Holubi ve městech se nemohou nakazit ptačí chřipkou?

Vztah mezi moderním člověkem a městským holubem je definován hlubokým informačním šumem. Ačkoliv s nimi sdílíme stejný životní prostor po staletí, naše vnímání těchto ptáků se v posledních dekádách smrsklo na hygienickou fobii, která často postrádá reálný vědecký základ. Tento rozpor mezi tím, co o holubech víme z laboratoří vytváří fascinující, ale pro zvířata nespravedlivý paradox.

Hlavním pilířem odporu vůči holubům je strach o veřejné zdraví. Představa holuba jako rezervoáru nebezpečných chorob je v naší kultuře natolik zakořeněná, že fakta ustupují stranou. Typickým příkladem je mýtus o ptačí chřipce. Zatímco veřejnost při každé zprávě o nákaze v drůbežárnách s obavami vzhlíží k městským římsám, odborné studie – včetně těch od amerického ministerstva zemědělství (USDA) či evropských veterinárních institutů – mluví jasně: holubi jsou vůči viru vysoce odolní a v přirozeném prostředí jej prakticky nepřenášejí.

Přesto se tato informace do veřejného povědomí nepropisuje. Je totiž kognitivně snazší udržovat obraz nepřítele než revidovat zažité vzorce chování. Holub se tak stává projekčním plátnem pro naše úzkosti z čistoty a potřebu stoprocentní kontroly nad sterilním městským prostorem.

Ironie celého sporu spočívá v historii. Městský holub není invazivním druhem, který vtrhl do našich měst z divočiny. Je to přímý potomek zdivočelých holubů domácích, které lidé po tisíciletí šlechtili pro maso, hnojivo a komunikační služby. Jakmile technický pokrok jejich roli eliminoval, jednoduše jsme je „propustili ze služeb“.

Dnešní populace na náměstích jsou de facto bezprizorní domácí zvířata, která pouze využívají vertikální architekturu měst jako náhradu za své původní skalní biotopy. Jejich přítomnost není chybou přírody, ale přímým důsledkem lidské selekce. Současná štítivost je tak v podstatě popřením zodpovědnosti za druh, který jsme si sami k obrazu svému vytvořili.

Riziko plynoucí z holubů není v tom, že kolem nás proletí, ale v tom, když necháme jejich trus akumulovat v blízkosti oken nebo ho uklízíme „nasucho“ bez respirátoru. Skutečnou hrozbu totiž nepředstavuje ptačí chřipka, ale mikroorganismy vázané na exkrementy a hnízdní materiál. Pokud dostaneme holuby do městem nebo spolky řízených městských holubníků, získáme tak prostor pro jejich fyzickou redukci počtu odběrem vajec, veterinární dohled a omezí se i hnízdění na divoko ve výklencích budov.

Místo racionálního managementu, jako jsou městské holubníky umožňující kontrolu stavu a regulaci populace výměnou vajec za podkladky, se často uchylujeme k represivním krokům (likvidace plynováním). Ty jsou poháněny právě onou nevědomostí, která holuba vykresluje jako univerzálního přenašeče čehokoliv.

Pokud chceme jako společnost fungovat racionálně, musíme oddělit emoce od biologické reality. Holub v městském prostředí nepředstavuje zdravotní riziko o nic větší než běžný kontakt s plochami v hromadné dopravě. Přiznat jim status souseda, který je sice problematický z hlediska údržby budov, by bylo známkou intelektuální dospělosti.

V západních zemích převážil hodnotový přístup k živému tvorovi jehož vlastnosti se učí děti poznávat skrze školní holubníky. O to větší paradox v našem přístupu je fakt, že řada poštovních holubů dosáhla i na vojenská vyznamenání v roli kurýrů důležitých zpráv z okupované Francie během II. Světové války.

Aktuálně běží na různých místech České republiky řada petic, které volají po změně systému a přispět svým podpisem můžete i Vy.

Zdroje:

https://www.petice.com/holubi_nejsou_odpad_zastavme_jejich_likvidaci_na_praze_9

https://www.petice.com/petice_za_humanni_redukci_holubi_populace_v_nymburce

https://donio.cz/pudni-holubnik-pro-regulaci-mestskych-holubu

https://www.gdanimalhealth.com/en/Disease-control/Animal-diseases/Avian-Influenza

https://medium.seznam.cz/clanek/p-e-t-r-a-postovni-holubi-ve-skolach-projekty-vyuka-fyzika-211918

https://www.cdc.gov/bird-flu/situation-summary/wildbirds.html

https://www.svscr.cz/ptaci-chripka/

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/16863079/