Článek
Nikdy jsem neměl rád třenice mezi mladými a důchodci, ale také jsem jich nikdy aktivně nezúčastnil. Věděl jsem, že stejně nemám šanci a že mi tak ještě maximálně dají ti mladí jenom „přes hubu“. Přesto mne zaujala rozprava dvou babiček ve frontě u kasy v jednom z marketů. Obě shodně tvrdily, že už neví, kdy nakupovat, aby nebyla u pokladny fronta školáků. Musel jsem se pousmát, protože bylo nějak kolem desáté dopoledne, takže to přece bylo jasné. Vždyť tu mladých bylo jen pár, něco kolem padesáti. Nevím, proč nebyli ve škole. Asi přestávka. Neptal jsem se.
Pak jsem si řekl, že to budu sledovat. Povinnosti mne nutí nakupovat v různou denní hodinu, tak budu koukat kolem. Nakonec se to vyvinulo hodně zajímavě. Už po sedmé hodině se mládež začala objevovat a kolem půl osmé už bývají fronty. Oni pak nejdou do školy, ale srocují se u pokladen, kde debatují, pojídají, co si koupili a teprve před osmou hodinou se to drobátko vylidní. V devět jsou tu však zase. Asi ne ti stejní, ale jiní, situace opět stejná. U pokladen hloučky, zase fronta, ovšem o hodně menší.
V deset bývá asi velká přestávka, protože zde bývá přelidněno, což jsem já jako stařík nad hrobem nechápal. My jsme po dobu vyučování nesměli školu vůbec opustit, protože za nás nesli odpovědnost učitelé. Nevím, jak je to nyní, ale bylo mi potvrzeno, že je to běžné zajít si o přestávce pro svačinu. Rodiče asi nemají čas jim něco nachystat. Ale to není naše věc.
My se vracíme do marketu v jiný den v poledne. Situace zase stejná. Už ji nebudu popisovat. V jednu hodinu totéž, ve dvě také. Ve tři je to stále stejné, ve čtyři už o hodně slabší. Dále nemohu soudit, protože tou dobou jsem tam nikdy nebyl.
A oč vlastně jde? O souboj o místo u pokladny, který vždy vyhrají pochopitelně, ti mladší? Ani tak moc ne. Jejich nákupy většinou probíhají rychle, jsou malé a těch deset nebo dvacet lidí před vámi, hm, to se dá přece vydržet. Co je horší, je to jejich srocování kolem pokladen a vy pak s vozíkem neprojedete. Řeči kolem toho, že si důchodci mají chodit nakupovat, když tu není mládež školou povinná zde jaksi nemohou platit, protože tato je zde vlastně pořád. Školy dnes mají jiné zákony. Za nás byl v každé takový minibufet pro ty, na které rodiče neměli čas. Budova byla uzamčena, a pokud jste chtěli někam jít, mohli jste, jen když vás čekal rodič. Tehdy vám školník odemkl.
Jiná doba, jiný mrav. Nemám, samozřejmě, nic proti mládeži, chápu, že dnes se po škole nechodí sednout na lavičky v parku, ale pokecat si k pokladnám marketů. To je věc každého dle jeho vkusu. Mne by jen zajímalo, co na to škola? Kdo nese za ty děti v tomto čase zodpovědnost. Co kdyby se něco stalo?
Přeji všem nerušené nákupy nikým a ničím a také hezké dny.
