu být ze všeho hned tak vystrašený. Tak jsem přikývl. Konečně, filmování dokumentu o stavbě století, jak ji Kubánci nazývali, bylo oficielně mezivládní dohodou schváleno a povoleno.
Pohled na pracovní tábor z vyhlídky vysoko ve svahu. Filmování území vpravo nad táborem ve svahu bylo přísně zakázáno. Foto Otto Horský, 1987.
V předem dohodnutý a kubánskou stranou schválený den filmování širší oblasti území budoucí přečerpávací vodní elektrárny, přijel z Havany „jakoby náhodou“ hlavní redaktor vládního listu Granma. A také přijela na lokalitu do Gavilanes kubánská stranická delegace a nějaký redaktor z rozhlasu, který se mnou natočil interwiev v délce skoro dvou hodin. Protože náš kubánský doprovod musel vždy dopředu vědět, co se druhý den bude filmovat, bylo nasnadě, že se k nám na návštěvu chatrče přidají všichni výše uvedení. A opravdu, když jsme druhý den vyrazili, byla nás celá kolona. Pochopil jsem, že se opravdu nezadržitelně blíží obrovský problém. Ale již nešlo couvnout. Schválně jsem tento kubánský „doprovod“ zdržoval a vykládal jim různé historky ze stavby. Poslouchali mě, ale rychle prokoukli moji taktiku a hnali mě kupředu. Přesto byli redaktor i kameraman televize rychlejší, a když jsme lesní pěšinkou přicházeli k primitivnímu stavení z banánových kmenů a listů, již jsme jen mohli vidět, jak mongoloidní asi dvanáctiletá dcera sedící na zápraží nepřítomně pohazuje rukama a něco nesouvisle artikuluje. Redaktor televize se právě ptal spoře oděné divoženky, co by tomu řekla, kdyby jí kubánská vláda tady postavila dům. Nutno říci, že čím je člověk primitivnější, tím méně se bojí kamery a mikrofonu. Zcela bez zábrany hlasitě vykřikovala, lépe řečeno, s velkým rozrušením z nenadálé návštěvy a dobře položených otázek, skřehotala:
„No, to víte že jo, to by bylo něco, to víte, že bych to brala, vždyť vidíte, jak bídně tady žiji, ani pes po mě neštěkne, chlapa nemám, peníze mi nikdo nedá, nikdo se o mě nestará, sem tam vyměním hutii nebo lesní plody za trochu soli nebo cukru.“
Naši kubánští „ochránci“ se na mě sesypali jak vosy.
„No to je pěkné, no to se tedy povedlo! Co s tím zamýšlíte? Chcete to snad prodat Američanům? Chcete poukázat na bídný život na Kubě, nebo co? My za to přece nemůžeme. Neznáme a ani nemůžeme znát každý kout na Kubě. Kdybychom to věděli, jak bídně žije tato žena se svými dětmi, byli bychom se o ni postarali a postavili jí dům. To nám měla dávno říci. A to vám povídáme. Budeme si stěžovat vašemu velvyslanci a také v Československu. Tento záběr musíte okamžitě znehodnotit, o to se postaráme.
Divoženka a její syn Paco při drcení kávy v hmoždíři z vydlabaného kmene palmy. Foto Otto Horský, 1987.
Byla z toho další protestní nota u našeho velvyslance a velká ostuda. Nevěřil jsem, že televizní pracovníci tento rozhovor s divoženkou vymažou. Kopii celého filmu mi slíbili předat po mém návratu do Československa. Slib dodrželi, a tak, již v pohodlí domova, jsem si pustil film a s napětím očekával tuto zajímavou pasáž: Přicházíme s našimi nohsledy k chatrči, již jsme u ní …..A všechno dál je vymazáno. Stalo se. Nešlo to zatajit, udělat nejdříve kopii a pak originál vymazat. Je to pryč.
