Skutečná cesta do pravěku začíná pod hladinou:měníme oceány ve svět, který tu nebyl miliony let.

Rudé moře dnes funguje jako uzavřený „papiňák“ planety. Má jen minimální výměnu vody s Indickým oceánem a vlivem extrémního výparu se v něm koncentruje nejen sůl, ale i teplo. Zatímco v otevřených oceánech je oteplování pozvolnější, zde se voda ohřívá bleskově. To vytváří smrtící synergii s oxidem uhličitým. Zatímco vlny veder zabíjejí korály viditelně a dramaticky skrze bělení – kdy korál v tepelném šoku vypudí své symbiotické řasy a doslova umře hlady – acidifikace (okyselování) funguje jako neviditelná koroze, která útočí na samotnou podstatu útesu.

CO2 v tomto scénáři vystupuje jako tichý zloděj materiálu. Koráli budují své skelety z aragonitu, specifické formy vápence, k jehož výrobě potřebují vysokou koncentraci uhličitanových iontů. Jenže zvýšené CO2 ve vodě tyto ionty chemicky blokuje. Výsledkem je, že i když korál přežije vražedné léto, jeho skelet se stává křehkým, porézním a roste mnohem pomaleji. Tato strukturální slabost nahrává bioerozi – mořským houbám a měkkýšům, kteří kyselejší prostředí milují a aktivně vápenec provrtávají. Útes se tak začíná hroutit pod vlastní vahou - rychlost jeho rozpadu poprvé v moderní historii překonává rychlost růstu.

Na troskách těchto vápencových katedrál pak sledujeme triumf „pravěkého slizu“. Expanze makrořas a sinic na mrtvých skeletech Rudého moře je přesnou analogií k invazi kapradin na souši. Tyto organismy těží z přebytku uhlíku i tepla a chemicky upravují své okolí tak, aby zabránily jakémukoliv pokusu o regeneraci. Vypouštějí látky, které otráví larvy korálů dříve, než se stihnou usadit. Je to totální obsazení území evolučně staršími formami života, které z útesu vytvářejí nehostinnou, slizkou poušť.

V tomto rozpadajícím se světě však existuje anomálie. Koráli v severní části Rudého moře, zejména v Akabském zálivu, vykazují šokující odolnost vůči teplu, která vědce fascinovala desetiletí. Vysvětlení leží v jejich historii: tito koráli museli po poslední době ledové migrovat z jihu na sever přes extrémně horkou „bránu“ Bab-al-Mandab. Přežili jen ti s nejvyšší tepelnou tolerancí. Sever Rudého moře je tak dnes osídlen „super-korály“, kteří snesou teploty o 5 až 6 stupňů vyšší, než v jakých běžně žijí.

Vědecké týmy dnes zvažují ambiciózní, ale kontroverzní plán: asistovanou migraci. Myšlenka spočívá v přenosu larev nebo fragmentů těchto odolných severních populací zpět na jih, aby tam nahradily hynoucí ekosystémy. Jenže tato „genetická injekce“ naráží na limity chemie. I když severní koráli zvládnou jižní horko, stále musí čelit acidifikaci. Pokud CO2 zlikviduje schopnost vody tvořit vápenec, ani super-odolný korál ze severu si na jihu nepostaví svůj dům. Navíc hrozí narušení unikátní genetické rovnováhy jihu. Stojíme před dilematem, zda nechat jižní útesy zaniknout, nebo se pokusit o jejich umělou evoluci pomocí severních příbuzných.

Hlavním viníkem okamžitého hynutí je teplo. Koráli žijí v symbióze s řasami rodu Symbiodinium (zooxanthely). Tyto řasy skrze fotosyntézu dodávají korálu až 90 % živin a zajišťují jeho barvu.

Jakmile teplota vody překročí kritickou mez (v Rudém moři často nad 31–32 °C), metabolismus řas se zblázní a začnou produkovat toxické kyslíkové radikály. Korál, aby se zachránil před vnitřní otravou, tyto řasy vypudí. Dojde k bělení (bleaching). Korál neumírá hned, ale hladoví. Pokud teplota neklesne do několika týdnů, korál doslova „umře hlady“ a jeho prázdnou schránku okamžitě pokryje slizovitý nános oportunistických řas.

Spalováním fosilizovaného karbonu jsme nechtěně spustili proces, který pod hladinou křísí podmínky z dob velkých planetárních krizí. Nejde o oteplování; jde o návrat ke kyselé hydrosféře, ve které moderní biodiverzita nemá genetickou výbavu k přežití.

Současná vlna bělení korálů, která byla oficiálně vyhlášena iniciativou ICRI a jejíž ničivé dopady pokračují i v roce 2026, představuje podle vědců nejintenzivnější globální katastrofu v historii měření. Data shromážděná v období od 1. ledna 2023 do 30. března 2025 potvrzují, že tepelný stres dosahující úrovně bělení zasáhl rekordních 84 % světových útesů, přičemž vážné škody utrpělo celkem 82 zemí, teritorií a ekonomik. Závažnost situace podtrhuje i pohled do historie: zatímco při první globální události v roce 1998 postihl tepelný stres 21 % útesů, v roce 2010 to bylo 37 % a během třetí vlny (2014–2017) 68 %. Současný stav je tak pro mořské ekosystémy zcela bezprecedentní.

Vědecká komunita musela na tento extrémní vývoj reagovat zásadní změnou metodiky. Platformy pro předpovídání rizik byly nuceny rozšířit varovnou stupnici o tři nové úrovně (Level 3–5), aby dokázaly reflektovat stupňující se riziko masové mortality. Zatímco dřívější nejvyšší stupeň (Level 2) indikoval ohrožení pouze pro citlivé druhy, nově zavedený Level 5 představuje kritický bod, kdy v důsledku dlouhodobého tepelného stresu hrozí úhyn více než 80 % všech korálů na útesu. Tento dramatický posun v klasifikaci potvrzuje, že oceány se ocitly v bodě, kde tradiční mechanismy odolnosti selhávají a korálové ekosystémy čelí totálnímu kolapsu.

V oceánech bez výrazného zájmu veřejnosti oživujeme podmínky, které kdysi stály za největšími katastrofami v dějinách Země. Myšlenka, že oceán je nekonečná a neměnná modrá plocha, definitivně padla. Stáváme se svědky největší chemické transformace hydrosféry za posledních 60 milionů let.

Tajemství tohoto procesu leží v neviditelné reakci. Oceány jsou největším „vysavačem“ uhlíku na planetě – pohltily více než čtvrtinu veškerého CO2, který jsme od dob průmyslové revoluce vypustili. Jenže tento úklid není zadarmo. Ve vodě se oxid uhličitý mění v kyselinu uhličitou. Je to tichá, studená koroze. Mořská voda je dnes o 30 % kyselejší než před dvěma sty lety, a tento proces, známý jako acidifikace, se nyní zrychluje tempem, kterému se evoluce nestíhá přizpůsobit.

Zvýšená hladina CO2 a stoupající teplota vody fungují jako silný katalyzátor pro rychle rostoucí organismy, které netvoří vápnité schránky. Hlavním vítězem jsou tzv. turf řasy – nízké, husté koberce připomínající mech, které se díky nadbytku živin šíří nevídaným tempem. Zatímco na první pohled se může zdát, že oceán „zelená“, ve skutečnosti dochází k agresivní expanzi těchto oportunistických druhů na úkor komplexních ekosystémů. Tento „hnojivý efekt“ tak paradoxně nevede k větší biologické rozmanitosti, ale k jejímu drastickému úbytku.

Podle nejnovějších zjištění týmu pod vedením Jaffara Riaze (2025) není problémem pouze samotné oteplování, ale jeho součinnost s vysokou koncentrací oxidu uhličitého. Pro velké chaluhy (kelp) představuje tato kombinace stres, který oslabuje jejich odolnost. Naopak pro nízké, nevápenaté řasy funguje jako růstové sérum. Tato studie potvrzuje, že zatímco složitější organismy bojují o přežití v okyseleném prostředí, tyto primitivní „kobercové“ řasy dokážou z nadbytku uhlíku vytěžit maximum pro svou bleskovou regeneraci a šíření.

