Za spatření mořské krávy jsou lidé ochotni obětovat i život

Egyptská Marsa Alam je rájem turistů, zvláště pak potápěčů, ale v posledních letech se stává spíše arénou bizarních kousků turistů ochotných zemřít pro fotku a exotický zážitek. O tom, proč už není Rudé moře jako dřív, proč se nám ztrácí celé korálové útesy a s nimi i jejich obyvatelé před očima, jsem psala v článku Skutečná cesta do pravěku začíná pod hladinou: měníme oceány ve svět, který tu nebyl miliony let. Tento článek je věnován extrémním podmínkám, které mají opravdu obrovský vliv na korálové útesy v Egyptě. A do těchto extrémních podmínek, které tu ještě nikdy nebyly, se pravidelně vydávají na své objevy desetitisíce turistů.

Nedávno médii otřásla zpráva o německém turistovi, kterého během hadí show uštkla kobra. Je to tragické, ale zároveň to odkrývá krutou pravdu o turistickém průmyslu. Zatímco v Thajsku je běžnou (byť barbarskou) praxí hadům vytrhávat zuby nebo odstraňovat jedové žlázy, aby se turisté mohli bezpečně fotit. V Egyptě je to očividně jinak. Hadí centra jsou v Thajsku skoro na každém rohu, ale čím dál více cestovatelů si uvědomuje, že jde o pouhé týrání pro jejich zábavu, a tak se jim obloukem vyhýbají, stejně tak já. V Egyptě ale - je všechno jinak. Být uvědomělým turistou není vůbec jednoduché, pohladit si malé lvíče, vypustit malou mořskou želvu do moře, vyfotit se na Zanzibaru s opičkou na pláži… to jsou všechno velice kruté příběhy, které na první pohled nemáme šanci odhalit, a tím, že se kolem nás všichni usmívají, nás vlastně uklidňují, že je vše v pořádku, ale není. Co je ale ještě horší, že ani svět pod hladinou, už není v normálu a rychle se ztrácí doslova před očima.

Pro někoho symbol nekonečného klidu, pro jiné magnet, za kterým jsou ochotni jít až za hranici vlastního přežití. Je fascinující a zároveň děsivé sledovat, jak lidé pro prchavý okamžik a jednu fotku dokážou úplně ignorovat pud sebezáchovy. V honbě za zážitkem plavou daleko za bójky, do vln a silných proudů, kde se situace může vteřinu od vteřiny změnit v tragédii.

Mrazivým mementem zůstává incident z konce prosince 2024 v Marsa Alam. Dvojice italských turistů tehdy překonala bezpečnou zónu u hotelu Sataya Resort, aby se v hluboké vodě dostala blíže k delfínům. Namísto vysněného setkání však přišel brutální útok žraloka, který stál život osmačtyřicetiletého diplomata a jeho společníka vážně zranil. Tato událost na několik dní uzavřela pobřeží a znovu otevřela debatu o fatálních následcích plavání v místech, kde se přirozeně vyskytují velcí predátoři, jako je žralok tygří či dlouhoploutvý.

Osobní zkušenost mi však ukázala, že ani taková varování nestačí. Sama jsem na otevřeném moři za vymezenou zónou, v plné polní (vybavena oranžovou bójkou, bojovým nožem a píšťalkou) narazila na německou turistku (důchodkyni), která bez ploutví, jen v botách do vody, více se topící než plavoucí, upnula na mě z posledních sil svou prosbu o pomoc. Pomáhala jsem jí, jak jen to šlo, ale brzy jsem cítila, že vyčerpáním „melu z posledního“ i já, a to jsem měla u sebe nafukovací bójku.

V tu chvíli jsem věděla, že dnes dugonga neuvidím. „Zítra je také den,“ řekla jsem si a oznámila vyčerpané ženě, že už prostě nemůžu a musím se vrátit zpět i s ní. To, co mi odpověděla poté, co na mně několik minut visela a lapala po dechu, mi vyrazilo dech:

„Ale já ho chci vidět. Musím zkusit plavat dál… děkuji za pomoc.“

Bez ploutví, bez sil, jen s tou fixní ideou. Tenhle nesmyslný risk je v Marsa Alam vidět denně. Lidé, kteří by v Evropě neriskovali ani přejít silnici mimo přechod, na dovolené ztrácí veškeré zábrany. Pro paní nakonec dojel člun z našeho hotelového rezortu.

