Článek
To tak jednou vyjíždím s plným vozíkem na místo, kde si přendávám věci do tašky. Nespěchám. Vždy pracuji pomalu a věci pečlivě skládám do batohu. A při tom pozoruji cvrkot. Paní pokladní, kterým tu práci vůbec nezávidím, kolem vartujícího „šerloka“, tedy detektiva, či ochranku, nebo také hlídače. Vyberte si vhodný výraz sami. Pořád je na co koukat.
Jednou také někomu upadl na zem nějaký kus papíru. Snad účtenka, nebo kapesníček. Byla jsem dost daleko, abych to rozeznala přesněji. Ono to ovšem není důležité. Důležité je něco jiného. Kolem prošla prodavačka z onoho obchodu. Papírek na zemi musela vidět, ale obešla ho uctivým obloukem. Možná se jen bála, že ji to pokouše. Nebudeme jí sahat do svědomí. Jde o to, že ho prostě nechala ležet na zemi. Přece tu mají uklízečku, no ne?
Po nějaké chvíli šla další, starší žena, jistě se blížila důchodovému věku, nebo snad v něm již dokonce byla. I ona uviděla odpad na zemi a já čekala, jak zareaguje. Udělala přesně to, co jsem tak trochu předpokládala. Pro papírek se sehnula a odnesla jej někam, kam jsem již neviděla.
Jistě se ptáte, co tím básník chtěl říci. Nevím, zda to mám vysvětlovat. Možná bych nyní mohla napsat větu, moudrému napověz a tak dále. Nechci tu mini příhodu nikterak dále rozebírat. Stejně mi i tak bude jistě spíláno, že jsem zaujatá proti mladým. Věřte mi, že nejsem. Vcelku s nimi vycházím. Já bych to spíše viděla na otázku, proč se jedna žena může, sehnou t a udělat takovou drobnost jako vzít něco ze země a s tou druhou nepořádek na zemi ani nehne. Zamysleme se nad tím. Možná nám to něco přinese.
