Článek
Každou zimu se opakuje stejný příběh. Napadne sníh, krajina ztichne a lidé vyrážejí na procházky do lesa s pocitem, že přírodě je potřeba pomoci. Do batohů přibalí staré rohlíky, tvrdý chleba, někdo vezme přebytky zeleniny z lednice, jiný vysype zbytky ze sklepa ke krmelci. Dobrý skutek, říkají si. A právě tady začíná problém, který myslivci znají až příliš dobře.
Z pohledu veřejnosti působí myslivci často jako podivíni nebo dokonce jako necitelní lidé. Zakazují krmení, sundávají „neoficiální“ krmítka, varují před pečivem, někdy jsou podráždění, když vidí lidi s igelitkou v ruce. Proč? Vždyť přece zvířata mají hlad. Jenže z pohledu myslivců to vypadá úplně jinak. Nevidí romantický obrázek srnky u lesa, ale následky, které přicházejí o dny či týdny později.
Zvěř v zimě neumírá proto, že by neměla co jíst. Umírá proto, že dostane něco, co jíst nemá. Srnčí, jelení ani daňčí zvěř nejsou všežravci. Jsou to přežvýkavci s velmi citlivým trávením, přizpůsobeným chudé, přirozené zimní potravě. Jakmile do tohoto systému vstoupí lidské zbytky, může se rozjet řetězec událostí, který končí pomalou a bolestivou smrtí.
Typickým příkladem je pečivo. Staré rohlíky a chléb nasáknou vlhkostí, rychle plesniví a plísně produkují mykotoxiny – jedy, které poškozují játra, nervový systém a krev. Zvíře si plesně nevšimne nebo ji neumí vyhodnotit jako nebezpečnou. Sní ji. A otrava se rozvíjí potichu, bez dramatických projevů, často hluboko v lese, kde ji nikdo neuvidí. Myslivec pak najde až uhynulé zvíře, někdy s viditelnými známkami vnitřního krvácení či selhání orgánů.
Ani „čerstvé“ pečivo ale není řešením. Velké množství škrobů způsobuje prudké kvašení v bachoru, tzv. acidózu. Trávení se rozpadne, vznikají silné bolesti, kolaps oběhu a smrt. To, co lidé vnímají jako vydatné krmení, je pro zvěř metabolický šok.
Podobně nebezpečné jsou zbytky zeleniny z obchodů. Zelí, kapusta a další košťáloviny silně fermentují a mohou způsobit nadmutí. Vnitřní tlak pak zvíře doslova dusí zevnitř. Nejde o žádné teoretické riziko – veterinární literatura tyto případy popisuje opakovaně. Zvíře neumírá rychle, ale v extrémní tísni.
Ještě horší kapitolou jsou senáže a siláže, které někteří lidé do lesa vozí v domnění, že „když to žerou krávy, bude to dobré i pro srnky“. Jenže špatně skladovaná nebo druhotně kvašená hmota obsahuje toxiny a patogenní mikroorganismy. Výsledkem mohou být hromadné otravy celé tlupy zvěře.
Myslivci tyto následky vidí. Ne jednou, ale opakovaně. Proto jejich podrážděnost. Ne proto, že by lidem chtěli zakazovat kontakt s přírodou, ale proto, že se rok co rok dívají na zbytečné utrpení zvířat způsobené neznalostí.
Správné přikrmování přitom není žádná věda. Používá se kvalitní seno, sušená letnina, větve, případně speciální krmné směsi. Vše v přiměřeném množství, na stejném místě, dlouhodobě a s ohledem na konkrétní druh zvěře. Zásadní pravidlo zní: žádné zbytky z domácnosti, žádné plesnivé krmivo, žádné experimenty.
Možná by tedy bylo načase přestat se navzájem osočovat. Veřejnost není zlá a myslivci nejsou šílení. Jen spolu málo mluví. Místo zákazů bez vysvětlení by pomohlo otevřít les i jako místo vzdělávání. Společné doplňování krmelců, dny otevřených honiteb, možnost zapojit se s dětmi pod vedením myslivců – to vše by mohlo změnit pohled obou stran.
Protože pomoc přírodě není o tom, něco někam hodit, ale vědět co, kdy a proč. A pokud se znalosti spojí s dobrým úmyslem, může zima v lese znamenat méně utrpení a více porozumění – mezi lidmi i mezi lidmi a přírodou.
Anketa
Zdroje:
https://jablonec.cmmj.cz/zimni-prikrmovani
https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2017/Duben-2017/Prikrmovani-zvere-koncem-zimy
https://www.vetuni.cz/files/upload/904/FVHE%20Novotna_Vystup%202022.pdf
