120. výročí narození českého cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše

Je paradoxem historie, že až do roku 1989 se více méně o Eduardu Ingrišovi, autorovi slavné trampské písně „Teskně hučí Niagara“, nesmělo hovořit a jen málo zasvěcenců znalo jeho jméno a dosažené úspěchy v zahraničí, zejména v Peru, kam se po osmačtyřicátém roce minulého století uchýlil. Peru se mu stalo jeho novou vlastí. Jeho nebezpečná plavba přes Tichý oceán na balzovém voru z Peru do Polynézie, ve snaze potvrdit teorii Thora Hayerdahla o migraci původních obyvatel Peru do Polynézie, mě natolik nadchla, že jsem se rozhodl i já něco udělat proto, aby jeho jméno bylo zviditelněno a zapsáno zlatým písmem mezi úspěšné české cestovatele, kteří nás proslavili na celém světě.

S jeho jménem jsem se poprvé setkal jako skaut (vlče), byť desetiletý, po převratu v roce 1948, kdy „Old skauti“ (starší skauti) zorganizovali na planině v lese poslední tajné setkání u táborového ohně a zazpívali jsme si jeho píseň „Teskně hučí Niagara“. Bylo nám všem jasné, že nový režim učiní vše proto, aby jeho jméno postupně upadlo v zapomenutí a že skauting jako takový bude zakázán.

Podruhé jsem se setkal s jeho jménem až v roce 1974 v Peru, kde jsem pracoval na našem velvyslanectví v Limě jako diplomatický atašé. Ingriš v té době již žil v USA, ale setkal jsem se náhodně s některými jeho pamětníky a byl zmiňován při školní výuce na peruánských školách, zejména jako cestovatel a hudebník, který dirigoval limský symfonický orchestr. V roce 1976 po těžké nemoci zemřela moje manželka Olga a poslání v Peru jsem ukončil.

Plynula léta, která jsem věnoval jako zodpovědný řešitel a koordinátor zejména práci na velkých vodních stavbách u nás (Dalešice, Slezská Harta, Josefův Důl) a v zahraničí (Kuba, Španělsko).

Díky šťastným okolnostem jsem se seznámil v roce 2005 s jeho manželkou Ninou, která se po smrti Eduarda vrátila do České republiky a žila v Brně. V té době jsem se také stal řádným členem Klubu H+Z ve Zlíně a navázal velmi dobré vztahy zejména s PhDr. Magdalenou Preiningerovou, která měla na starosti archiv Eduarda Ingriše ve zlínském muzeu Jihovýchodní Moravy a starala se o jeho odkaz. Díky jejímu úsilí se začal velmi zajímat o osobnost Eduarda Ingriše tehdejší velvyslanec Peru v České republice, J.E. Alberto Salas Barahona.

Začátkem října 2007 mě požádal, abych ho podrobněji o Ingrišovi informoval a zaslal mu k zapůjčení některé materiály ze zlínského archívu. Vyžádal jsem si je od paní PhDr. Preiningerové k zapůjčení a byly mě obratem pro tento účel osobně doručeny do Brna. Následně jsem je převezl do Prahy a předal je s protokolárním zápisem panu velvyslanci v Praze. Ten po jejich prostudování byl přímo ohromen osobností Eduarda Ingriše. Pozval si mě opět na velvyslanectví. Podivil se, že Ingriš dosud nebyl u nás řádně doceněn, vždyť při jeho stoletém jubilu narození v roce 2005 byla k tomu ta nejlepší příležitost. Dospěl k názoru, že by se mohl pokusit, aby ho ocenila peruánská vláda. Přislíbil vyvinout maximální úsilí k tomu, aby mu bylo uděleno posmrtné státní vyznamenání „in memoriam“ za výjimečné služby ve prospěch Peru. K tomu by ovšem potřeboval, abych napsal v tom smyslu španělsky osobní dopis, podpořený alespoň pěti významnými osobnostmi, adresovaný přímo prezidentovi Peruánské republiky Alanu García Pérezovi, že mu ho osobně se svým doporučením předá v Limě, nebo mu ho odešle diplomatikou kurýrskou poštou. To jsem udělal, jako důležitou památku pro historii udělení státního peruánského ocenění Eduardu Ingrišovi ho přikládám v překladu do češtiny. Jeho španělský originál je uveden v mé knize Živá monografie, uvedené ve zdrojích.

Jeho Excelenci

Dr. Alanu García Pérezovi

Prezidentovi republiky Peru, Lima

Návrh na státní vyznamenání „Orden al Mérito por Servicios Distinguidos“ pro pana Eduarda Ingriše, In Memoriam.

Vážený pane prezidente,

podáváme tímto návrh na státní vyznamenání In memoriam pro hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše, který značnou část svého života strávil v Peru a svou mnohostrannou činností úspěšně prezentoval Československo a vaši zemi v zahraničí.

Pan Eduard Ingriš se narodil 11. února 1905 v Čechách a proslavil se jako český hudební skladatel, dirigent, filmový dokumentarista, kameraman, fotograf a cestovatel. V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po převzetí moci komunisty v roce 1948 v bývalém Československu se rozhodl, že se již nevrátí. Za svoji novou vlast si zvolil Peru, kde žil 14 let a získal i peruánské občanství. V Limě se stal vyhledávaným fotografem. Portrétoval i oficiální fotografie peruánského prezidenta Manuela Pradu. Otevřel si vlastní fotoateliér a začal se věnovat tzv. sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování peruánské krajiny a architektury. Jeho fotografie z Peru byly záhy velmi ceněny. Vyhrává mezinárodní fotografické soutěže a publikuje i v takových časopisech, jako jsou Time a Life. V roce 1949 se právě v Peru osobně setkal se slavnou českou cestovatelskou dvojicí Zikmundem a Hanzelkou a ve svém studiu zpracovával jejich fotografie a doprovázel je i jako zkušený kameraman.

V Peru se seznámil s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Hayerdahlem, který na balzovém voru Kon-Tiki přeplul Tichý oceán ve snaze prokázat svoji teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Tato myšlenka nadchla Eduarda Ingriše natolik, že se rozhodl osobně ji potvrdit plavbou realizovanou za podobných podmínek. Postavil balzový vor Kantuta a v roce 1954 na něm vyplouvá do Polynésie. Členkou posádky tohoto prvního voru byla i Peruánka Natálie, představující symbolicky potomka původní incké civilizace. I když tato cesta skončila nezdarem v obrovském vodním víru, přesto přinesla velmi cenné poznatky o mořských proudech v blízkosti kontinentu Jižní Ameriky a Eduardu Ingrišovi získala světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl tuto expedici zopakovat. V roce 1959 se mu skutečně podařilo na balzovém voru Kantuta II přeplout Tichý oceán a dostat se až do Polynésie, čímž byla teorie Thora Hayerdahla plně potvrzena. Z této cesty Ingriš natočil barevný film a zachytil ji na mnoha negativech a filmových záznamech. Jeho odvaha získala mezinárodní uznání a otevřela mu cestu pořádat v povodí Amazonky průzkumné expedice k Indiánům, při nichž natáčel přírodovědecké a cestopisné filmy. Z této doby pochází například jeho film Nepokořená Amazonka. Podnikl v Peru ale i další výpravy, které fotograficky zdokumentoval, jako třeba plavbu po řece Huallaga, navštívil Machu Picchu, plavil se přes jezero Titicaca do Bolivie.

V průběhu pobytu v Peru dirigoval Eduard Ingriš symfonický orchestr a skládal symfonie i písně, inspirované praobyvateli Peru, Inky. Zkomponoval symfonický cyklus Bajo el Cielo del Peru a pod jeho taktovkou ji nahrál na gramodesky. Když zahajovala peruánská televize své vysílání, sólový part symfonického orchestru zpíval José Mojica a u dirigentského pultu stál Eduard Ingriš. V roce 1955 bylo vydáno Ingrišovo Album z Peru,obsahující 12 písní. Píseň z tohoto alba, Perú-mi amor, byla věnována manželce prezidenta republiky, paní Doně Maríi Delgado de Odría.

V roce 1962 odejel do USA na Floridu, kde se seznámil s Ninou Karpuškinovou, brněnskou rodačkou, s níž se v roce 1965 oženil a natrvalo se usadil v USA. Téhož roku byl nominován na Oscara za hudbu k filmovému dramatu The Galant One. Dlouhá léta strávil se svojí manželkou na cestách po USA. Oba pořádali promítání Ingrišových filmů a besedy, které měly ve více než 600 městech USA mimořádný ohlas. Protože převážná většina těchto filmů se týkala právě Peru, i poslední roky svého života zasvětil prezentaci nejen své úspěšné dráhy fotografa, kameramana, autora hudby a krátkometrážních i celovečerních filmů, cestovatele, ale i propagaci Peru ve Spojených státech amerických.

