Článek
Tak jsme po dlouhém putování dorazili do horského mini hotelu. Všude kolem bylo ještě dost sněhu, který však již postupně tál a podle předpovědi to mělo pokračovat. Z okna jsme měli výhled na malé náměstíčko, poměrně malebné. Viděli jsme na kostel, iglú, ale také na sněhuláka, kterého tam někdo postavil. Asi místní děti.
Druhý den opět sněhu ubylo. Ale sněhulák stál a nevypadalo to, že by se chtěl odebrat do věčných lovišť. Pomyslel jsem si, že bude zajímavé ho pozorovat, jak dlouho vydrží. Leč, nebylo mi toho dopřáno.
Třetí den šla kolem paní s dvěma dětmi. Klasicky oči upřené do mobilu a děti v podstatě bez dozoru. Nu, a co je nenapadlo než se na sněhuláka vrhnout, zbořit a rozkopat. Vím, nic zvláštního, jsou to děti. Mne však zajímá proč?
Ačkoli se to zdá skoro neuvěřitelné, matka zvedla oči od mobilu a své ratolesti chvíli pozorovala, než opět zmizela ve virtuálním světě, který by pro ni zajímavější než vlastní potomci. Podivné je to, že jim nic neřekla. Jistěže jsem to nemohl slyšet na tu dálku, ale vzhledem k tomu, že děti zvesela pokračovaly v ničení sněhuláka, evidentně jim v tom nikdo nebránil.
Kde se to v nich bere, taková chuť k tomu zničit něco, co jiný postavil? Asi to nestavěly ony, protože by to pak asi neničily. I když i to je možné. Ale nepravděpodobné.
Apeluji na rodiče, i když vím, že zbytečně, nechejte mobil v kapse a věnujte se dětem. Učte je úctě ke všemu a nenechávejte je ničit cokoli, třeba jen obyčejného sněhuláka. Možná bude pak svět zase o něco lepší, i když v to už vůbec nedoufám. Ale tohle všechno násilí se formuje už v dětském věku. Pokusme se to zastavit.
