Rambo: První krev – většina diváků vůbec nepochopila, o čem ten film vlastně je

Když v roce 1982 vstoupil do kin snímek First Blood, svět v něm spatřil zrod nezničitelné akční ikony. Sylvester Stallone v roli Johnyho Ramba definoval podobu moderního akčního filmu a celé generace diváků s úžasem sledovaly jeho svaly, jeho schopnost přežít v divočině a jeho partyzánský boj proti přesile. Nicméně v tomto masovém obdivu k fyzické síle a taktické genialitě nám jako společnosti uniklo to nejpodstatnější: film není oslavou heroismu, ale drásavou studií o totálním selhání státu a společnosti vůči těm, které vyslala do pekla vietnamské války. Celý děj je ve skutečnosti manifestací zmaru a hlubokého traumatu, kterému tehdejší doba nerozuměla a nechtěla rozumět. Je to tiché, bolestivé a hluboce lidské drama o psychickém rozkladu jednotlivce a totálním selhání společnosti.

Hlavní rozpor v přijetí filmu spočívá v tom, jak moc lidé hltali Rambův „výkon“ jako formu spravedlivé odplaty za šikanu, zatímco přehlíželi klinický obraz člověka na pokraji psychického zhroucení. „V džungli jsem mohl řídit vrtulník, tady mi nedovolí ani parkovat auta!“ Z odborného hlediska je John Rambo učebnicovým příkladem tehdy nově definované posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Jeho hypervigilance – neustálá ostražitost a připravenost k boji – nebyla „cool“ vlastností vojáka, ale tragickým následkem neschopnosti jeho mozku opustit bojovou zónu. Diváci tleskali jeho únikům, ale neviděli, že Rambo ve skutečnosti neutíká před šerifem Teaslem, ale před stíny vlastní minulosti.

Hypotéza, že Rambo je jen obětí systému, není jen dojem – je to fakt potvrzený tehdejší realitou. V roce 1982, kdy film vyšel, svět teprve začínal chápat termín PTSD (posttraumatická stresová porucha). Rambo byl v podstatě „pokusný králík“ veřejného mínění. Film tak byl jedním z prvních masových médií, které ukázalo symptomy jako:

„Nemůžu najít jejich nohy! Nemůžu najít jejich ruce!“

Tento monolog není o boji, ale o vstřebávání ztráty. Rambo zde přiznává, že jeho identita vojáka byla jedinou věcí, která ho držela pohromadě. Bez armády a bez padlých přátel žije v bludném kruhu, z kterého nevidí cestu ven.

To je ten moment pravdy. Tady končí mýtus o akčním bohu a začíná realita ztracené generace. Rambo je mladý muž, který je uvnitř mrtvý. Je uvězněn ve válce, která už skončila, ale pro něj trvá každou vteřinu jeho života. Jeho „superschopnosti“ jsou jen vedlejším produktem traumatu, které ho den za dnem požírá.

Zatímco režisér Ted Kotcheff a veteráni z Vietnamu viděli v roce 1982 v kině tichý pláč nad ztracenou generací, masové publikum vytvořilo mýtus, který původní poselství filmu First Blood zcela popřel. Ironií osudu je, že popkultura tento hluboký podtext v dalších pokračováních téměř vymazala ve prospěch svalů a explozí. Diváci si zapamatovali luky a kulomety, ale zapomněli na ticho a samotu veterána, pro kterého vlast, za niž bojoval, už nemá místo.

Vysvětlení tohoto nepochopení je prosté a mrazivé zároveň: Veteráni v postavě Johna Ramba neviděli akční ikonu, ale sami sebe v okamžicích totálního psychického vyčerpání a izolace. Zatímco běžný divák vnímal plukovníka Trautmana jako hrdého architekta „stroje na zabíjení“, veteráni v něm rozpoznali jedinou otcovskou figuru, která je schopna mluvit specifickým jazykem traumatu a rozumět mu bez odsuzování. Trautman pro Ramba nepředstavuje velitele, ale jediné zbývající pouto k realitě, které ho drží nad propastí úplného šílenství.

Zatímco přímo v boji zahynulo přibližně 58 000 amerických vojáků, odhady naznačují, že následkem neschopnosti společnosti absorbovat jejich trauma a poskytnout jim úctu a péči, spáchalo v následujících desetiletích přes 100 000 veteránů sebevraždu. Počet obětí po válce tak drasticky převýšil ztráty na bojišti.

Pro mnoho vojáků válka nekončí posledním výstřelem. Pro člověka, který se vrací z válečného konfliktu s těžkým tělesným postižením nebo duševním traumatem označovaným jako PTSD, začíná nová, často osamělá bitva o smysl své vlastní existence v civilním životě.

Program Honey by Veterans, má za cíl v tomto kritickém období podat těmto lidem pomocnou ruku ve spolupráci s odborníky z oblasti psychologie, rehabilitace a včelařství. Životy, které mohou být ztraceny, zachránit a k tomu je i výrazně zlepšit jako naše společné poděkování.

Válka na Ukrajině, která svou intenzitou a brutalitou šokovala moderní svět, nepředstavuje pouze konflikt o území a suverenitu. Na pozadí dunění dělostřelectva a bzukotu útočných dronů se odehrává tichá tragédie, jejíž následky ponese evropská společnost po celá desetiletí. Zatímco fyzická zranění jsou viditelná a často léčitelná, moderní konflikt na Ukrajině formuje nový, extrémně náročný fenomén.

Tradiční pojetí PTSD, jak jej známe z konfliktů v Afghánistánu či Iráku, bylo často spojeno s konkrétním šokujícím zážitkem – výbuchem nástražného zařízení nebo přepadením ze zálohy. Ukrajinské bojiště roku 2025 však přináší zcela jinou dynamiku. Studie publikované v odborných periodicích, jako je Neuroscience Applied, hovoří o tzv. kontinuálním traumatickém stresu. Vojáci zde nejsou vystaveni izolovaným incidentům, ale měsíce trvající totální destrukci bez možnosti adekvátní rotace.

Hlavním viníkem této psychické eroze je bezprecedentní intenzita dělostřelecké palby. Konstantní expozice explozím způsobuje nejen psychický šok, ale i drobná mikrotraumata mozku, která se klinicky prolínají s duševními poruchami. K tomu se přidává moderní prvek „dronové úzkosti“. Neustálá přítomnost bezpilotních letounů nad hlavami vojáků znamená, že pocit bezpečí neexistuje ani v zákopu, ani v týlu při spánku. Tato trvalá hypervigilance (přehnaná ostražitost) udržuje nervovou soustavu v neustálém režimu „bojuj, nebo uteč“, což vede k totálnímu vyčerpání emočních rezerv.

Klíčovým faktorem, který odlišuje situaci na Ukrajině od dřívějších misí NATO, je absence odpočinku. Zatímco západní armády dbaly na pravidelné střídání jednotek, ukrajinští obránci jsou v důsledku personálního tlaku často nasazeni v první linii rok i déle. Právě zde se rodí komplexní PTSD. Nejde již jen o noční můry či úlekové reakce. C-PTSD zasahuje samotné jádro osobnosti: dochází k rozpadu schopnosti regulovat emoce, k hluboké ztrátě důvěry v lidstvo a k pocitům totálního odcizení od civilního světa.

Pro širokou veřejnost je důležité pochopit, že veterán vracející se z této fronty není jen „unavený“. Jeho mozek byl fyzicky i chemicky přenastaven na přežití v podmínkách, které jsou pro lidskou psychiku dlouhodobě neúnosné. Podle dat z let 2025–2026 vykazuje téměř každý druhý voják na Ukrajině symptomy posttraumatického stresu, přičemž pětina trpí právě jeho komplexní formou.

Závěrem lze říci, že vítězství v moderní válce se neměří jen držením linie na mapě, ale i schopností společnosti postarat se o ty, jejichž vnitřní svět byl touto linií rozmetán. C-PTSD u ukrajinských veteránů a veteránek není „slabostí“, ale logickou reakcí na nelidské podmínky. Naše schopnost porozumět těmto „neviditelným ranám“ bude rozhodující pro stabilitu a zdraví celé poválečné Evropy.

představuje unikátní formu tréninku, který v civilním světě hledá jen těžko obdoby. PTSD totiž v mozku udržuje neustále aktivní permanentní stav „bojuj, nebo uteč“. Když však otevřete včelí úl, vstupujete do prostoru, kde tato hyperbdělost paradoxně najde své konstruktivní uplatnění. Voják, který do úlu přichází s vnitřním napětím, dostává od včel okamžitou a nekompromisní zpětnou vazbu v podobě jejich zvýšené agresivity. To ho nutí k radikální seberegulaci, kterou by v ordinaci u psychologa nacvičoval měsíce. U včel není prostor pro přetvářku; pokud chce veterán s včelstvem pracovat, musí ovládnout svůj dech, tepovou frekvenci i jemnou motoriku.

Sbírku pro válečné veterány můžete podpořit na portálu DONIO

Více o projektu najdete na stránce Planet Witness z.s.

Facebook Honey by Veterans

Děkujeme, že jste v tom s námi.

MUDr. Ing. Petra Fejtová, MBA – ředitelka spolku Planet Witness z.s.

Zdroje:

1. https://donio.cz/honey-by-veterans-druhy-zivot-pro-valecne-veterany

2. https://www.csfd.cz/film/16097-rambo-prvni-krev/prehled/

3. https://planetwitness.eu/projekty/honey-by-veterans/