Moravský pštros? Samozřejmě. Jen má velikost holuba a moravský původ.

Moravský pštros patří k nejvýraznějším českým plemenům holubů a svou popularitu si drží už více než dvě století. Jeho domovem je jižní a střední Morava, kde se od začátku 19. století vyvíjel z místních domácích holubů a plemen přinášejících výraznou pštrosí kresbu. Oblasti kolem Mikulova, Brna, Kyjova nebo Olomouce se postupně staly centry, odkud se plemeno šířilo dál a získávalo na oblibě nejen mezi českými chovateli, ale později i v zahraničí. Už v první polovině 20. století se moravský pštros stal symbolem moravského holubářství a zároveň jedním z nejrozšířenějších plemen u nás.

Zajímavý je i původ názvu. Označení „moravský“ odkazuje na region, kde holub vznikl, zatímco slovo „pštros“ nepopisuje tvar ani velikost ptáka, ale typickou pštrosí neboli gazzi kresbu. Ta kombinuje bílé tělo s barevnou hlavou, obojkem, hřbetem, křídly a ocasem. Kontrastní, ostře ohraničená kresba vytváří elegantní vzhled, který učaroval generacím chovatelů. Kresba je tak charakteristická, že se podle moravského pštrosa v češtině pojmenovala celá barevná varianta, zatímco jinde ve světě se používá označení gazzi.

Moravský pštros je holub střední velikosti, pevné postavy a živého temperamentu. Váží zhruba půl kilogramu až tři čtvrtě kilogramu, někdy i více, a vyniká jak výstavním vzhledem, tak dobrou užitkovostí. Historicky šlo dokonce o oblíbené užitkové plemeno, protože dokázalo výborně „polařit“, tedy získávat potravu v okolí, a bez problémů odchovávalo několik párů holoubat ročně. Postupně se však uplatnilo především ve výstavním chovu, kde se hodnotí kvalitní kresba, lesk peří, správný tvar těla i typická klenutá hlava.

Z barevných rázů patří mezi nejatraktivnější černý a hnědý. Černí moravští pštrosi jsou ceněni pro sytou barvu s modrozeleným leskem, dobře krytá křídla a bezchybnou kresbu. Hnědí pštrosi mají teplejší odstíny a odlišnou barvu oka, což je činí na výstavách výjimečnými. Oba rázy se často šlechtí v šupinaté variantě, která kombinuje pštrosí vzor s jemným „pencil“ zbarvením známým z orientálních plemen.

Za století své existence si plemeno získalo tisíce příznivců. Klub chovatelů moravského pštrosa, založený v roce 1923 v Brně, patří dodnes k nejaktivnějším holubářským organizacím v Česku. Po druhé světové válce počet vystavovaných pštrosů dosahoval až devíti set kusů na jedné výstavě, což je v českém i evropském holubářství unikát. Dnes má klub kolem 250 členů, ale reálných chovatelů je více – mnozí chovají mimo organizaci a šíří plemeno prostřednictvím farem, sociálních sítí nebo místních skupin. Odhadovaný počet chovaných moravských pštrosů v ČR se pohybuje v nižších tisících.

Péče o moravského pštrosa vyžaduje dostatek prostoru, protože jde o temperamentní plemeno. Holubi ocení prostorný holubník, voliéru nebo možnost proletu, aby si udrželi vitalitu a kondici. Krmení se obvykle skládá ze směsi obilovin a luštěnin, doplněné minerály a gritem, především v období odchovu mláďat. Důležitá je rovněž pravidelná zdravotní prevence, zejména kontrola parazitů a trichomoniázy, která se u holubů vyskytuje poměrně často. Chovatelé dbají také na přirozenou selekci – slabá mláďata se do chovu nezařazují, aby se udržela dlouhodobá kondice plemene.

Moravský pštros přesto není jen chovatelskou záležitostí. Díky svému vzhledu, klidné povaze a dlouhé tradici se stal také součástí kulturního dědictví Moravy. Objevuje se v publikacích, na výstavách, v kronikách chovatelů i ve sbírkách regionálních muzeí. V mnoha rodinách se chová už po generace a předává se jako symbol řemeslné tradice, která propojuje venkovskou krajinu s lidskou péčí a úctou ke zvířatům.