Pracují, studují — a přesto nebydlí

Je jim dvacet pět, třicet, někdy i víc. Vystudovali, pracují, platí daně, mají vztahy, plány a sny. A přesto bydlí v podnájmu s cizími lidmi, u rodičů v dětském pokoji, nebo se každé dva roky stěhují, protože majitel byt prodal, zdražil nebo „se rozhodl jinak“. Nejde o výjimky. Jde o zkušenost celé generace.

Bydlení se v Česku stalo hranicí dospělosti, kterou už nelze přejít automaticky. Zatímco dřív byl první byt přirozeným krokem po škole nebo po svatbě, dnes je to dlouhodobý projekt, často s nejistým koncem. A to i pro ty, kteří dělají „všechno správně“.

Ve veřejné debatě se někdy objevuje zjednodušený obraz: mladí prý nechtějí kompromisy, chtějí bydlet v centru, mít vysoký standard a odmítají „začít skromně“. Realita je jiná. Většina mladých dnes nehledá luxus. Hledá stabilitu.

Stabilitu v podobě nájmu, který se každé dva roky dramaticky nezvedne. Byt, odkud vás nikdo bez vysvětlení nevystěhuje. Možnost říct si: tady můžu pár let zůstat, tady má smysl zakládat rodinu, tady má cenu zapustit kořeny.

Jenže přesně tohle dnes bydlení mladým často nenabízí. Nájemní smlouvy na rok, vysoké kauce, provize realitním kancelářím, ceny, které spolknou polovinu obou výplat. A pokud někdo uvažuje o vlastním bydlení, naráží na realitu, kde je potřeba mít nejen vysoký příjem, ale i úspory, které se bez „pomoci rodiny“ budují jen velmi těžko.

Pro mladé single je situace obzvlášť tvrdá. Jeden příjem, stejný nájem. Garsonky patří k nejdražším bytům v přepočtu na metr čtvereční a sdílení bytu se z nouzového řešení stalo dlouhodobým standardem. Není výjimkou, že lidé po třicítce stále bydlí s dalšími dvěma nebo třemi spolubydlícími, i když pracují na plný úvazek.

Nejde o to, že by jim to vyhovovalo. Jde o to, že alternativa často neexistuje. A tak se dospělý život odehrává v provizoriu: bez soukromí, bez jistoty, s pocitem, že se pořád ještě „čeká na opravdový začátek“.

V posledních letech se stále častěji setkáváme s fenoménem singles, kteří si v první fázi dospělého života užívají vysokou míru svobody. Sdílejí náklady na bydlení s kamarády, nebo žijí na vrub rodičů, často hluboko po třicítce. Tento model umožňuje relativně pohodlný život bez nutnosti dlouhodobých závazků a kompromisů – cestování, spotřebu i seberealizaci, kterou by si mladí manželé s dětmi nemohli dovolit.

Však často přichází po třicátém roce života. Zatímco generace dnešních padesátníků a starších už byla v tomto věku dlouho v manželství a zakládala rodiny po 20. roku života. Dnešní singles sledují, jak jejich sociální okruh postupně mizí. Přátelé se stěhují, mění rytmus života a jejich priority se přirozeně přesouvají k dětem a rodině. Pro jednotlivce bez partnera to znamená nejen sociální osamění, ale i náhlý tlak na rozhodnutí, na která nebyl systém ani společnost připravená.

V této fázi se ocitají na „seznamovacím trhu“, který je však výrazně odlišný od toho, jaký znali ve dvaceti. Jsou vyzrálí, mají ustálené zvyky, vlastní rytmus dne i jasné představy o životě. Schopnost přizpůsobit se druhému je často omezená – nikoli z neochoty, ale proto, že osobní autonomie se stala pevnou součástí jejich identity. Zakládání rodiny tak není otázkou romantického impulzu, ale složitého vyjednávání dvou hotových světů.

Často proto vstupují do vztahů s partnery, kteří už mají za sebou rozvod nebo závazky z předchozích vztahů. Láska na první pohled v těchto příbězích nechybí, ale svatby a nové začátky bývají doprovázeny minulostí, která se nedá vymazat. Nové rodiny tak nevznikají na „čistém stole“, ale v realitě propletených odpovědností, dětí a zkušeností.

Tento fenomén není selháním jednotlivců. Je odrazem proměny společnosti, prodlužující se cesty k dospělosti, ekonomického tlaku na mladé lidi i nedostupnosti bydlení. Pokud chceme podporovat vznik stabilních rodin, musíme začít vytvářet prostředí, které lidem umožní rozhodovat se dříve než je tomu dnes.

Ještě citelnější je situace pro páry, které by chtěly založit rodinu. Dítě totiž nepotřebuje jen lásku, ale i prostor a stabilitu. Pokud větší byt znamená nájem, který přesahuje větší část příjmu, nebo hypotéku, na kterou mladí lidé nedosáhnou, odkládá se rodičovství. Ne z pohodlnosti, ale z odpovědnosti.

Tahle rozhodnutí pak nejsou jen osobní. Mají dopad na celou společnost. Na porodnost, na soudržnost rodin, na to, jestli mladí lidé vnímají Českou republiku jako místo, kde má smysl plánovat budoucnost.

Často zaznívá srovnání s kultovním seriálem Přátelé, kde parta třicátníků žije společně v New Yorku, přestože mají práci. Dnešní česká realita je jiná. Sdílení bytů a pozdní osamostatňování nejsou volbou životního stylu. Jsou reakcí na trh, který se vzdálil příjmům běžných pracujících.

V českém prostředí se vžil výraz „mama hotel“. Často se používá s nadsázkou, někdy s výčitkou. Bydlení u rodičů umožňuje ušetřit na kauci, zvládnout začátek kariéry, dostudovat nebo si vytvořit aspoň minimální finanční rezervu. Rodina se tak stává poslední sociální sítí tam, kde selhává dostupnost bydlení. Není to ideální. Nese to napětí, pocit studu, oddalování samostatnosti. Ale pro mnoho lidí je to jediné reálné východisko.

Pohled do zahraničí ukazuje, že situace není neřešitelná. Například Německo dlouhodobě pracuje s myšlenkou, že nájemní bydlení není selhání, ale plnohodnotná forma života. Posiluje ochranu nájemníků, nabízí příspěvky na bydlení a zároveň podporuje výstavbu dostupných bytů.

Polsko naopak zvolilo cestu silné podpory mladých při pořízení vlastního bydlení prostřednictvím zvýhodněných hypoték. I tam se ale vede debata o tom, že bez dostatečné výstavby může taková pomoc tlačit ceny nahoru.

Debata o bydlení se v Česku někdy zvrhne v generační spor. Mladí versus starší. Nájemníci versus vlastníci. Jenže tohle není hra s nulovým součtem. Pokud mladí lidé nemají kde bydlet, neoslabuje to jen je. Oslabuje to celou společnost.

Bydlení není benefit. Je to základní podmínka dospělého života. Pokud se stane nedosažitelným i pro pracující, vzdělané lidi, nevypovídá to o jejich neschopnosti. Vypovídá to o systému, který přestal fungovat.

Otázka tedy nezní, proč mladí čekají. Otázka zní, jak dlouho ještě může společnost fungovat tak, že celá generace žije v provizoriu. A jestli chceme, aby se „mama hotel“, nekonečné spolubydlení a odkládání rodin staly novým normálem — nebo varovným signálem, že bydlení se musí znovu stát dostupnou součástí života, ne nedosažitelným cílem.

Zkušenost ze Spojených států je varováním, které nelze ignorovat. V řadě amerických měst dnes situace došla tak daleko, že i lidé s pravidelnou prací nemají kde bydlet a žijí v autech. Na parkovištích vznikají celé komunity, kde stát alespoň provizorně zajišťuje pitnou vodu a toalety. Nejde o osobní selhání, ale o důsledek politického selhání systému, který dlouhodobě rezignoval na dostupné bydlení, regulaci trhu a ochranu pracujících před sociálním pádem. Bez nadsázky se dá říci, že Americký standard, který zažívá Homer Simpson (dům, auto, práce, děti ve škole…) je pro mnoho Američanů nedostižným snem.

Česká republika je od tohoto bodu zatím vzdálena. Dostupné bydlení tak představuje jednu z největších výzev pro novou vládu v čele s Andrejem Babišem. Pokud stát nezačne jednat systematicky a s plnou politickou odpovědností, hrozí, že se z bytové krize stane sociální krize – a tu už nebude možné řešit improvizací ani pozdními zásahy.

Pokud se Vám tento odstavec nepozdává, zde máte rovnou odkaz:

Pracující lidé bez domova našli útočiště ve svých autech na Long Island

V Česku máme zvláštní mediální talent. Když někdo vyvěsí ukrajinskou vlajku, je to zpráva. Když ji sundá, je to kauza. Když ji vyvěsí znovu, je to pokračování kauzy. A když ji vyvěsí někdo jiný, máme „nový rozměr debaty“. Vlajka se u nás stala nejen symbolem solidarity, ale i nejlevnějším obsahem, jaký lze vyrobit: nestárne, nevyžaduje statistická data, je to červený hadr na lidi a drží pozornost dostatečně dlouho nato, aby pomalu uplynulo celé volební období. Ale hlavně – nikoho nenutí řešit nic složitého, natožpak důležitého.

Zatímco se tedy v titulcích řeší, kdo kde co vyvěsil, svěsil, otočil nebo zapomněl sundat, zda měl správné schůdky…běžný život pokračuje v klasickém schématu bez výhledu na změnu. Mladí lidé pracují, studují, platí daně — a nemají kde bydlet. Rodiny odkládají děti, protože nájem spolyká polovinu příjmu 2 lidí dohromady. Lidé se stěhují dál od práce, dál od školek a dál od života.

Tajemství vlajky je jednoduché, dá se u ní pohádat bez rizika, že by někdo musel přiznat selhání systému. Můžete být „pro“ nebo „proti“ — a tím je diskuse vyčerpaná. Nikdo se nemusí ptát, proč je v zemi s fungující ekonomikou bydlení nedostupné pro pracující. Nikdo nemusí vysvětlovat, proč stát roky slibuje, ale nestaví. Nikdo nemusí přiznat, že problém je strukturální, dlouhodobý a politicky nepohodlný. Máme přeci developerské projekty, které více představují dobrou investici, kam uložit peníze pro lidi, kteří jich mají nadbytek. Není to pro první bydlení mladé rodiny s dětmi.Možná by stálo za to zkusit experiment. Nechat vlajky vlát měsíc bez povšimnutí a mediálního prostoru. A místo další reportáže o tom, kdo ji kde sundal, se zeptat:
Kde budou bydlet lidé, kteří tu zemi drží v chodu?
Kdy se z bydlení znovu stane normální součást života, ne luxus?

Bydlení není otázkou životního stylu ani generačního rozmaru. Je to základní infrastruktura dospělého života. Bez něj se z odpovědných rozhodnutí stávají odklady, z dočasných řešení trvalý stav a z celé generace lidé, kteří žijí „zatím“.

Nejde o to, aby stát lidem zajišťoval komfort nebo luxus. Jde o to, aby pracující, vzdělaní lidé měli reálnou možnost bydlet důstojně, stabilně a bez permanentního strachu z dalšího stěhování. Bez nutnosti volit mezi rodinou a finančním přežitím. Bez toho, aby pomoc rodičů byla jedinou vstupenkou k samostatnosti.

Dokud bude bydlení nedostupné, budeme řešit nízkou porodnost, osamělost, odchody mladých do zahraničí i narůstající frustraci – a pokaždé budeme míjet příčinu. Ta je strukturální, dlouhodobá a politická.

Otázka tedy není, proč mladí lidé čekají.
Otázka je, kdy stát přestane čekat také.

Zdroje:

1. https://www.youtube.com/watch?v=bxjNxMLs56k

2. https://www.e15.cz/finexpert/prispevky-a-davky/analyza-hlavni-pricinou-chudoby-nejsou-nizke-mzdy-ale-drahe-a-nedostupne-byty-1429530

3. https://lennonwallmag.com/young-people-pay-the-price-of-czech-housing-crisis