Článek
Na první pohled jde o bezvýznamný detail. Jeden zlomený ocasní obratel mezi stovkami jiných kostí, pečlivě uložených v muzeální sbírce. Pak další. A další. Vždy na téměř stejném místě, vždy se stejnými známkami hojení. Teprve když se tyto nálezy začnou řadit vedle sebe, vyvstane nepříjemná otázka: proč se právě tady dinosauři zraňovali znovu a znovu?
Paleontologie je zvyklá hledat dramatické příčiny. Souboje, útoky predátorů, pády v nehostinném terénu. Jenže v tomto případě žádné z těchto vysvětlení úplně nesedí. Poranění jsou příliš pravidelná, příliš podobná, než aby šlo o náhodu. Jako by tělo hadrosauridů opakovaně vstupovalo do situace, která byla fyzicky riskantní, ale přesto nevyhnutelná.
Co je nové – a co nové není
Poranění kostí u dinosaurů nejsou žádnou novinkou. Paleopatologie se jimi zabývá desítky let a zlomeniny ocasních obratlů u hadrosauridů byly popsány už ve starších pracích. Tyto studie však většinou pracovaly s jednotlivými nálezy nebo menšími soubory a interpretovaly poranění široce: jako důsledek predace, soubojů, pádů či náhodných úrazů.
Novost současné teorie nespočívá v objevu samotných zlomenin, ale v rozpoznání opakujícího se vzorce:
- poranění se objevují na stejném anatomickém místě,
- mají podobný charakter hojení,
- vyskytují se napříč lokalitami u spousty jedinců.
Tato hypotéza zapadá do širšího problému paleobiologie: jak se vlastně obří, dvounozí nebo čtyřnozí dinosauři pářili, když jejich tělesná stavba nebyla na první pohled „navržena“ pro jednoduchý kontakt?
Když se totiž jednotlivé nálezy položí vedle sebe, začnou se podobat spíše stopám po opakovaném ději než nahodilým nehodám. Stejná část ocasu, podobná míra poškození, známky přežití po zranění. To už není jednorázová katastrofa. To je něco, co se stávalo opakovaně a dinosauři s tím dokázali žít.
Jak se páří zvířata vážící několik desítek tun, s dlouhým tělem, masivním ocasem a bez zřejmých anatomických struktur, které by zajišťovaly stabilitu? U takových těl se rovnováha stává problémem a každý posun hmoty otázkou biomechaniky.
Otevření tématu sexuální dimorfie
Pokud poranění skutečně souvisejí s pářením, mohou nepřímo pomoci rozlišovat pohlaví u fosilních jedinců, což je dlouhodobě nevyřešený problém.
Pokud byl ocas klíčovým prvkem stability, pak právě on nesl největší zátěž. A právě on mohl selhávat. Ne katastroficky, ale dostatečně často na to, aby zanechal stopu v kostech. Zlomeniny, které se zahojily, naznačují, že dinosauři přežili — ale také že se do stejné situace dostávali opakovaně.
Fosilie nikdy neposkytnou definitivní odpověď. Vždy zůstane prostor pro jiná vysvětlení, pro opatrnost, pro pochybnost. Paleontologie pracuje s pravděpodobností, nikoli s jistotou — a je fér to přiznat.
Co to znamená pro pochopení páření dinosaurů
Pokud je hypotéza správná, vyplývá z ní zásadní závěr: páření dinosaurů nebylo jednoduché ani „bezpečné“.
To mění i náš pohled na evoluci: reprodukce nebyla automatickým bonusem velikosti, ale procesem, který mohl selektivně zvýhodňovat jedince s lepší stabilitou, chováním či sociálními mechanismy.
Dinosauři tak znovu vystupují z role ikonické fauny a stávají se živými organismy se všemi riziky, kompromisy a zranitelností, které k životu patří. A právě v tom spočívá skutečný přelom této práce.
Zdroje:
https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2589004225020000
https://www.researchgate.net/publication/290310286_Paleopathology_in_Late_Cretaceous_Hadrosauridae_from_Alberta_Canada
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8053592
