Venčení psa bez psa to je hobbydogging

Na první pohled to vypadá jako scéna z absurdního divadla: člověk kráčí parkem s prázdným vodítkem, občas se zastaví, kývne a pochválí „psa“, který tam není. V posledních týdnech se ale tento obraz šíří sociálními sítěmi pod hashtagem #hobbydogging — a stává se z něj nový mikrofenomén digitální kultury.

Hobbydogging, původem z Německa, se začal šířit jako žertovná nápodoba skutečného venčení psa. Lidé přitom používají běžné pomůcky – vodítko, postroj, sáček na exkrementy – a chovají se, jako by se svým neviditelným mazlíčkem skutečně trávili odpoledne. Někteří dokonce imitují tréninkové situace: dávají povely, čekají na „reakci“, a nakonec psa slovně chválí.

Na TikToku a Instagramu mají tato videa stovky tisíc zhlédnutí. Uživatelé sdílejí své „procházky“ po městě i venkově, často s humorem, někdy s nádechem meditativní klidnosti.

Na rozdíl od jiných „zvířecích“ subkultur – například puppy play, kde lidé skutečně ztvárňují psy a oblékají se do postrojů – hobbydogging pracuje s prázdnem. Není v něm skutečný pes ani fyzická náhrada. To, co zůstává, je gesta, rutina a emocionální scénář.

Sociologové by mohli mluvit o performanci péče: jde o hraní si s představou vztahu, zodpovědnosti a klidu, které běžně chov psů přináší. Jenže tentokrát se vše odehrává bez skutečného zvířete — v prostoru mezi realitou a představou, mezi ironií a potřebou kontaktu.

Na první úrovni je hobbydogging jednoduše virální kuriozita. Reels a krátká videa staví na kontrastu mezi vážnou mimikou účastníka a absurditou celé situace. Na úrovni hlubší ale jde o symptom doby: o digitální společnost, která je stále osamělejší, přetíženější a hledá krátké, neškodné formy úniku.

„Je to druh mikroterapie,“ píše německý portál Tengrinews. „Lidé si mohou dopřát pocit, že o něco pečují – aniž by na sebe brali závazek živého tvora.“
Podobně jako u fenoménu hobby horsingu (děti závodící s dřevěnými koňmi) se hranice mezi hrou, sportem a performancí rozmazává.

Kritici varují, že trend může vyvolávat nepochopení u veřejnosti – zejména tam, kde se podobné aktivity pletou s psychickými poruchami či s jinými formami roleplayingu. Internet navíc rychle spojuje pojmy: na některých platformách se hobbydogging začal mylně zaměňovat s pup play, komunitou, která má erotický nebo sociální rozměr.

Psychologové ale upozorňují, že většina účastníků vnímá hobbydogging jako formu zábavy nebo satiry. Riziko spočívá spíše v tom, že sociální sítě posilují tlak na neustálou originalitu. Každý chce být virální — a hranice mezi hrou a sebestylizací se rychle stírá.

Hobbydogging dobře zapadá do ekosystému platforem, které odměňují originalitu, přehánění a sebeironii. Je to ideální obsah: vizuálně výrazný, snadno napodobitelný a bez kontroverzního obsahu.

Zároveň se dotýká hlubší potřeby – mít vztah, i když jen fiktivní. Prázdné vodítko symbolizuje nejen psa, který chybí, ale i prostor, který lidé potřebují zaplnit: vztah k někomu, kdo naslouchá, i kdyby jen v představě.

Zatímco se na internetu objevují první „komunity“ hobbydoggerů, odborníci zůstávají zdrženliví. Pravděpodobně nejde o trvalý sport, ale spíše o krátkodobý kulturní signál – hru se zvyky, péčí a smyslem pro absurditu.

Jestli se z toho stane dlouhodobější hnutí, nebo jen mem, ukáže čas. Ale jedna věc je jistá: v éře, kdy se realita často přelévá do virtuálního prostoru, i prázdné vodítko může být plné významů.

Zdroje: