Skutečná cesta do pravěku teprve začíná a my všichni máme lístek do první řady

Ten, kdo studuje 300 milionů let staré rostliny, má dnes paradoxně relevantnější data pro predikci naší budoucnosti než nejmodernější technologické algoritmy.

Spalováním pozůstatků karbonu vracíme atmosféru do stavu, kdy se probouzí genetická paměť přesliček a kapradin. Stáváme se svědky největšího biologického návratu v dějinách. Právě experti na flóru karbonu se nečekaně ocitají na špici aplikovaného výzkumu. Ukázalo se totiž, že masivním spalováním fosilních paliv lidstvo neúmyslně vzkřísilo atmosférické podmínky, kterým nikdo jiný nerozumí.

Dnešní paleobotanik, který v terénu sbírá kusy zkamenělého dřeva, nedrží v ruce jen kámen. Drží v ruce biologický manuál k přežití v extrémních podmínkách. Tyto rostliny typu C3 byly geneticky nastaveny na svět „hojnosti uhlíku“. Jejich pletiva, jejich průduchy na listech, jejich způsob hospodaření s vodou – to vše bylo vyladěno pro planetu, která byla jedním velkým skleníkem. Protože naše atmosféra se mění takovou rychlostí, že moderní historie už nemá s čím srovnávat. Jediný, kdo „viděl“ svět s koncentrací CO2 přesahující 500 nebo 600 ppm, je paleobotanik.

Aktuální hodnota 430 ppm (parts per million) představuje koncentrační poměr, který říká, že v každém milionu molekul suchého vzduchu se nachází přesně 430 molekul oxidu uhličitého. I když se toto číslo může zdát na první pohled zanedbatelné (odpovídá zhruba 0,043 % atmosféry), CO2 funguje jako extrémně účinný „termostat“ planety; již nepatrné změny jeho koncentrace zásadně ovlivňují schopnost atmosféry zadržovat teplo. Pro srovnání, v období karbonu (před cca 300–350 miliony let) byla situace diametrálně odlišná. Tehdy hladina CO2 dosahovala závratných hodnot mezi 800 až 1500 ppm, což v kombinaci s tehdejším klimatem umožnilo masivní rozvoj bujné vegetace a obřích přesliček, jejichž následným uhelnatěním vznikla dnešní ložiska fosilních paliv.

Karbon, před zhruba 300 miliony let, byl érou vysokých koncentrací oxidu uhličitého, která umožnila vznik prvních rozsáhlých lesních ekosystémů. Dnešní antropogenní nárůst CO2 však nechtěně otevírá Pandořinu skříňku evoluce. Hlavní hypotézou současné botaniky je, že rostliny s metabolismem C3 – skupina zahrnující evolučně staré přesličky a kapradiny, ale i moderní stromy a klíčové plodiny – získávají díky nasycení atmosféry uhlíkem drtivou konkurenční výhodu. Tato expanze však není lineárním návratem k rajské zahradě; je to chaotický proces, kde kvantita biomasy vítězí nad její kvalitou a kde se minulost střetává s lidskými potřebami přítomnosti.

Fascinujícím aspektem tohoto vývoje je oživení dominance kapradin a přesliček. Tyto rostliny, které se v karbonu tyčily do výšek až 30 metrů (např. rod Calamites), jsou evolučně nastaveny na vysoké hladiny CO2. I když dnes již nedosahují výšky 30 m, jejich růstový potenciál je v současné atmosféře obrovský.

Stromové kapradiny rodů Cyathea a Dicksonia zde přestávají být jen malebným symbolem ostrovů a mění se v agresivní kolonizátory. Hnané atmosférickým přebytkem uhlíku, tyto desetimetrové relikty karbonu bleskově obsazují pastviny i narušené plochy. Nad krajinou rozprostírají neprostupný baldachýn listů, který pohltí devadesát procent slunečního světla a pod nímž panuje věčné, sterilní přítmí. Pro tamní farmáře i lesníky je to střet s biologickou silou, na kterou moderní management krajiny nemá odpověď – je to ukázka světa, kde se pravěká dominance stává ekonomickou i ekologickou zátěží.

Tento návrat ke kořenům však není jen o mechanickém stínění, ale o brutální chemické válce. Kapradiny totiž ovládají techniku, kterou paleobotanici znají z hlubin geologického času: alelopatii. Skrze své kořeny a tlející biomasu vypouštějí do půdy koktejl látek, který doslova otráví okolní zem pro semena moderních stromů a plodin. Vytvářejí tak území, kde čas běží pozpátku – kde moderní vegetace hyne a uvolňuje místo strukturám, které tu vládly před 300 miliony let. Je to jasné varování pro zbytek světa: expanze těchto druhů není regenerací přírody, ale selektivní čistkou, která znehodnocuje půdu a mění ji v neproduktivní.

Nejhmatatelnější důkazy o této transformaci poskytuje Austrálie. Studie Rifai et al. (2022), založená na osmatřicetiletém sledování satelitních dat, přinesla revoluční zjištění: přestože aridita (vysušenost) kontinentu roste, biomasa dřevinných ekosystémů se zvětšuje. Tento fenomén, známý jako CO2 fertilizace, umožňuje rostlinám v suchých oblastech nevídaný kousek.

Mechanismus spočívá v regulaci průduchů. Rostliny typu C3 v atmosféře bohaté na CO2 nemusí otevírat své póry tak široce, aby nasály potřebný plyn pro fotosyntézu. Vedlejším efektem je dramatické snížení transpirace – rostlina ztrácí méně vody a přežívá tam, kde by dříve uschla. Výsledkem je expanze křovin a stromů do původních travnatých savan, což mění hydrologii krajiny a zvyšuje riziko extrémních požárů. Austrálie se tak stává laboratoří, kde sledujeme, jak CO2 doslova „přebíjí“ nepříznivé klimatické faktory.

Zatímco Nový Zéland bojuje s kapradinovými stromy, ruská tajga a stepi čelí invazi hasivky orličí, která se díky nárůstu CO2 a teploty šíří jako biologický požár. Tato kapradina vykazuje v ruských podmínkách neuvěřitelnou odolnost. Vyšší koncentrace uhlíku jí umožňuje investovat více energie do podzemních oddenků, které přežijí i kruté mrazy, aby na jaře vystřelily s pravěkou agresivitou. V Rusku se tak rozpadá tradiční obraz tajgy; kapradiny zde vytvářejí nekonečné, toxické koberce, které dusí semenáčky borovic a modřínů.

V regionu jižní Asie, konkrétně v Indii a na Srí Lance, nabývá tato „cesta do pravěku“ ještě dramatičtější podoby. Zde se totiž vliv zvýšeného CO2 kombinuje s monzunovými cykly, což vytváří ideální podmínky pro rostliny, které doslova požírají zbytky původních ekosystémů.

V indických tropických lesích se cesta do pravěku projevuje jako brutální válka o světlo. Zatímco stromy vlivem sucha a znečištění slábnou, dřevnaté liány a liány typu C3 zažívají pod vlivem nárůstu CO2 nevídaný rozkvět.

Na Srí Lance se k tomuto scénáři přidává masivní expanze kapradin, zejména rodu Dicranopteris, které kolonizují narušené půdy po čajových plantážích. Hnané atmosférickým uhlíkem, tyto rostliny vytvářejí metry vysoké, křehké, ale neprostupné hradby. Pro místní obyvatele však představují ekologickou katastrofu: tato pravěká společenstva jsou vysoce hořlavá a zároveň chemicky blokují jakýkoliv růst jiných rostlin. Indie a Srí Lanka tak ukazují nejnebezpečnější tvář „zelenání“ – svět, kde CO2 nahrává oportunistům, kteří sice krajinu pokryjí zelení, ale udělají ji pro člověka neobyvatelnou a neúrodnou.

Zatímco Austrálie ukazuje kvantitativní nárůst, čínské výzkumy (např. Dong et al., 2025) varují před kvalitativním úpadkem. Čína, jako země s největším důrazem na potravinovou bezpečnost, investovala do rozsáhlých studií vlivu CO2 na plodiny. Výsledky jsou alarmující a potvrzují fenomén „nutričního ředění“. Rostliny hnané přebytkem uhlíku rostou rychleji a tvoří více pletiv, ale jejich chemické složení je nevyvážené.

Zjednodušeně řečeno: rostliny typu C3, jako je rýže nebo pšenice, investují přebytečný uhlík do výroby sacharidů a škrobu na úkor absorpce minerálů. Studie prokázaly pokles obsahu zinku, železa a bílkovin o 10 až 15 %. Pro lidskou populaci to představuje hrozbu „skrytého hladu“. I když budeme mít dostatek kalorií, naše těla budou trpět deficitem mikroživin nezbytných pro imunitní systém a kognitivní funkce. Tato „zelená hojnost“ je tedy ve své podstatě nutriční pouští.

Lze si to lépe představit na efektu andělských křídel u labutí, které jsou od lidí živeny v zimním období pečivem, ale ve skutečnosti trpí nedostatkem živin, což jim způsobuje deformaci křídel. Více najdete k tomuto tématu v tomto článku: rohlík jako jed.

Klady:

Zápory:

Zatímco se lidstvo upíná k technologickým řešením a digitálním predikcím, v půdě a genetickém kódu rostlin se probudily mechanismy staré stovky milionů let. „Zelenající se planeta“ není v tomto kontextu symbolem uzdravení, ale projevem biologického oportunismu, který nahrává evolučním reliktům na úkor moderní biodiverzity a lidských potřeb.

Stojíme před paradoxem: spalováním fosilizované minulosti jsme vyvolali její přízraky zpět k životu. Paleobotanika se tak mění z teoretické vědy o zkamenělinách v kriticky důležitý obor pro pochopení naší potravinové bezpečnosti a stability krajiny.

Musíme se smířit s tím, že svět s vysokou koncentrací CO2 nebude „vylepšenou“ verzí naší současnosti, ale agresivním, nutričně chudším a ekologicky nestabilním prostředím, kde kvantita biomasy maskuje hluboký úpadek její kvality.

Zdroje: