Článek
Psal se rok 1984. Tedy první rok našich průzkumných prací. Přešel první měsíc, přišlo září, a odpověď na naše otázky přišla sama. Přímo u cesty nad naším pracovním táborem stál opuštěný domek se střechou z palmového listí. Občas se kolem něj popásali koně, ve stínu střechy si sem tam odpočinul náhodný poutník, někdy využila stínu rodina černých volně žijících prasátek. U tohoto domku se jednoho rána zastavilo otřískané nákladní auto. Na jeho korbě postávalo šest tvrdých chlapů, zřejmě přivyklých stále žhavému slunci a větru a tvrdé práci v horách.Vpředu na korbě vozu bylo lany připoutáno šest velkých plastikových sudů a stejně velká odstředivka a ještě hodně různého harampádí. Byli to medaři.
Náklaďák nacouval ke zvýšenému vchodu do domku. Dlouho něco z auta vykládali, ale náhle se s neočekávanou rychlostí snesla tropická tma. Bylo teprve sedm večer, ale dojem hluboké a pokročilé noci byl úplný. Za malou chvíli začaly z domku vyskakovat jiskry a probleskovat svit petrolejové lampy. Uvnitř bylo vidět stíny chlapů, zvyklých starat se sami o sebe a vzdorovat tvrdým rozmarům přírody a počasí. Neodvážil jsem se narušit jejich večerní klid. Chlapi pojedli a brzy i v domku zavládla absolutní tma.
Když se večer vrátili medaři ze sběru medu divokých včel, pozvali mě na návštěvu a vyprávěli mi historky o včelách, medu, propolisu a včelí mateří kašičce, kterou sbírali jen tak pro sebe, neboť zatím neměla průmyslové využití. Foto Otto Horský, 1978.
Brzy ráno druhého dne se to kolem domku jen hemžilo. Nejen šesti muži, ale hlavně včelami a všude kolem vládla sladká a neodolatelná vůně medu. Přivítali mě velmi zdvořile a ukázali chudé a velmi primitivní zařízení domku. Nemohl jsem však rušit jejich přípravy na dnešní sběr medu. Naložili vše na korbu a odjeli na pobřeží Karibského moře, kde se včely živí šťávami z příbřežního mangrove. A to nejen včely divoce žijící, ale zalétají sem i včely ze vzdálených včelínů. Slíbili mi, že za měsíc se opět vrátí a budou zde delší dobu. Všechno má svůj čas. Na nic se nespěchá („maňana“, zítra), a to platí i o přátelství.
Měsíc uběhl jako voda a medaři zde byli zpět. Vracel jsem se právě z terénního geologického průzkumu a již z dálky na mě přátelsky mávali. Byli pouze dva. Ostatní prý přijedou později. Přijeli s předstihem, neboť musí pro ně a pro sebe připravit večeři. Pozvali mě, abych se přípravy večeře zúčastnil a počkal spolu s nimi na návrat ostatních. Jejich pec byla primitivní, vydlabaná díra v zemi a přes ni několik železných prutů. Topili dřevěným uhlím, kterého je v Escambray dostatek, neboť zde pracuje několik „carboneros“, paličů uhlí. Jako hrnce posloužily velké plechové konzervy, které používají sběrači kávy. Hrníčky si vyrobili sami. Jednoduše u menší konzervy zaoblili horní hranu a přivařili ouška. Jeden takový hrníček mi dali na památku darem.
Byla již absolutní tma, když přijelo nákladní auto s ostatními medaři. Sebrali dnes dvě tuny medu. Vítali jsme se jako již staří dobří známí. Vzápětí mi donesl jeden z nich na plechovém talíři tři velké plástve medu. Musím se přiznat, že v takové formě jsem ještě med nikdy neviděl a nejedl. Plástve byly asi 3 centimetry vysoké a plné medu. Vedoucí čety včelařů mi potom vysvětlil celý postup výroby. V malých zadrátovaných krabičkách přechovávají včelí královny, o něž se starají včely dělnice. K tomu účelu mají v rohu krabičky připraven třtinový cukr. Chovnou stanici na „královny“ prý mají v městě Sancti Spiritus. Zbytek „výroby“ jsem si musel ale sám domyslet. Pochválil jsem medaře za jeho znalosti i za dobré vedení pracovní čety. Jistě, někdo vždy musí mít poslední slovo, řekl mi se skromností v hlase, ale my vlastně vedení nemáme. Všichni jsme si rovni, vzájemně se respektujeme a nepotřebujeme nad sebou tvrdou ruku. Tak nás naučil život. Při tvrdé práci v horách to ani jinak nejde.
„Sami si nasbíráme různé plody a ovoce, jichž v horách roste divoce hojně a jsou lahodné chuti, natrháme si kávové boby a sami si kávu usušíme a vypražíme. Někdy se nám podaří ulovit i nějaké to zvířátko, buď chutii, nebo hada. Samozřejmě si sami vaříme. Však ti dáme za chvíli ochutnat.“
Mezitím jeden z medařů se vyhoupl na korbu auta a na její samý okraj dokutálel zčásti naplněný sud medu. Otevřel kovovou zátku, sud nahnul a již se vyvalil asi pěticentimetrový proud hustého medu. Tlak proudu byl obrovský a ani nešel zastavit. Medaři chytali med do připravených velkých konzerv, až se sud vyprázdnil.
„Kolik chceš medu?“ Obrátil se na mě mnou designovaný šéf čety. Skromně jsem mu podal půllitrovou sklenici od zelí. Široce se usmál a poslal pro kanistr.
„Vždyť jsme „amigos“, přátelé, a přátelé se přece nemohou jen tak odbýt. Také bychom každému takový dar nedali. Ale ty jsi jako my. Stejně jako my kouříš doutníky, piješ kávu, osedláváš koně, tvrdě pracuješ, miluješ hory a život. V tom jsme si přece rovni. Takže jsi vlastně náš bratr. U nás budeš mít dvéře vždy otevřené. Cokoliv si budeš přát a bude to v naší moci, dostaneš.“
Potom kamsi šáhnul a vytáhl jakousi černou, v průměru asi třícentimetrovou, kuličku.
„Je to propolis, nasbírali jsme ho u včel na pobřeží Karibského moře. Ve škole nás učili, že je to lék na všechny nemoci, na rány, bolesti kloubů, různé vyrážky, virózy. Ale v roztoku s alkoholem i k zevnímu užívání. Asi je to drahé, prý se za to v Evropě hodně platí.“
Byl jsem dojat projevy jejich přízně. V Havaně jsem měl mnoho přátel, ale přátelství tvrdých horalů je čistější a krásnější. Je určitě bezelstné, jakoby prýštící z jejich přirozenosti.
Nakonec mi dali ochutnat kousek upečeného masa. Bylo z chutie. Maso, okořeněné různými vonnými bylinami, bylo vynikající chuti. Skutečným vrcholem našeho hodování však byl obřad pití kávy. Byla uvařena na ohništi z čerstvě upražených bobů ve velké plechové konzervě. Její vůně a síla byly omamující. Slíbili jsme si, že za měsíc se setkáme znovu. A opravdu, všichni za mnou přijeli popřát mi k Novému roku 1985. A jako vzácný dar mi přivezli asi kilogram malých i větších kuliček propolisu od včel z mangrovů. Je to prý nejkvalitnější propolis na světě. A potom mi ještě darovali včelí mateří kašičku, kterou prý na Kubě zatím průmyslově nezpracovávají a tak ji sbírají jen tak pro sebe a pro dobré známé.
Na Kubě jsou ideální podmínky pro rozvoj včelařství, neboť květena je velmi bohatá a ke včelám štědrá po celý rok. To, co popisuji v předloženém článku, se stalo před 46 lety, tedy v „dávné“ minulosti. Kuba si uvědomila ekonomický význam vysoce kvalitního medu a jeho vedlejších produktů, propolisu a mateří kašišky a dnes je to velmi výnosný vývozní artikl zejména v provincii Sancti Spiritus, kam bych obsahově tento článek zařadil.
Mangrove a pobřežní bažiny karibského moře představují ekosystém s různorodými typy vegetace různou měrou vázánou na na přílivovou část pobřeží. Základní adaptací rostlin na prostředí mangrovů je tvorba vzdušných a chůdovitých kořenů. Foto Otto Horský, 1978.
Z darovaného asi kilogramu propolisu z mangrove od karibského moře v roce 1978 mi dnes, po 46 letech, zbylo 630 gr. Největší kulička váží 213 gr., nejmenší 11 gr. Foto Otto Horský.
Závěrečné poznámky:
Chutiji Kubánci umí pojmenovat, ale jinak, pokud se jich zeptáte na nějaké bližší podrobnosti, dají vám zcela jednoduchou a logickou odpověď: „Se come.“ Jí se. A protože chutije žijí v horách, daleko od civilizace, a zatím je jich dost, kdo by se staral o to, jestli je domorodci loví, nebo neloví. Ale o tom až někdy příště v článku „Lovcem chutií“.
Mangrovy jsou azonální společenstva keřů a stromů vyskytující se v brakických vodách(tedy v deltách řek, kde se sladká voda mísí se slanou) a na pobřežích moří a oceánů. Pro mangrovové oblasti je typická pravidelná kulminace výšky vodní hladiny a výskyt v subtropech a tropech. Jsou jeden ze 14 hlavních suchozemských biomů definovaných Světovým fondem na ochranu přírody.
Jsou to charakteristické porosty s opěrnými a dýchacími kořeny a s listy aktivně vylučujícímit sůl. Mají husté kořeny, kořenový systém absorbuje vzdušný kyslík. U některých mangrovníků je častá živorodost, konkrétně klíčení semen ještě na rostlinách. Mangrovy jsou důležité pro zpevnění terénu, chrání před přílivovými vlnami a zachytávají mnohé nečistoty. Chrání pobřeží proti erozi, čistí vodu, zmírňují povodně, poskytují útočiště pro volně žijící živočichy. Rostliny mají vzdušné kořeny vytvářející nektar. Častými opylovači jsou včely, jež pak produkují mangrovníkový med.
Podle sdělení mých přátel, medařů, jsou bohaté na živiny, které potřebují včely. Jejich med je prý nejlepší a nejhodnotnější. Proto kromě sběru medu v horách zajíždějí často sbírat med na pobřeží Karibského moře
Zdroje:
https://www.escambray.cu/2023/sancti-spiritus-busca-ampliar-produccion-de-miel-ecologica/
