Urové a jejich život na jezeře Titicaca v Peru na pokraji třetího tisíciletí

Je tak velká tato země Collao a v ní hodně pamp a zasněžených hor bez života a pak další roviny plné travin, které slouží k výživě dobytka, jehož je vidět všude kolem. A ve středu této země je velké jezero, tak velké, že nikde jinde v Indiích nebylo viděno a u něho je ještě více vesnic a také na ostrovech. V této zemi je taková zima, že neexistují ovocné sady, ba ani kukuřici se nedaří. V rákosí tohoto jezera je množství ptactva všeho druhu, kachny a divoké husy živící se velmi chutnými rybami tří druhů. Toto jezero je tak velké, že má po obvodu osmdesát leguas (španělská legua odpovídá 4179 metrům) a tak hluboké, že někde má až 80 sáhů (španělský sáh = 1,671  m) a jinde zase méně a když je velký vítr, vypadá jako moře. Hodně řek a potoků vtékají do tohoto jezera. Ale ty by je nestačily naplnit. Pravděpodobně vzniklo v diluviální době, ale nemůže to být zbytek moře, protože jeho vody jsou sladké.

To napsal španělský mnich Cieza de León ve své knize „La Crónica del Peru“, která byla vydána ve Španělsku někdy mezi léty 1540 až 1550. Přestože se uvádí, že již v té době žili Urové i na plovoucích ostrovech, aby se bránili neustálému pronásledování od Inků a od Ajmarů, většina jich žila podél řeky Desaguadero a na západním pobřeží jezera. Ajmaři je považovali za velmi podřadnou rasu a opovrhovali jimi. Poslední zbytky této etnické skupiny popsal a zdokumentoval před více než třiceti lety francouzský vědec Jean Vellard. Dnes se předpokládá, že již Urové jako čisté etnikum neexistují a asimilovali s Ajmary. Urové, žijící hlavně na pobřeží v oblasti města Puna a Paucarcolla, mají obvykle domky z nepálené hlíny, tzv. adobe. Pokračují však v tradici svých dávných předků a staví si na jezeře plovoucí ostrovy z rákosu – totory. Dávají tak průchod svým zděděným instinktům a vyhovují rovněž citlivě potřebám rozvoje turistického průmyslu.

Původ tohoto lidu se ztratil v labyrintu historie. Skoro všichni historici jsou zajedno, že Urové a Ajmaři oblasti Colla mají přímý vztah ke kultuře Tiwanaku. Nikdo však dosud nepřinesl přesvědčivé důkazy o původu Urů. Mnozí kronikáři či historici je považují za nejstarší obyvatele této oblasti. Tento názor sdílí i rakouský vědec Arthur Posnanski, který zasvětil celý život studiu jezera Titicaca a jeho osídlení. Ury nazývá „uros-chipayas“ a považuje je za nejstarší rasu amerického kontinentu, která byla postupně smíšena s Ajmary. Ve starých španělských kronikách se uvádí, že Urové jsou lidé velmi špatné pověsti, protože jsou neužiteční a nevhodní k jakékoliv práci, nehodí se ani k setí, nikdo je neřídí a živí se kořeny rákosu.

Kroniky dále uvádějí, že Urové se nacházejí na mnoha místech podél břehů řeky Desaguadero a na blízkých ostrovech a jsou to lidé hrubí, nevlídní a plaší, s velmi primitivními zvyky a způsobem života. Bydlí ve velmi skromných chatrčích z rákosu, loví ryby a ptáky. Vyhýbají se kontaktu s lidmi, kteří nepatří k jejich rase. Mluví velmi hrubým jazykem. Ajmaři a Kečuánci je považovali za bytosti vzešlé z vod jezera, a proto jim přisuzovali magické schopnosti. Odsuzovali je za nepřirozené životní praktiky a z jejich hlediska je nepovažovali za lidi. Dosud tradované legendy však také uvádějí, že Urové pobývali na jezeře od nepaměti a byli rasou, která jako jediná přežila převratné změny v zemské kůře a jsou vlastně předchůdci dnešních lidí. Vyznačovali se prý neuvěřitelnou fyzickou silou, o čemž svědčí dodnes jejich hranaté postavy. Později, až oblast osídlili příslušníci jiných ras, zásobovali je Urové v obdobích sucha rybami, aby tito přežili.

Francouzský vědec Jean Vellard zaznamenal před čtyřiceti lety vyprávění urského patriarchy Manuela Niti: „Urové obývali oblast jezera Titicaca již v době, kdy země se nacházela v temnotě, a slunce nesvítilo. My nejsme lidské bytosti, protože naše krev je černá. Nemůžeme se utopit, necítíme chlad jezera a zimu v zimních měsících“.

Jedna z legend uvádí, že v minulosti žili Urové skoro nazí a jejich nahota byla příčinou krupobití, ničící úrodu. Ajmarové je proto nazývali „Chijchi Jausiris“, neboli „vyvolávači krupobití“. Tato legenda stále přežívá, a pokud náhodou nastane krupobití po předchozí „exhibici“ nahých dětí, místní ajmarské autority to tvrdě vyčítají jejich rodičům. V některých komunitách Ajmarů zase věří, že ničící krupobití zavinila žena, která si nechala vyvolat ilegálně potrat.

V roce 1567 navštívil na příkaz peruánského vládce Lope García de Castro provincii Chucuito v oblasti Colla výběrce daní Španěl Garcia Diez de San Miguel. Jeho písař Francisco López zaznamenal, že náčelník provincie ho informoval prostřednictvím uzlového písma kipu o počtu obyvatel u jezera takto: Ajmarové – 15 835 obyvatel, Urové – 4120 obyvatel. Tento písemný záznam jen několik roků po dobytí tohoto území Španěly je svým způsobem jedinečným.

Rozvoj civilizace a uzavřenost Urů před vlivy okolního světa, měly za následek jejich postupné zaostávání. Primitivní způsob života, s autokonzumní produkcí a s velmi omezeným kontaktem s civilizací, se nakonec staly příčinou výrazného poklesu jejich počtu. Byli zcela závislí na přírodě a další produkty získávali jen výměnným obchodem. Ani v minulém století se neudělalo mnoho pro jejich integraci, rozvoj, ale i zachování původního jazyka. Teprve na začátku třetího tisíciletí se jim začala věnovat zvýšená pozornost, neboť hrají důležitou roli v rozvoji turistického průmyslu. Překrásná krajina a jejich originální způsob života na jezeře se staly magnetem pro turisty z celého světa. A tak i nadále staví Urové své plovoucí ostrovy s chatrčemi z rákosu a hrdě snášejí velmi drsné klimatické i životní podmínky.

V období mého působení v Peru v letech 1974 - 1976, za vlády levicového prezidenta Velasca Alvarada, se projevily snahy o přemístění Urů z plovoucích ostrovů na jezeře Titicaca na pevninu, s cílem civilizovat je a odstranit jejich, snad největší, chudobu na světě. Naštěstí k tomu nedošlo a jedna z nejzajímavějších a nejoriginálnějších kultur byla zachráněna. I dnes je pohled běžného zahraničního turisty na jejich zvyky a způsob života velmi kritický, nebo alespoň shovívavý. Setkal jsem se častokrát s názorem, že další existence plovoucích ostrovů je pro Peru ostudnou záležitostí a Ury je třeba přestěhovat na pevninu. Hodně Peruánců však dnes tento názor nesdílí. Jsou si dobře vědomi, že je třeba zachovat tuto světovou raritu jako neodmyslitelnou součást kulturního dědictví lidstva.

Urové žijí v rodinném seskupení na plovoucích ostrovech z rákosu. Většina z nich je umístěna na východ od města Puna, v punské zátoce, kde hloubka vody nepřesahuje dva metry. Jsou seskupeny do tvaru růžence, od ostrovu Torani Pata, který sami Urové nazývají hlavním městem, přes Santa María, Kapi Cruz, Titini a končí malými ostrovy u poloostrova Capachica. Další plovoucí ostrovy se vyskytují na severovýchodní straně zátoky v blízkosti okresu Huatta. Celková plocha posázená ostrovy z rákosu dosahuje asi 10 000 km2. Od ostrova Esteves s hotelem Bolívar pro bohaté turisty, až po poloostrovy Capachica a Chucuito, lze napočítat více než čtyřicet ostrovů z rákosu - totory.

Častokrát je nastolena otázka, zdali skutečně jde o ostrovy plovoucí, nebo jsou zasazeny pod vodou do pevného dna. Ve skutečnosti to závisí na ročním období, či na klimatických změnách, ovlivňujících výšku hladiny jezera. Pokud je období sucha a hladina je na nízké úrovni, jsou většinou svými kořeny zapuštěny i nově vytvářené ostrovy do dna jezera. Pokud hladina stoupne, mohou se z nich stát opravdu ostrovy plovoucí. Některé z nich se odtrhnou od svého základu a silný vítr je potom unáší po hladině jezera. Dokonce může postupně dojít k jejich destrukci a jeho obyvatelé se musejí přestěhovat buď na jiný plovoucí ostrov, nebo dočasně se přemístit na pevninu. Ostrované mi sdělili, že z bezpečnostních důvodů minimálně každé dva měsíce nanášejí a splétají až půlmetrovou vrstvu nového rákosu po celé ploše ostrova. Ostrov je tedy ve skutečnosti velmi těžkou přikrývkou z rákosu, která je buď přichycena svými kořeny ke dnu, nebo spočívá na staleté mase spletené z oddenků rákosu a ukotvené pevně ke dnu jezera po celé věky. Tuto spodní vrstvu, tvořící u některých ostrovů základnu, nazývají domorodci „kili“. Kili někdy dosahují až půlhektarové velikosti.

Hlavní obživou pro Ury je lov ptactva a rybolov. Na lov ryb vyjíždějí v noci, neboť tvrdí, že v naprosté tmě ryby nevidí sítě a oni tak dosahují většího úlovku. Když je měsíc v úplňku a ozařuje jezerní hladinu, úlovky jsou výrazně nižší. Urové říkají žertem, že když je měsíc v úplňku, je daleko užitečnější být doma a plodit děti. Loví většinou ve vnitřní punské zátoce, ale vyjíždějí i daleko od svých domovů na širé jezero. Je dobrým zvykem, že se vždy řádně rozloučí se svou rodinou, protože jezero je zejména v noci zrádné a nikdo neví, co se může přihodit. Když se lov podaří, vracejí se s plnými bárkami zpět do svých domovů. Někdy se ale stává, že nemohou nalézt svůj ostrov a musejí počkat až do rozbřesku. Pokud byla v noci na jezeře krutá bouře, ostrov se svými blízkými ani nenajdou na svém místě a musí po utišení bouře zorganizovat „křížovou výpravu“ k jejich nalezení či záchraně. Obvykle není snadné rychle je nalézt. Jezero je obrovské a plovoucí ostrov je větrem unášen neznámo kam. Když své blízké konečně objeví, naloží je i se zachráněným majetkem na čluny z rákosu a vrátí se na původní místo, kde na základně „kili“ z níž se utrhl původní ostrov, vybudují nový plovoucí ostrov.

Existují však i samovolně vznikající malé ostrůvky z rákosu, uchycené a postupně se vytvářející na zakořeněných staletých „kili“. Tyto jsou za velkých bouří, podobajících se hurikánu, odtrženy od své základny, unášeny větrem a rozsety jako velké stádo po vodní hladině. Někdy je bouře tak silná, že se utrhne i zakořeněné „kili.“ Domorodci z pobřeží pak pořádají výpravy, uchytí je za své čluny a přivlečou na pobřeží. Kili a rákos, z něhož jsou ostrovy spleteny, jsou významných zdrojem výživy pro dobytek. Utržené kořeny rákosu pak zasadí, neboť tyto rostou rychleji a vytvářejí bohatá rákosiště. Protože „kili“ obsahují i organický materiál, slouží rovněž i jako vynikající hnojivo.

V roce 1979 žilo na plovoucích ostrovech podle odhadu asi 800 Urů. Největšími ostrovy s třiceti až čtyřiceti rodinami byly a jsou dodnes již zmíněné Torani Pata, Kapi Cruz, Titini a Santa María. Na ostatních ostrovech žije jen několik rodin, v průměru mezi deseti až dvaceti. Dnešní údaje o počtu Urů se značně liší. Kapitán výletní lodi Jacobo, žijící na ostrově Torani Pata, mě v roce 2004 informoval, že dnes žije asi 1500 rodin Urů roztroušených na čtyřiceti ostrovech a na pobřeží. Walter H. Wust ve své knize „El Titicaca“ (2003) uvádí: „Svět Urů je složen z 22 ostrovů umístěných v punské zátoce, z nichž 12 žije výhradně z turistického ruchu“. Jiné údaje uvádějí, že dnes je Urů asi 3800 (1999), tedy včetně těch žijících již na pevnině. Tento údaj by byl v souladu se sdělením kapitána lodi Jacoba, neboť dnešní rodiny jsou nepočetné, většinou s jedním nebo dvěma dětmi. Zatímco starší literatura uvádí, že dívky se mohou vdávat již ve dvanácti a chlapci ženit v patnácti letech, dnes jsou rodiny zakládány většinou po dovršení 18 let. Urka María mi to potvrdila. Její maminka se ještě vdávala ve dvanácti letech, ale dnes se to bere jako nepřípustné. A na předčasný manželský svazek se špatně pohlíží.

V jiné starší literatuře se uvádí: „Urové jsou mírní, klidní, mlčenliví až zasmušilí, ponoření sami do sebe. Jsou na štíru s čistotou, nedbalí a lhostejní a nezajímají je problémy druhých“. Mnich Ludovico Bertonio publikoval v roce 1612 ve své knize Diccionario Aymara, že jsou stupidní, špinaví a primitivní. Pověst praví, že když Bůh vytvářel svět, chtěl nechat vzpomínku na primitivní chaos a stvořil Ury. Když jsem navštívil ostrovy v roce 1975. hodně z uvedeného ještě platilo. Jejich život mi připadal opravdu chaotický, sociální struktura se teprve vytvářela. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jimi následující rok, 1976, pozván na slavnostní akt založení prvního „Comunidad artesanal“ - společného družstva na výrobu uměleckých předmětů pro turisty a navštívil jsem první plovoucí školu zřízenou adventisty. Postavili ji v roce 1963 na Torani Pata na několika pontonech podložených prázdnými sudy. Pozoroval jsem ráno děti, přijíždějící z různých ostrovů na malých rákosových člunech. V roce 1979 chodilo do této školy, která poskytovala základní vzdělání, asi 60 žáků, převážně chlapců. Hlavním cílem výuky bylo a je odstranění původně skoro stoprocentního analfabetismu a připravení některých nadaných žáků do školy druhého stupně. Ta je bohužel pouze na pevnině a ne každý si ji může dovolit. Přesto jsou již první „vlaštovky“ mezi Ury. Někteří z nich již dosáhli druhého stupně vzdělání a úspěšně studují na universitách.

Zcela výjimečný je profesor Rogelio Tique Mamani. V roce 2004 mu bylo něco přes šedesát let a vyučoval na univerzitě v Punu základy administrativy a účetnictví. Byl jmenován děkanem kolegia veřejných účetních v městě Punu a dokonce pracoval po dvě volební období jako radní. Rogelio mě vyprávěl anekdotu, jak při slavnostní ceremonii po jeho přijetí na vysokou školu se ptali všech nových žáků, odkud pocházejí. Všichni uváděli města: Cuzco, Arequipa, Tacna, Moquegua a další. Pak se zeptali jeho: „A ty, kamaráde, odkud pocházíš?“ Odpověděl poněkud váhavě, s pocitem studu: „Jsem z ostrova Urů“. Všichni věděli, kde to je, ale zdvořile se zeptali: „A kde žijí Urové?“ Stejně zdvořile odpověděl: „Velmi blízko města Puna, několik kilometrů daleko přímo na jezeře.“ Protože pochopili, že je mu to poněkud trapné, začali mu říkat „kamarád z Urugvaye“. Dnes mají Urové na plovoucích ostrovech z rákosu více základních škol. Jsou poměrně dobře vybaveny učebními pomůckami a instruktory. Školní docházka je povinná, i když ne vždy je možné účast žáků ve škole zajistit, neboť to mnohdy záleží nejen na žácích, ale i na vůli rodičů.

Dnešní život Urů se díky intenzivnímu rozvoji turismu hodně změnil. Nejen život, ale i myšlení, zvyky a díky výuce ve školách i kultura projevu, oblékání a především čistota. Před pedesáti lety bylo někdy velmi obtížné je vyfotit nebo nafilmovat. Báli se, že fotoaparát jim ukradne duši. Dnes se přímo dožadují focení a někdy požadují za tuto službu i odměnu. Je to pokrok v jejich myšlení. Díky tomu se formuje postupně i jejich sociální struktura. Neexistují zatím podrobné studie, ale již dnes je lze rozdělit do tří skupin. Do první je možno zařadit ty, kteří podnikají a mají ekonomické zdroje. Mezi ně patří kapitán lodi, můj přítel, Jacobo, který spolu s dalšími podílníky provozuje bárku pro turisty. Do druhé skupiny patří rybáři, lovící s dobrým technickým vybavením a mající většinou odborné vzdělání. Třetí skupinu tvoří ti ostatní, bojující o přežití drobným rybolovem, výměnným obchodem a prodejem svých atraktivních výrobků turistům.

Urové dnes tvoří etnickou skupinu uznávanou státem podle zákona. Regionální vláda v Punu vybírá a jmenuje zástupce, který má povinnost, starat se o lidi, žijící na plovoucích ostrovech. Urové žijící na pevnině pak podléhají obci Uros-Chulluni, která je na břehu jezera vedle železnice vedoucí z Puna do Arequipy. Urové stále ještě praktikují hlavně výměnný obchod. Ulovené čerstvé či sušené ryby, ptáky, divoké husy, vajíčka divoce žijících ptáků, nebo rybí maso, upravené na horkých kamenech, vyměňují za jiné potřebné produkty, buď na pevnině, nebo na ostrovech Taquile a Amantaní. Protože se svými produkty musí být na tržištích brzy ráno, vydávají se na pevninu či ostrovy v noci a mnohdy v nepohodě. Pokud v zimním období je při pobřeží ledová pokrývka, přístavy u menších pobřežních osad jsou mimo provoz a Urové musejí poslední část cesty projít ledovou vodou. Nejlepší příležitostí ke směně produktů jsou však trhy o svátcích v Punu, Ilave, Acoře, Capachice, Ichu a dalších městech či osadách. Výměnou za své úlovky dostávají brambory, sušené brambory čili „čuňo“, fazole, obilniny, kukuřici. V provinčním městě Punu produkty prodávají i za hotové peníze, buď sami, nebo pomocí prostředníků, aby nemuseli platit za povolení k prodeji. Za utržené peníze pak kupují hlavně oblečení a potřeby pro domácnost, rýži, nudle, zápalky, mouku, svíčky, benzín a potřeby pro výrobu uměleckých předmětů pro turisty. Mezi tyto předměty patří zejména různé ručně vyšívané tapiserie, ubrusy, lodičky z rákosu podobné těm opravdovým, preparovaní ptáci, drobné, ručně vyrobené ozdoby z vlny, bižuterie z přírodních materiálů a kamenů, či keramika z Pucary. Preparování ptáků se naučili teprve před několika lety a je to docela výnosné odvětví. Právě díky tomu se můžete setkat na několika místech s muzeem jezerního ptactva. Jedno takové jsem navštívil vedle přístavu v Punu. Nejvíce mne ovšem překvapilo, že je navštěvují houfně Peruánci, zatímco zůstává stranou zájmu zahraničních turistů.

Výroba velkých člunů z rákosu pro rybolov nebo jako atrakce pro turisty je velmi náročná a trvá i několik měsíců. Umění výroby lodí je velmi složité a dědí se z generace na generaci. Právě s pomocí urských odborníků postavil Thor Heyerdahl balsovou loď, s níž jako první v novodobé historii přeplul Tichý oceán. Při výstavbě balsového voru Kantuta s nimi spolupracoval i náš významný cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš.

Plavba motorovou lodí, nebo na člunu z rákosu, jsou exotickým zážitkem. Svým robustním zjevem jsou exotičtí i průvodci. Mnozí mě překvapili úrovní svých znalostí, nejen o životě, tradicích a legendách lidu žijícího na plovoucích ostrovech, ale i o jezeru Titicaca, o historii Peru, a měli i základní vědomosti o světě. Není výjimkou, že někteří z nich mluví dobře anglicky, případně dalším světovým jazykem, neboť v zájmu rozvoje turismu byli vysláni na stáž do různých jazykových oblastí v zahraničí. Kapitán lodi Jacobo mi vysvětlil, že na některých ostrovech se mluví kečujsky, na jiných ajmarsky. Zatímco kečujští Urové jsou prý přátelští a vždy vám otevřou své srdce a dveře domova, ajmarští Urové jsou podezřívaví. Ptají se vás nejprve, proč jste přišli a co po nich chcete. Sám jsem se o tom mohl nejlépe přesvědčit, když kečujská rodina kapitána Jacoba, u níž jsem byl při příležitosti návštěvy ostrova Torani Pata hostem, mi poskytla pohostinství jejich domova (viz Média, Kuriózní nabídka na manželství na zkoušku, 2024-10,17).

Na Torani Pata vybudovali Urové dvanáct metrů vysokou rozhlednu, ze které je možné přehlédnout více ostrovů a je lákadlem zejména pro filmaře a fotografy. Celkově lze říci, že turismus posledních let hodně změnil jejich život a nežijí již v takové absolutní chudobě, s jakou jsem se zde setkal před padesáti lety. Jejich základní potravou jsou ryby, zejména carachi, suche, mauri, ispi, trucha (pstruh), pejerrey. Velké oblibě se těší jezerní žáby. Jídelníček si zpestřují lovem ptáků, zejména loví kachny, divoké husy, potápky, racky, dále chocas (čokas), tiquichos, panas, mijis a garzas (volavky). Švagr kapitána Jacoba mi nabídl jako součást pohoštění uvařenou volavku, ale raději jsem odolal. Velké oblibě se těší kořeny a lodyhy rákosu, mající chuť ananasu. Ty jsem s chutí sám vyzkoušel. Prý jsou bohaté na jod, proteiny a vitamíny. Díky této zcela přirozené zdravé výživě se Urové dožívají vysokého věku. Přes velmi drsné životní podmínky je dětská úmrtnost minimální, jsou zdraví a silní po celý život.

Není výjimkou, že i ve věku kolem sta let jsou ještě aktivní. Sám jsem se bavil s Urkou, která měla 95 let a nabízela mi ke koupi umělecké předměty a keramiku. Na moji otázku, proč ještě musí pracovat a kdo se o ni postará, až nebude moci, mi bylo řečeno, že nemají sociální zabezpečení a musí se o sebe starat sami, s pomocí rodiny a urské komunity. Tvrdé životní podmínky, vedoucí ke zdravé přirozené stravě a k otužování již od narození, jsou zde opravdu asi příčinou dlouhověkosti. Dnes je již na každém plovoucím ostrově alespoň příruční lékárnička a dokonce na Torani Pata stanice první pomoci. Většinou jsou však dosud odkázáni v případě nemoci hlavně na léčení šamany a léčiteli.

Během dne jsou na plovoucích ostrovech převážně jen ženy a malé děti. Ženy se věnují umělecké textilní výrobě, splétání košů z rákosu, či vyšívání a malování tapiserií. Někteří muži se věnují preparování a vycpávání ptactva, nebo výrobě lodí z rákosu, buď přímo na plovoucím ostrově, nebo těch větších na pevnině. Většina jich je přes den na pevnině, kde se věnují různým výdělečným činnostem, službám či obchodu. Jiní zase loví ryby nebo ptáky na jezeře, nebo pracují jako průvodci turistů.

Původní jazyk Urů Puquina se dnes již nepoužívá. Patriarcha Manuel Inti se k tomuto jazyku vyjádřil následovně: „Nemluvíme jazykem lidských bytostí, protože oni nás nechápou. Jsme lidé z jezera“. Dnes mluví většina z nich jazykem ajmara s velmi pomalým rytmem. Někteří Urové, díky kontaktu s pevninou, se naučili i kečujsky a na některých plovoucích ostrovech se mluví tímto jazykem. Díky vlivu a snaze adventistů, naučili se mnozí mluvit i španělsky. Jejich děti se dnes učí tento jazyk na základní škole

Urové, žijící po staletí v souladu s přírodou, kterou nikdy nedrancovali a využívali ji pouze jako prostředek k zachování velmi primitivního života, se nyní musí podřídit zákonům. Někteří to chápou, protože je třeba zachovat původní ráz jezera s jeho bohatou faunou a florou, s jeho šedesáti druhy ptáků, čtrnácti druhy ryb a osmnácti druhy žab, z nichž zejména „rana gigante“ váží někdy až tři kilogramy a je místní raritou. Jiní stále považují jezero za svoje odvěké vlastnictví, které mohou kdykoliv dle potřeby využívat.

V roce 2004 vícekrát vyšli Urové do ulic Puna s požadavkem zachování jejich odvěkého práva k neomezenému lovu ryb a ptactva a nekontrolovanému využívání totory. Během protestů dokonce vyhrožovali, že převezmou vládu nad jezerem a zabrání turistům v návštěvách ostrovů. Chtějí se tak domoci svých problematických tradičních práv. Jedním z neblahých důsledků řízeného hospodářství je skutečnost, že vláda povolila výsadbu jiných druhů užitkových ryb a rybolov i profesionálním organizacím. V prvním případě dochází ke střetu nově vysazených ryb s původními, což ve svém důsledku může vést k zániku původních endemických druhů. Povolením rybolovu i profesionálním dobře technicky vybaveným organizacím se výrazně snížila cena ulovených ryb, což Ury ekonomicky postihuje.

Literatura:

Horský, O.: (2010): Bájné jezero Ttitcaca, Nová Forma, s.r.o., 2010, ISBN 978-80-87313-50-3

Horský, O.: (2014): Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?, Nová Forma, s.r.o., 2014, ISBN 978-80-7453-455-3.