Článek
Zatímco Evropa plánuje, diskutuje a ladí regulace – a Spojené státy se pohybují v cyklech politických obratů – Čína systematicky investuje, staví a přetváří globální energetickou i průmyslovou infrastrukturu. Výsledkem je, že nás v klíčových oblastech 21. století předbíhá: v obnovitelných zdrojích, elektromobilitě, výrobních kapacitách i v rychlosti, s jakou dokáže své strategické cíle proměnit v realitu.
To neznamená, že by Čína byla „zeleným premiantem“. Je stále největším producentem CO₂ na světě. Zároveň je ale dnes největším investorem do dekarbonizace planety. Tento paradox je klíčem k pochopení současného globálního posunu sil.
Čínský přístup ke klimatické a energetické politice je zásadně pragmatický. Klimatická transformace zde není primárně morálním apelem, ale strategickým projektem státu – propojeným s energetickou bezpečností, průmyslovou dominancí a geopolitickým vlivem.
Čína dnes:
- provozuje největší solární a větrné kapacity na světě,
- vyrábí většinu světových solárních panelů, baterií a klíčových komponent pro elektromobilitu,
- masivně investuje do zeleného vodíku, amoniaku a syntetických paliv,
- buduje ultra-vysokonapěťové přenosové sítě, které Evropa zatím pouze plánuje,
- propojuje obnovitelné zdroje se skladováním energie a digitálním řízením sítí.
Zatímco v Evropě se stále vede spor, zda je realistické přestat prodávat spalovací auta od roku 2035, Čína už dnes ovládá celý dodavatelský řetězec elektromobility – od těžby surovin přes výrobu baterií až po masový export hotových vozů.
Poušť Gobi - největší solární elektrárna
Klimatické cíle Číny: pomalejší, ale podložené realitou
Čína otevřeně přiznává, že její emise ještě porostou. Její cíle jsou:
- vrchol emisí CO₂ před rokem 2030,
- uhlíková neutralita do roku 2060.
Na papíře jsou tyto cíle méně ambiciózní než evropské. Rozdíl je ale v tom, že Čína už dnes staví infrastrukturu, která tyto cíle umožní splnit. Nečeká na ideální technologii ani na úplnou společenskou shodu. Investuje v měřítku, které nemá ve světě obdoby.
Zelená transformace je v Číně propojena s industrializací, zaměstnaností a exportní strategií. Nejde o náklad, ale o motor růstu.
Evropská unie: ambiciózní cíle, roztříštěná realita
Evropská unie si stanovila:
- uhlíkovou neutralitu do roku 2050,
- zákaz prodeje nových spalovacích aut od roku 2035,
- rozsáhlý balík regulací v rámci Green Dealu.
Problémem není nedostatek cílů, ale nedostatek kapacity je uskutečnit. Evropa:
- ztrácí průmyslovou výrobu v oblasti baterií a solárních panelů,
- je závislá na dovozu klíčových technologií – často právě z Číny,
- naráží na odpor členských států, regionů i voličů,
- podceňuje rychlost, s jakou se mění globální trh.
Dekarbonizace dopravy se v Evropě často redukuje na zákaz a regulaci, zatímco Čína ji pojímá jako průmyslovou příležitost.
Spojené státy: návrat investic, ale nejistý směr
USA se sice díky Inflation Reduction Act vrátily k masivním investicím do zelených technologií, ale jejich slabinou zůstává:
- politická nestabilita mezi administrativami,
- závislost strategie na volebních cyklech,
- menší schopnost centrální koordinace než v Číně.
Amerika investuje, Evropa reguluje – Čína dělá obojí zároveň.
Čínský přístup ke klimatické politice není veden idealismem, ale státní strategií. Dekarbonizace zde není samostatným environmentálním projektem, nýbrž součástí širšího cíle: zajistit energetickou bezpečnost, technologickou soběstačnost a globální ekonomický vliv. Právě proto dnes Čína staví největší solární a větrné kapacity na světě, masivně investuje do akumulace energie, rozvíjí zelený vodík, amoniak i syntetická paliva a propojuje tyto zdroje s chytrými sítěmi řízenými daty a umělou inteligencí.
Zatímco v Evropě se stále vedou spory o povolovací procesy, Čína přetváří celé regiony do nových energetických uzlů.
Paradoxem zůstává, že Čína je zároveň největším světovým producentem emisí. Tento rozpor ale nelze číst jako důkaz pokrytectví, spíše jako důkaz měřítka. Čínská ekonomika je obrovská, průmyslová a energeticky náročná. Přesto si země stanovila konkrétní cíle: dosáhnout vrcholu emisí před rokem 2030 a uhlíkové neutrality do roku 2060. Na papíře jsou tyto závazky méně ambiciózní než evropské, rozdíl je však v tom, že Čína už dnes buduje infrastrukturu, která jejich naplnění činí realistickým scénářem, nikoli politickým přáním.
Evropská unie se naopak profiluje jako globální normotvůrce. Její cíle jsou odvážné: klimatická neutralita do roku 2050, zákaz prodeje nových spalovacích motorů od roku 2035, rozsáhlá regulace průmyslu, dopravy i energetiky. Problémem není nedostatek ambicí, ale propast mezi strategií a schopností ji realizovat. Evropa ztrácí výrobní kapacity v oblasti solárních panelů, baterií i klíčových komponent elektromobility, stává se závislou na dovozu technologií a zároveň čelí rostoucímu politickému odporu proti nákladům transformace. Dekarbonizace je zde často vnímána jako omezení, nikoli jako průmyslová příležitost.
Výsledkem je svět, který se energeticky i technologicky přetváří rychleji, než jsou evropské instituce schopny reagovat.
V příštích dekádách budou skutečnými hráči především Čína a Indie – státy s demografickou vahou, průmyslovou kapacitou a schopností spojit ekonomický růst s tvrdou státní strategií – a Spojené státy, které si i přes vnitřní rozpory udrží technologickou a vojenskou převahu, ale stále více se soustředí na vlastní suverenitu a vnitřní stabilitu. Amerika může zůstat silná, ale její role globálního architekta se bude podobat osudu někdejší Británie: vlivná, respektovaná, avšak už ne určující směr světa.
Evropská unie v tomto uspořádání riskuje, že zůstane spíše nepovedeným byrokratickým projektem než mocností. Projektem hodnot, pravidel a procesů, nikoli silou, která by dokázala prosadit své zájmy v tvrdé globální konkurenci.
Anketa
Zdroje:
https://news.cgtn.com/news/2025-11-07/China-s-green-energy-revolution-Powering-the-future-of-the-world-1I6Ds13v5vj/p.html
https://news.cgtn.com/news/2025-12-16/China-s-innovation-links-unstable-energy-to-stable-green-fuel-output-1J9NluqO4FO/p.html
https://czech.cgtn.com/2025/10/31/ARTI1761595293911673
