Článek
Mezi těmito dvěma fakty leží most, který čtenáři Pána prstenů často podvědomě cítí, aniž by uměli pojmenovat proč.
Je lákavé hledat v Pánu prstenů přímé zrcadlo — že Tolkien je Frodo, válečný hrdina nesoucí svou ránu navždy. Sám autor to ale viděl jinak. V dopisech se nikdy neidentifikoval s nositelem Prstenu; emočně se naopak hlásil k obyčejným vojákům-sluhům kolem sebe, kterým na frontě říkali batmani — mužům, kteří se starali o důstojníky a často je zachraňovali.
Právě v nich viděl vzor pro Samvěda Křepelku, kterého popisoval jako ztělesnění „zdravého anglického selského lidu“. Frodo je u Tolkiena spíš nositel utrpení než autorská projekce — jeho příběh ostatně končí neheroicky, Prsten si u Hory osudu sám nechá, protože i čistá oběť nakonec nestačí.
Svůj skutečný „self-insert“ Tolkien vepsal jinam: do postavy Berena ze Silmarillionu, který je opakovaně zachraňován svou milovanou Lúthien — paralela k jeho vlastnímu manželství s Edith, se kterou zůstal 55 let, a která se promítla i na jejich společný hrob, kde jsou vedle jmen manželů vytesána právě jména Beren a Lúthien. Sám sebe pak Tolkien rád stylizoval do role pokorného překladatele, ne hrdiny: předstíral, že se mu jen dostala do rukou stará Červená kniha Západní marky se zápisky Bilba, Froda a Sama, kterou pouze převedl do moderní angličtiny.
Tolkien se narodil v roce 1892, takže do první světové války vstupoval v plné síle mládí. Po promoci v roce 1915 nastoupil do aktivní služby a o rok později se ocitl v bitvě na Sommě — jedné z nejkrvavějších v dějinách lidstva, kde bylo zapojeno na tři miliony mužů a téměř milion z nich padl nebo byl zraněn, mezi nimi i mnoho Tolkienových spolužáků ze školy. Tolkien sloužil jako signální důstojník — udržoval spojení mezi frontou a velením pomocí telefonů, světlic, morseovky, holubů a poslů, uprostřed naprostého chaosu. Z bojiště ho nakonec odvedla nemoc, ne nepřítel: zákopová horečka ho v říjnu 1916 vyřadila ze služby — a paradoxně ho možná zachránila před dalšími hrůzami Sommy.
Horší než samotná bitva byla bilance, kterou si Tolkien odnesl domů. Patřil k uzavřenému okruhu přátel zvanému TCBS, se kterými si jako student sliboval, že společně něco velkého vytvoří. Válka mu z této skupiny vzala téměř všechny. Trauma se neukázalo hned a nezmizelo nikdy — Tolkien o své válečné zkušenosti, podobně jako spousta veteránů, prakticky nemluvil. Mluvilo za něj jeho dílo. The Tolkien Society
Klíčový detail je v tom, kdy Tolkien začal psát. Ne po válce, jak by se čekalo, ale uprostřed ní, v posteli vojenského lazaretu. Během rekonvalescence začal psát první nástiny Silmarillionu — mytologického základu celé Středozemě. Tento proces vytváření mýtu mu umožnil zpracovat trauma z války a vytvořit svět, kde světlo a naděje mohou nakonec zvítězit nad temnotou. Psaní nebylo plánovaný projekt. Bylo to gesto sebezáchovy.
Otisky války jsou v textu všude, jen je potřeba je umět číst. Tolkienovský badatel upozorňuje, že zlo ve Středozemi je především industrializované zlo — Sauronovi skřeti jsou zotročení dělníci a pustá krajina Mordoru připomíná „zemi nikoho“ z roku 1916. Mrtvé močály, kde se topí těla padlých vojáků pod vodní hladinou, nápadně připomínají zákopy na Sommě. A nejsilnější paralela je v postavě Froda samotného: po návratu domů se potácí se znovuzačleněním do běžného života, zápasí s vyčerpáním, úzkostí a třesem — to vše zrcadlí zkušenosti mužů vracejících se z války, postižených tím, čemu se tehdy říkalo shell shock. Akademická literatura to shrnuje přímo: Tolkienovo nuancované a empatické zobrazení Frodova posttraumatického stresu je nejpřesvědčivějším výsledkem autorových válečných zkušeností.
V tomhle ohledu Tolkien nebyl výjimkou, ale součástí celé generace. Stejnou válkou prošel Erich Maria Remarque, který byl pětkrát zraněn v boji a zážitky ze zákopů v něm zanechaly nesmazatelné jizvy — a stejně jako Tolkien se pokusil vyhnat své démony psaním literatury. Na západní frontě klid není jen popis bitev, je to zúčtování s frází, na které Remarquova generace vyrostla a které už nikdy nevěřila: že je čestné a slavné zemřít za vlast. Podobně Ernest Hemingway, který sloužil jako řidič sanitky v Itálii, psal hrdiny, kteří mlčí o velkých slovech a věří jen konkrétním věcem — jídlu, počasí, jménu řeky. Gertrude Stein jim dala jméno, které zůstalo: ztracená generace, lidé, kteří vyrostli v dospělost právě během první světové války a vrátili se domů jako cizinci ve vlastním životě.
Remarque a Hemingway psali, aby válku odromantizovali — aby čtenářům, kteří doma čekali na hrdinské návraty, ukázali, co se skutečně skrývá za slovy o slávě. Tolkien šel jinou cestou. Neodmítl hrdinství, jen ho přesunul jinam — k malému zahradníkovi jménem Samvěd Křepelka, k obyčejnému hobitovi, který nese těžké břemeno ne pro slávu, ale protože to slíbil příteli.
Tolkien sám později uváděl, že jeho dílo je odkazem - nedopsaným slibem těm, kdo se nevrátili: že příběh, který si jako mladí muži slibovali napsat, jednou dopíše za ně.
Pán prstenů tak nakonec není o tom, že zlo neexistuje nebo že válka je hezká. Je o tom, že i poté, co vás zlo poznamená navždy, lze ještě najít důvod jít dál — a to byla možná ta nejosobnější věc, kterou Tolkien světu chtěl vzkázat.
Od Středozemě k Ukrajině: příběh, který neskončil
Tolkien dokončil Pána prstenů v roce 1955. Válka, která ho inspirovala, skončila téměř čtyřicet let předtím. A přesto — nebo právě proto — jeho kniha oslovuje každou novou generaci, která prochází něčím podobným. Protože trauma nemá datum expirace a příběhy, které nám pomáhají ho unést, nepotřebují historický kontext.
Měsíc červen je měsícem věnovaným posttraumatické stresové poruše PTSD. Od ruské invaze v roce 2022 zemřelo více než 50 000 ukrajinských vojáků, přes 390 000 bylo zraněno a tisíce jsou pohřešovány.
Za těmito čísly jsou konkrétní lidé — muži, ženy, mámy a tátové, kteří se jako Tolkienovi spolubojovníci na Sommě nevrátili domů. A ti co mají stěstí a vrátí se ke svým rodinám, překročí práh domu, aby zjistili, že život pro ně už nikdy nebude jako dřív, ale proč?
Tolkien by to poznal okamžitě. Frodo, který se vrátí do Hobbitína a zjistí, že všechno je „v pořádku“, jen on sám není — to není fantasy. To je klinický popis toho, čemu dnes říkáme PTSD.
A tak jako Tolkienova generace potřebovala Samvěda Křepelku — někoho, kdo prostě zůstane vedle a nenechá ho padnout — potřebují ho i tito lidé. Jen tentokrát to není postava z knihy. Je to konkrétní člověk, konkrétní projekt, konkrétní krok.
Honey by Veterans: druhý život pro válečné veteránky a veterány
Abychom pomohli s obnovou válkou poničené Ukrajiny, spustili jsme na portálu Donio sbírku pro válečné veterány a veteránky, kteří se právě nacházejí v nemocnicích, kde podstupují rehabilitační program s posttraumatickou stresovou poruchou, nebo jsou po amputaci rukou či nohou. Podpořit projekt Honey by Veterans můžete i vy.
Někdy máme pocit, že abychom ve světě něco změnili, musíme udělat obří, hrdinské gesto. Přitom stačí úplný detail. Stačí jedno kliknutí a můžete změnit život těm, kteří si to opravdu zaslouží Klik.
Autorka článku: MUDr. Ing. Petra Fejtová, MBA, ve spolupráci s organizací Team4Ukraine, z. s.
https://donio.cz/honey-by-veterans-druhy-zivot-pro-valecne-veterany
https://www.tolkiensociety.org/blog/2017/09/tolkien-as-war-novelist-another-way-of-dealing-with-trauma-through-writing/