Eduard Ingriš zemřel ve věku 86 let v Reno ve státě Nevada v roce 1991. Zanechal po sobě dobře zorganizovaný archiv, dokumentující fotograficky a na filmovém materiálu zejména jeho peruánský pobyt v letech 1948 až 1962. Byla to právě jeho žena Nina Ingris, která tento archiv věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, fotografií, filmů a zvukových nahrávek, se v roce 2001 zasloužil cestovatel Miroslav Zikmund a několik dalších nadšenců. Paní Nina Igriš se natrvalo vrátila do České republiky a dále presentuje nesmrtelné dílo svého manžela na přednáškách a výstavách.

Vážený pane prezidente, pan Eduard Ingriš si plně zaslouží peruánské státní vyznamenání, a to nejen za svoje objevitelské cesty, ale zejména proto, že celý svůj život v emigraci zasvětil propagaci Peru v dané historické epoše. Jeho zanechané dílo je dnes středem zájmu České republiky a je hodnoceno i jako přínos k úspěšnému rozvoji přátelských, kulturních a vědeckých styků mezi našimi zeměmi.

Ing. Otto. Horský, CSc

Inženýrský geolog a peruanista

Praha, 30. října 2007

Žádost o udělení vyznamenání panu Eduardu Ingrišovi byla ke konci roku 2007 ve španělském jazyce zaslána panu prezidentovi Peruánské republiky s laskavou podporou a doporučením velvyslance Peru v České republice, pana Dr. Alberta Salase Barahony. Žádost rovněž podpořily následující české významné osobnosti: Roman Onderka, primátor statutárního města Brna, Ing. Stanislav Juránek, hejtman Jihomoravského kraje, Ing. Miroslav Zikmund, spisovatel, fotograf a cestovatel, doc. PhDr. Ivo Barteček, CSc., děkan Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, PhDr. Ivan Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, PhDr. Karel Pavlištík, CSc., předseda Klubu Hanzelky a Zikmunda, Milan Švihálek, spisovatel a publicista. Pod jmény byly uvedeny i podpisy všech pěti osobností.

Po několikaměsíčním čekání přišla zpráva z Peru, že státní vyznamenání se podle stanovených pravidel uděluje v Peru pouze žijícím osobám a že je proto třeba hledat jiný způsob ocenění. S návrhem možného řešení přišel velvyslanec, J.E. Alberto Salas Barahona. Jeho návrh na předání vyznamenání na pamětní bronzové desce byl přijat a začalo se na tom v Peru pracovat.

Po více než dvouletém úsilí převzala dne 12. února 2010 vdova po Eduardu Ingrišovi, paní Nina Ingriš, pamětní desku peruánské vlády In memoriam, panu Eduardu Ingrišovi, z rukou jeho excelence, peruánského velvyslance v České republice, pana Alberta Salase Barahony. Ocenění Eduardu Ingrišovi právem náleží nejen za jeho rozsáhlou a důležitou práci peruanisty, která bezesporu vedla k upevnění přátelských pout mezi Peru a bývalým Československem. Eduard nikdy nezapomněl, že je Čech, a to ani v dobách nejhlubší totality, kdy se jeho jméno nesmělo u nás ani vyslovit. Nebýt úžasného a vytrvalého úsilí jeho manželky Niny, která se vrátila po revoluci do České republiky a dalších přátel a obdivovatelů Eduarda Ingriše, kteří se přičinili o přestěhování jeho archivu dokumentů, fotografií, filmů a hudebních materiálů z USA do České republiky (Miroslav Zikmund, Petr Horký, Miroslav Náplava), jen těžko by dnes jméno tohoto obdivuhodného člověka, cestovatele, fotografa, filmaře, hudebníka, skladatele, ale i dobrodruha, bylo vyslovováno s takovým obdivem, a to bezesporu více než oprávněně, stejně, jako je tomu dnes a doufejme, bude i v budoucnu.

Slavnostní akt předání bronzové plakety vyvedené v barvě peruánského květu kantuta bylo provedeno ve zlínském muzeu Jihovýchodní Moravy za účasti primátorky města Zlína Ireny Ondrové a dalších významných osobností.

Zdroje:

Otto Horský, 2019: Živá monografie, Nová Forma, 2019, ISBN 978-80-7612-087-7.

Otto Horský, 2010: Incawasi sídlo bohů. Předmluva (Prefacio) Alberto Salas Brahona.

Eduard Ingris, KANTUTA, úvodní obrázek z filmu, který je archivován ve zlínském muzeu jihovýchodní Moravy.