Článek
Historie moderní medicíny v sobě nese hluboké morální stigma. Často totiž nepostupuje skrze lineární osvícení, ale skrze traumatické srážky s vlastní destruktivitou lidstva. Příkladem tohoto tragického paradoxu je Yperit – látka, jejíž syntéza měla za cíl brát životy po tisících, aby se o 25 let později stala zachráncem životů onkologických pacientů.
Mechanismus zmaru
V červenci 1917 u belgického města Ypres německá armáda poprvé masivně nasadila bis(2-chlorethyl)sulfid, který podle místa střetu získal označení yperit. Z taktického hlediska představoval yperit zásadní posun v chemické válce díky své nízké těkavosti a olejovité konzistenci.
Ačkoliv u Ypres způsobil bezprostřední smrt přibližně 3 000 vojáků, jeho skutečný dopad na bojeschopnost byl násobně vyšší, o čemž svědčí přes 14 000 zasažených během jediné noci. Nízká úmrtnost v první fázi byla vykoupena doživotní invaliditou přeživších. Ti se potýkali s chronickou bronchitidou, trvalým poškozením zraku a devastačními následky na imunitním systému. Právě pozorování těchto mužů, u nichž se po letech projevovala narušená krvetvorba a vysoký výskyt karcinomů plic či hrtanu, poskytlo lékařům první data o schopnosti yperitu trvale modifikovat buněčnou obnovu. Tato tragická bilance se tak paradoxně stala nejrozsáhlejším souborem klinických pozorování, ze kterého později čerpala onkologie při vývoji první chemoterapeutické léčby.
Zrození naděje z chemické zkázy u Ypres. „Překování meče v pluh“ – první klinická aplikace, která změnila toxikologii v onkologii.
Skutečný zlom však nenastal pod tlakem soucitu, nýbrž pod tlakem další války. V roce 1942 studovali farmakologové Louis Goodman a Alfred Gilman zprávy o vojácích zasažených yperitem. Všimli si zásadního jevu: totální suprese lymfatického systému a krvetvorby, což vedlo k extrémně nízkému počtu bílých krvinek. V dobovém vědeckém uvažování se zrodila geniálně kacířská myšlenka: Pokud tato látka s takovou efektivitou vyhlazuje bílé krvinky, mohla by být zacílena na maligní buňky u pacientů s tehdy neléčitelnou leukémií či lymfomem?
Klíčový moment transformace nastal v prosinci 1942 pod kódovým označením „případ J. D.“. Pacientem byl polský imigrant v pokročilém stádiu lymfosarkomu. Právě jemu podali lékaři v přísném utajení první cytostatikum – mechloretamin, derivát dusíkatého yperitu. Výsledek byl elektrizující. Již po několika dávkách se pacientovy masivní nádory začaly viditelně zmenšovat. Ačkoliv u J. D. nedošlo k trvalému vyléčení, tento experiment navždy zbořil dogma, že rakovinu lze léčit pouze chirurgicky. Byl to první důkaz, že systémová chemoterapie dokáže zasáhnout nepřítele přímo v srdci jeho buněčného dělení.
Rodokmen naděje
Právě tyto dusíkaté látky, strukturálně odvozené od původního yperitu, se staly první generací chemoterapeutik. Vědci pochopili, že nahrazením atomu síry dusíkem získají látku, která je stabilnější pro medicínské využití, ale zachovává si svou schopnost „vypálit“ DNA rakovinných buněk. Tím se otevřela cesta k vývoji celé rodiny alkylujících činidel, jako je cyklofosfamid, který tvoří páteř onkologie dodnes.
Etický přesah
Příběh yperitu nás staví před nepříjemnou pravdu: mnohé pilíře současné civilizace jsou vykoupeny nepředstavitelnou mírou utrpení. Látka, která přinášela jen bolest a smrt tisícům vojáků v blátě u Ypres, je dnes nadějí mnoha pacientů bojujících se zákeřným onemocněním.
Každý onkologický pacient dnes nevědomky nese odkaz generace Velké války. Je to věčný paradox lidstva – schopnost extrahovat z nástroje absolutní zkázy prostředek pro záchranu života.
15. února, kdy si připomínáme Mezinárodní den onkologicky nemocných dětí, dostává tento paradox nejsyrovější podobu.
Je v tom něco hluboce pokořujícího – uvědomit si, že musela jedna generace odrostlých dětí 18 + v zákopech projít peklem chemické války.
Anketa
Zdroje:
https://news.yale.edu/2011/02/22/setting-record-straight-birth-chemotherapy-yale
https://www.sciencehistory.org/stories/magazine/a-brief-history-of-chemical-war/
Historický kontext: Výzkum Goodman a Gilmana byl v roce 1942 přísně tajný kvůli válečnému stavu; publikován byl až po válce v roce 1946 v časopise Science.
