Trilobiti vymřeli kvůli CO₂ – zopakuje svět jejich příběh?

V permu trvalo uvolňování plynů tisíce let. V důsledku toho se prudce zvýšila koncentrace CO₂, oceány se oteplily o několik stupňů, pH vody kleslo a vznikly rozsáhlé zóny bez kyslíku. Tyto procesy postupně rozvrátily mořský život. Trilobiti, kteří už tehdy přežívali v omezených populacích, nedokázali tak dramatickou změnu prostředí zvládnout. Dnes pozorujeme obdobné trendy, byť v dosud menším měřítku: globální teplota již vzrostla o více než jeden stupeň, acidifikace oceánu pokračuje rychlostí, která nemá v posledních milionech let obdoby.

Odborné zdroje ukazují, že konečné vyhynutí trilobitů je součástí širšího kolapsu oceánských ekosystémů na konci permu, vyvolaného kombinací megavulkanismu, masivního uvolnění CO₂ a následného globálního oteplení, acidifikace a anoxie moří. Tyto procesy postupně narušily mořské potravní sítě a zlikvidovaly organismy závislé na kalcifikaci — tedy i trilobity, kteří už tehdy přežívali jen v několika druzích z původních 20 000.

Je zřejmé, že dnešní klimatická krize sdílí některé klíčové rysy s permským vymíráním, zejména mechanismus akumulace CO₂ a jeho vliv na teplotu oceánů. Moderní acidifikace probíhá dokonce rychleji, než naznačují některé permské modely. Zásadní rozdíl ale spočívá v rozsahu: permská katastrofa byla mnohem extrémnější a trvala tisíce let. Současné změny se pohybují na kratších časových škálách a zatím nedosáhly úrovně, která by vedla k úplnému zhroucení oceánských ekosystémů.

Současný svět se ocitá v okamžiku, kdy se minulost začíná nepříjemně podobat přítomnosti. Zatímco se zdá, že klimatická změna je jen další politické téma, geologie nám připomíná moment v dějinách Země, kdy podobná kombinace sil rozdrtila mořský život téměř do poslední buňky. Na konci permu se planeta ocitla pod tlakem masivního uvolnění CO₂, prudkého oteplení a acidifikace oceánů. Dnes stojíme na počátku procesu, který se nepříjemně rýsuje v téže kontuře — tentokrát však bez milionů let geologického času.

Tehdejší svět pohltil megavulkanismus Sibiřských vulkánů. Proudící láva se rozlila a mračna vystřelila do atmosféry takové množství skleníkových plynů, že se oceány během několika tisíc let proměnily v teplou, toxickou a kyselou lázeň. V takovém prostředí mizely celé ekosystémy. Trilobiti, kteří přežili stovky milionů let evolučního experimentování, byli najednou zcela bezbranní.

A teď přichází nepříjemná paralela: dnešní nárůst CO₂ probíhá rychleji než během části permské katastrofy. Oceány už začaly ztrácet kyslík a kyselost povrchové vrstvy roste tempem, které geologické záznamy v posledních milionech let neznají. Rozdíl je v tom, že tentokrát to nejsou sopky, kdo mění chemismus atmosféry a oceánů. Jsme to my — a probíhá to z pohledu přírody během jediné geologické vteřiny.

Je pravda, že teplotní nárůst byl větší, vulkanismus ničivější a následky trvaly tisíce let. Jenže podobnosti jsou až příliš přesné na to, aby šlo o náhodu. Fyzika atmosféry se nezměnila. Oceány reagují dnes stejně jako tehdy. Co se změnilo, je rychlost — jediný parametr, který může i mírnou změnu proměnit v nevratný proces. Když příroda ztrácí čas na adaptaci, přichází krize, a když přijde krize v oceánu, začíná se měnit celý klimatický systém.

Dnes jsme v pozici, kdy graf vývoje kreslíme sami — a stále máme možnost změnit jeho tvar.

Permská epizoda je důkazem, že pokud se překročí určité hranice acidifikace a oteplení, oceán přestane plnit roli stabilizátoru klimatu a promění se na faktor další destabilizace. Právě rychlost dnešních změn a jejich kumulativní dopad na korály, plankton a mořské predátory naznačuje, že se vědomě pouštíme do rizika s mnoha proměnnými.

Díváme-li se na osudy trilobitů a dalších permských organismů, nevyvstává otázka, zda jsme odsouzeni k podobnému konci, ale spíše to, zda dokážeme využít poznání minulých krizí k tomu, aby k němu vůbec nedošlo.

Zdroje: