Článek
Když jsme si jako děti vymysleli nějakou zábavu, účel byl zcela jednoznačný. Zkrátili jsme si čas a také se u toho zasmáli. Ti starší si to snad ještě pamatují. Dnešní kolektivní zábavy asi přestaly existovat, snad jen ještě ve školách se o nich lze doslechnout. Jistě si kluci někdy zahrají fotbal a děvčata třeba házenou. A tímto se dostáváme k jádru pudla. Je například dnešní kolektivní sport ještě vůbec zábavou? Můžeme si vzít jako obraz kopanou, nebo třeba hokej.
Když se kdysi začali hráči na ledě prát, zasáhl rozhodčí a snažil se to ukončit. V dnešní době stojí a kouká. Diváci to tak chtějí, diváci to tak mají rádi, proč jim tedy rušit takovou podívanou, že ano. Proč nejdou raději na zápas ve volném stylu, nebo prostě box, je již jiná otázka.
Ano, možná by bylo dobré mít nějakou definici, co je přesně zábava a kde končí její hranice. Ovšem to určit tak snadno nelze. Pokud tedy vůbec. A tak se při kolektivní zábavě hráči servou jako psi. Stačí se podívat na záznamy z nižších ligových zápasů fotbalových soutěží. Většinou na vesnických hřištích se tam dospělí poperou. Proč?
Inu, důvody jsou stejné jako v hokeji, nelíbí se jim to či ono, neb se jim nepozdává způsob hry soupeře a už se to mele. U kopané na vesnici se zhusta přidají i diváci a večer mají o čem v hospodě u piva vyprávět.
Pro děti a mládež je to opravdu skvělý příklad.
Zábavy má být hra, má být veselá a rozhodně do ní nepatří žádné násilí. Ne, tím vůbec nenarážím na dnešní počítačové hry, kde je počet zabitých jakýmsi ukazatelem „umění“ hráče. Budiž, je to jen simulace a počítač. Zde se je jen nutno zamyslet, zda se náruživost v ničení a zabíjení nepřenese do běžného života.
Hlavně rodiče a škola by měly vychovávat k zábavě vkusné a nenásilné. Nejlépe takové, která umí i vzdělávat, ale oddychová je také pevnou součástí života. Bavme se, protože je nám to dáno. Ale dělejme to v mezích normy a slušnosti. Soupeř je také člověk. A my přece také. A je jedno, zda jsme hráči, nebo momentálně jako diváci.