Hned druhý den po mé zkušenosti mi čeští turisté z našeho hotelu vyprávěli o dalším vrcholu nezodpovědnosti: německý turista na výletě u korálových útesů na volném moři skočil do vody se šnorchlem a maskou bez ploutví, ale aniž by komukoli řekl, že neumí plavat. Z pohledu posádky bylo vše v pořádku, pán se vynořoval a zanořoval a mával jim. Říkali si tedy, že je spokojený a plní se mu právě jeho životní sen pozorováním života v Rudém moři. Po chvíli jim bylo ale divné, že stále používá tutéž divnou techniku vynořování a zanořování a očividně má problémy s maskou, nebo šnorchlem. Když jim došlo, že se topí, vytáhli ho z vody a pán jim poděkoval, že umí jen šlapat vodu, ne plavat a šlapat vodu v rybníce je mnohem jednodušší. Přitom pro neplavce mají na každé lodi vesty do vody!

Autorka fotografií u tohoto článku se s námi podělila o další kuriozitu ze svých návštěv Egypta, na kterou máte možnost reagovat v anketě.

Ano, i žraloka velrybího můžete s notnou dávkou štěstí spatřit v Egyptě. Tento nádherný žralok, jak mi sdělil hlavní potápěč našeho rezortu, byl u našeho hotelu naposledy před 3 měsíci. Vidět ho je opravdu vzácnost, spíše se to zdaří při výpravách na otevřené moře. Mít zkušenou posádku na člunu za krásami Rudého moře je věc, která může navždy ovlivnit Váš život, v dobrém i ve zlém.

Na člunu směřujícím k místu potápění si kapitán všiml obří hřbetní ploutve ve vodě. Rychle přidal pákou plyn a zahájil stíhání žraloka, krátce zakroužil nad místem a vykřikl: „Tak skoč, na co čekáš?“ V tu chvíli se čas láme na dvě poloviny. Na tu „před“ a na tu, která může navždy změnit vaši definici strachu. Je to klasické dilema moderního turismu: hranice mezi životním zážitkem a hazardem s vlastním životem.

Ale nebylo vidět ani žraloka ani ploutev. A co teď? Sami Egypťané se mezi sebou začali dohadovat, co to vlastně bylo za ploutev. Jeden byl přesvědčený, že šlo o žraloka velrybiho , druhý to spíše viděl na žraloka tygřího, neli některého z dalších velkých žraloků masožravců… ale sami by tam samozřejmě neskočili. Turisti jsou tu přeci proto, že chtějí všechno vidět, tak „šup šup, honem honem!“ Proč tam neskočí oni sami? Důvod není jen v profesní rutině. Je v hlubokém, instinktivním pragmatismu. Pro Egypťana je moře zdrojem obživy, ne hřištěm. Skočit do vody k neidentifikované ploutvi je pro ně zbytečný hazard. Oni už své viděli. Nemají potřebu si nic dokazovat.

Turista je však v jejich očích jiná kategorie. Je to klient, který si zaplatil za zážitek. Pokud chce skočit do nejasné situace, je to jeho svobodná vůle a součást „servisu“. Egypťan vás nebude zastavovat – ne proto, že by byl zlý, ale proto, že věří v osud.

Maktub – „je to napsáno“

Autorka fotografií, paní Monika Ágnes Nápravníková, se tehdy rozhodla neskočit. A možná právě proto máme to štěstí, že se v tomto článku s vámi můžeme podělit o její nádherné snímky z Rudého moře z roku 2026. 

Pro pochopení vlivu zvýšené koncentrace CO2 na naši planetu si můžete přečíst článek: Skutečná cesta do pravěku teprve začíná a my všichni máme lístek do první řady.

Autorka článku: Petra Fejtová, ředitelka spolku Planet Witness z.s. Fotografie zveřejněny se svolením autorky.