Tento jev má devastující dopad především na kelpové lesy – majestátní podmořské pralesy tvořené obřími chaluhami, které dosahují výšky až desítek metrů. Rychle se šířící turf řasy totiž doslova „udusí“ mořské dno: vytvoří neprostupnou vrstvu slizu a sedimentu, skrze kterou mladé výhonky kelpu nedokážou zakořenit ani získat dostatek světla. Vertikální, druhově bohaté světy, které slouží jako úkryt pro tisíce mořských živočichů, se tak mění v ploché a neproduktivní slizké pláně. Tento proces, známý jako režimový posun, mění fungující plíce oceánu v ekologickou poušť, kde život namísto rozkvětu naráží na neviditelnou bariéru nízkého porostu.

Transformace pestrých korálových útesů a kelpových lesů na ploché, slizké pláně pokryté turf řasami znamená v první řadě zánik nejdůležitějších „mořských školek“. Korálové útesy, ač pokrývají méně než 1 % mořského dna, poskytují útočiště a potravu pro čtvrtinu všech mořských ryb. Pokud tyto vertikální struktury nahradí monokulturní koberec nízkých řas, zmizí úkryty pro potěr a drobné druhy, které tvoří základ potravního řetězce. Pro lidstvo to znamená drastický propad výlovu ryb, které jsou na těchto ekosystémech přímo závislé, což ohrozí potravinovou bezpečnost milionů lidí v pobřežních oblastech, pro něž je moře primárním zdrojem bílkovin.

Změna druhové skladby v oceánu povede k tomu, že místo hospodářsky cenných a výživných ryb budeme čelit nárůstu organismů, které jsou pro člověka nevyužitelné, nebo dokonce nebezpečné. Dominantní sinice a makrořasy, které profitují z oteplování a acidifikace, často produkují toxiny, jež se mohou hromadit v přeživších organismech (např. skrze fenomén ciguatera)*. Tradiční rybolov v Rudém moři a dalších zasažených oblastech se tak může stát minulostí, protože ekosystém ovládnou „odolné, ale nejedlé“ formy života, které v acidifikovaném prostředí nemají přirozené predátory a z potravního řetězce efektivně vytlačují druhy s vysokou nutriční hodnotou.

Konečným důsledkem této chemické transformace je ztráta predikovatelnosti přírodních zdrojů. Kelpové lesy a útesy nefungují jen jako zásobárna jídla, ale také jako přírodní bariéry chránící pobřežní infrastrukturu a sádky pro akvakulturu. Jejich rozpad pod vlivem „tiché koroze“ CO2 povede k častějším ekologickým haváriím a nestabilitě trhu s mořskými plody. Lidstvo bude nuceno přejít od lovu volně žijících druhů k technologicky náročným a drahým formám uzavřených chovů

*Ciguatera představuje jednu z nejtemnějších stránek chemické proměny oceánů. Jde o otravu způsobenou ciguatoxinem, který produkují mikroskopické organismy žijící na povrchu mořských řas. V ekosystému postiženém acidifikací, kde agresivní „turf“ řasy vytlačují původní život, se těmto toxickým mikroorganismům daří jako nikdy předtím. Proces funguje jako smrtící pyramida: malé ryby spásají toxické řasy a dravci následně požírají tyto ryby, čímž se jed v jejich tělech koncentruje do extrémních hodnot. Pro člověka je tento fenomén neviditelnou hrozbou – toxin totiž není cítit, nezmění chuť masa a nelze jej zničit ani vařením či mražením. Ryba, která byla po staletí bezpečným zdrojem obživy, se tak v otepleném a okyseleném moři mění v biologickou zbraň způsobující těžké neurologické poruchy.

Zdroje:

1. https://oceanservice.noaa.gov/facts/kelp.html (kelp forest)

2. Riaz, J., et al. (2025). Synergistic effects of climate change on non-calcifying macroalgae dominance.

3. https://icriforum.org/4gbe-2025/