Mnohem později, kdy naše expedice v Escambray práce v terénu skončila a její odborné výsledky byly v roce 1988 uzavřeny závěrečnou zprávou realizovanou již v Československu, vyžádalo si mě v lednu roku 1989 kubánské Ministerstvo základního průmyslu na poslední čtrnáctidenní expertízu. Potřebovali vyřešit geologickou strukturu budoucího kamenolomu, v němž se měl těžit stavební kámen na výstavbu hráze horní nádrže přečerpávací vodní elektrárny. Také potřebovali, abych jim poradil, jak dál směrovat průzkumné práce v terénu a v laboratoři. Sice, po uvedených peripetiích s filmováním stavby jsem se stal personou non grata, nežádoucí osobou, ale byla mi garantována absolutní bezpečnost.
Když jsem tedy po skoro dvou letech od poslední návštěvy velmi přívětivého domku z palmových kmenů a palmového listí byl opět na stavbě, řekl jsem si, že se teď pomstím. Ta vymazaná pasáž mi „nedala spát“. To se musí napravit. Koupil jsem si kvůli tomu při mezipřistání v Kanadě videokameru. Osedlal jsem koně a spolu s kolegou, který ještě dodělával pro projekt stavby hutnící pokus pro sypanou zemní hráz z místních materiálů, jsme se vypravili na návštěvu domorodé chatrče. Bylo to od základního tábora asi osm kilometrů jízdy na koni. Abychom nikoho nevyplašili, uvázali jsme v jednom záhybu údolí koně ke stromu a zbytek cesty šli pěšky. Blížíme se k chatrči, vidíme již dým z ohniště, venku pobíhající slepice. Z ohniště se kouřilo, na plotně stála teplá káva, ale domorodci nikde. Po nikom ani vidu, ani slechu.
„Hodina pomsty udeřila“. Když jsme se však k chatrči přiblížili blíže, ta již tam nebyla. Kubánci postavili lesní žínce malý cihlový dům. Jaký paradox. Jednak v této oblasti nikdo takový dům nemá a ani se tu do tropické přírody nehodí, jednak tato oblast přijde po dokončení stavby zatopit. Kubánci se tedy pomstili mě, ne já jim. A navíc, i o této naší tajné návštěvě věděli a včas odklidili obyvatele domku. Byli jsme stále v jejich zorném úhlu pohledu. Proto ani nebylo možné fotografovat či filmovat, aby opět nedošlo k problémům. Bylo mi doporučeno, abych jako persona non grata byl velmi opatrný a zbytečně neprovokoval mé „ochránce“..
Poznámka na závěr a reference:
Hutie kubánská, Capromys pilorides, je největší ze všech druhů hutií. Je to zavalitý hlodavec s krátkýma nohama, osrstěným silným ocasem a tupým čenichem, který vzdáleně připomíná nutrii. Oči i uši jsou malé. Dlouhá srst je hrubší, ale velmi hustá, na hřbetě světlejší než na břiše. Existuje mnoho barevných odstínů od černé, šedé a hnědé až k nažloutlému nebo zrzavému zbarvení. Kožešina hutie je velmi ceněna. Má hmotnost 4 – 9 kg, délku těla 30 – 60 cm, délku ocasu 15 – 30 cm. Umí velmi obratně lézt po stromech, ukusuje jeho listy nebo výhonky, miluje kukuřici a jiné lidmi pěstované plodiny. Jídelníček si doplňuje i drobnými živočichy. Jeho přirozeným nepřítelem je had hroznýšek kubánský. V oblasti Escambray jich žilo ke konci minulého století dostatek na to, aby mohly být lokálně, zejména v Escambray, považovány za škodnou. V pražské Zoo, odkud pochází i tato fotografie, je chovají od roku 1963. Obdrželi je k založení chovu přímo z Havany. Dnes se dají u nás vidět i v jiných zoologických zahradách, např. v Brně.
Hutie kubánská s mláďaty. Zoo Praha, Foto Petr Hamerník.
Reference:
